Nemocnica Otogakure

Prišiel som do nemocnice kde sa okolo mna objavili doktori ktorí už na nás čakali. Zobrali zo sebou Tatsua na vyšetrenie...
Ja som čakal dnu kde som si sadol.

Bodce už byli pryč a já jsem jen ležel a zhluboka dýchal potom jsem omdlel.

Kým sa lekari starali o Tatsua ja som sa dal ošetriť sestričke...(pred tým som zrušil Yogen...)

Když jsem byl mimo v hlavě se mi děli divné věci.Objevil jsem se v místnosti co mi připomínala arénu."Kde to jsem?"jak jsem to dořekl tak se ozval neznámí hlas zněl žensky ale ne lidsky."Tohle je tvoje mysl a já jsem Raiko.Jsem ta díky které žiješ a také ta která si teď vezme tvoje tělo."

"Cože moje tělo?"lekl jsem se a podíval jsem se za sebe odkud hlas vycházel.Uviděl jsem obří bleskovou vlčici."Ty jsi vlčice?"zeptal jsem se tázavě ale byl jsem mírně rozhozený z toho co předtím řekla."Takto si mě představuješ ty jelikož máš silný vztah k vlkům.Ale to je jedno jestli se nebudeš bránit přijdeš o svoje tělo."Hned jak to dořekla vypalíla z tlamy bleskovou kouli které letěla přímo na mě."Tohle umím taky."poslal jsem proti její kouli Kaminari no mari a obě koule udělali po nárazu do sebe obrovský výbuch.jenže výbuch byl tak silný že zasáhl i mě.Když se elektřina dotkal jí řekla."Tohle lechtalo.".a vydala zvuk co připomínal smích.

Po ošetrení som musel niekam ísť (presun)

Po dlouhém boji kdy jsem jí skoro vůbec neublížil a já jsem byl už vyčerpaný se na mě podívala."Nejsi úplně k zahození myslím že by se s tebou dalo něco dělat."Zase se zasměje."Jak to myslíš?"Zeptal jsem se a zhluboka jsem oddychoval a pořád jsem byl připravený k bojovat."No základy Raitonu máš a podle toho jak si bojoval by jsi mohl být jednou velmi silný tedy pokud dokážeš přežít se mnou v těle.Pro dnešek Toho necháme ale buď nachystaný že bojů o toto tělo bude mnohem víc.Dokud jeden z nás nevyhraje."Jakmile to dořekla zmizela a já jsem se probudil byl jsem celý od potu a všechno mě bolelo."Co to sakra bylo."řekl jsem si pro sebe a pak jsem si zase lehl a odpočíval jsem.

Líným krokem jsem mířila k nemocnici.
Už zase mi došly potřebné látky na mé jedy, už zase. A to jsem na nic nového nepřišla. Najít skulinku v Orochimarových výzkumech bylo těžké i pro někoho, kdo se mu šílenstvím nejspíš vyrovnal. Na tváři se mi objevil menší úsměv.
Chtělo by to vybít si vztek... Když někoho zabiju, dopadne to přece dobře. Je to tak uklidňující...
Rysy mojí tváře zcela zjemněly. Už mnou neprobíhal vztek, ale mírné vzrušení z konečného rozhodnutí. Zabiju...
Bylo mi jedno koho, hlavně když mě to bude bavit.
Jsou dvě možnosti. Buď zabiju nebo si budu hrát. To záleží na tom, jakou povahu bude mít má náhodná oběť...

Opět jsem se probudil celý od potu a vykřikl jsem ze spaní."Néééé."Zdálo se mi o tom jak jsme s Rukim bojovali.Ležel jsem s otevřenýma očima na posteli a přemýšlel.

Jako uprostřed euforického zamyšlení jsem s sebou trhla.
Nasála jsem vzduch a jako kdybych v něm cítila něčí bolest. Ten výkřik doslova lahodil mým uším. Vydala jsem se ke dveřím, zpoza kterých jsem ho slyšela a šáhla po klice. Jakmile jsem otevřela, vypadala jsem zase jako ta malá dívka. Klidná, jemná... Jen pohled na mne ho musel uklidňovat. Po krvelačnosti, kterou byly mé oči přeplněné nebylo ani stopy. Chtěla jsem aby křičel. Aby křičel mnohem víc nebo abych alespoň cítila jeho bolest. Zatím jsem nic neříkala, jen jsem ho sledovala s oním jemným pohledem, ale mé oči byly dravé.

