First topic message reminder :

"Kterou možnost bys chtěla ty?!" potutelně jsem se usmíval.

Stanul jsem před domem. Stáhl jsem ruku, že zaklepu, ale zastavil jsem ji. Nadechl jsem se. Sakra, že já tu trávu už vykouřil! Zase jsem jí zvedl. Váhal jsem. Co když.. a nebo... Daii ty magore tak zaklepej už!! Konečně se moje ruka dotkla dveří.

Opět mě z přemýšlení a pročítání informací o skoro vrahovi Assasina vytrhlo zaklepání. Neochotně jsem vstala a došla ke dveřím. S úpravou jsem si zase nedělala starosti a otevřela, abych ustrnula v pohybu. Dívlala jsem se do pomněnkových očí.
,,Daii.." vyslovila jsem jeho jméno. Nevěděla jsem co dělat, jak se chovat, jak se tvářit. Divoce se mi rozbušilo srdce a čekala jsem.

"Ehmmm..." díval jsem se na ni. V tu chvíli jsem nevěděl, co mám vlastně dělat. Všechny přepečlivě vymyšlený plány, na všechny situace pozbývali smysl... "Já-já..." zakoktal jsem se. Sakra Daii, kde je tvůj plán chovat se chladně a odtažitě?! "Přišel jsem já..." Bože, jsi snad retardovanej? "Já.. sakra, nevím co říct..." zamumlal jsem a odklonil hlavu, nedokázal jsem na ni koukat.

Polkla jsem a přešlápla. Zabodla jsem pohled do země. ,,Nemusíš si vymýšlet sáhodlouhé proslovy...Stačí odpovědět pár slovy...Proč jsi se vrátil nebo proč jsi přišel?" bolelo mě to. Zavřela jsem oči, protože se mi do nich tlačily slzy a já jsem opravdu brečet nechtěla, navíc...Bála jsem se odpovědi, ale MUSELA jsem ji slyšet.

"Já... nechtěl jsem žádné proslovy jen... původně, já.. prostě jsem si chtěl sbalit a vypadnout, zdekovat se, nebo já nevím, zmlátit Daisukeho ale,... sakra tím se přece nic nevyřeší, už nejsem dítě, abych utíkal před problémem a tak se k němu chci postavit čelem..."

Se skelným pohledem jsem se na něj podívala. ,,Tak...?" zeptala jsem se...napjatě, naléhavě, bázlivě a se staženým hrdlem.

Zhluboka jsem se nadechl a zpříma se jí podíval do očí. "Zklamala jsi mě a bolí to, ale já nedokážu zapomenout... proto se ptám... jsi s Daisukem? Řekni jedno slovo a já odejdu a už mě nikdy neuvidíš... nebudu dělat problémy, prostě půjdu..." ruce jsem svíral v pěst. Kdyby jenom věděla, kolik přemáhání mě tahle věta stála...

,,Iie..nejsme spolu." zavrtěla jsem hlavou. Zavřela jsem oči, abych zahnala slzy, protože se draly na povrch. Znovu jsem se na něj podívala. Nevěděla jsem, co říkat. Odpovídala jsem jen stručně.Netroufala jsem s říct, co bude dál.

"Já..." díval jsem se stranou. Přemýšlel, porovnával.. "Prostě... Hitomi, já nechápu proč jsi to udělala, ale.. vždycky je vina na obou stranách, asi jsem měl taky svůj podíl... jenže problém je v tom, že já... sakra jak mám říct, že na to chci zapomenout?" vyrazil jsem ze sebe chaoticky a zmateně.

Nechala jsem slzy volně stékat a sledovala ho. Pootevřela jsem rty, ale nevěděla, co říct. Uhnula jsem pohledem a oči zavřela.
,,Gomene.." zašeptala jsem. Neuměla jsem určit, které pocity jsem cítila. Míchalo se jich mnou otolik, že jsem vážně nevěděla.

Natáhl jsem ruku a přitáhl si ji do objetí. "Už mi tohle nikdy nedělej.. příště už bych to neudejchal..." zašeptal jsem do jejích vlasů tiše. Nevěděl jsem, jestli dělám správně, jestli by nebylo pro všechny lepší, kdybych odešel, nevěděl jsem, jak to bude pokračovat, jak se srovnám s Daisukem, jak to dokážu přijmout... ale bylo mi to v tu chvíli fuk...

Chytila jsem se jeho mikiny, přitiskla se k němu a dala průchod všem emocím. Doslova jsem se rozeřvala. Ramena se mi zdvíhala pod zlyky a obličej jsem mu bořila do hrudě a slzama mu máčela oděv.
,,Gom-en..omlou..vám se...já...já.." nebyla jsem schopná říct souvislou větu. ,,Miluji..tě.." tiskla jsem se k němu ještě víc, jakoby se mi měl rozplynout.

Pohladil jsem ji po vlasech a políbil do vlasů. "Ššššš... nechci tě vidět plakat!" palcem jsem setřel slzy, kanoucí jí z očí. Pousmál jsem se. "Nějak jsem se nedokázal donutit tě nenávidět." díval jsem se jí do očí, neustále hladící její tvář.

Největší