Podíval jsem se na dívku která stála u dveří."Kdo jsi?"Jestli mě Reina nějak popisovala nebo něco tak mě nemohla teď ani poznat po tom co do mě byl vložen kámen se úplně změnil můj vzhled.

"Já jsem Insignia Jin," díky Utsusemi no Jutsu zněl můj hlas ze všech stran a docela silně. Mohla ho ze mě trochu bolet hlava. Vlasy se mi vlnily rozrušením.
Zabiju ho... Nebo si s ním budu hrát?

"Jestli ten hlas neztišíš asi tě zabiju."řekl jsem s ledovým klidem v očích.

Ruce se mi trochu zatřásly, vlasy stejně tak a přitom jsem se jinak nepohnula.
"Chceš mě zabít? Chceš moji krev?" v očích jsem měla vcelku šílený pohled, který zcela kontrastoval se svůdným úsměvem, který jsem pochytila od Otokage.

"Vážně na tohle nemám náladu.Víš vůbec s kým mluvíš?"když jsem se na ni podíval v očích mi začali kmitat záblesky.Muselo jí to vystrašit.

Teď už se mi vlasy zcela roztančily kolem těla.
Blesky v jeho očích mě přitahovaly. Zatřásla jsem hlavou a vyloudila provokativní úsměv.
Budu si hrát...
"Mluvím... Se svou novou hračkou..." šeptla jsem.

"Mluvíš s Jouninem kterej nemá svůj den."poznamenal jsem."Jestli budu muset vstát z postele nezaručuji ti že neumřeš."

Pomalým krokem s něžným hypnotizujícím úsměvem jsem se blížila k němu.
Krok, druhý, třetí... Stála jsem už u jeho postele. Nakláněla jsem se blíž, hypnotizovala ho pohledem. Pak jsem ho políbila a bylo znát, že to umím. I taková hra mne bavila. Navíc jsem líbala víc než dobře. Jemně jsem obkroužila jeho jazyk svým a na chvíli se zase odpoutala. Byla jsem od něj jen kousek, ale mé oči už zase krvelačně zářily.

Když mě políbila do jazyka jí kopla elektřina a nejspíš jí z něj tekla krev."Tohle už nezkoušej."poznamenal jsem a utřel jsem si ret od její krve.Sedl jsem si na posteli."Co tu vlastně chceš?Neměla by si někde trénovat se senseiem?"

Polkla jsem svou krev a jen těžko ovládla touhu slíbat ji i z jeho rtů.
Rychle jsem dýchala. Pocit na jazyku nebyl ani nepříjemný. Díky mnoha pokusům jsem vůči bolesti byla vcelku imunní. Naopak jsem ji milovala a vyhledávala.
"Otokage-sama nemá čas jen na mě," prohodila jsem a dál jsem ho hypnotizovala a hledala, co bych mohla provést.

"Takže tvůj sensei je Reina?"Tohle mě zarazilo."Zajímavé asi bych se za ní měl jít podívat."Když jsem se pokusil vstát z postele a došlápnou na nohy celou vahou podlomily se mi kolena a já se chytil za okraj postele.

"Jsi zajímavý?" zamyšleně jsem si hrála se svým jazykem, přejížděla jím v ústech a užívala si sladkost své krve.
"Chceš mě líbat?"

Postavil jsem se.Do háje to jsem ted tak slabej že nedokážu ani stát pomyslel jsem si."Ne nechci tě líbat a ted mi jdi z cesty jdu za Reinou."řekl jsem a vydal jsem se kulhavým krokem ke dveřím.

Moje vlasy se zázračně prodloužily a doslova ho podkoply, takže skončil na zemi vedle mě. Já je stáhla zpátky dřív než do mě stačil poslat bleskový výboj.
"Ano, myslím, že jsi dostatečně zajímavý," odpovídala jsem sama sobě na svou předchozí otázku.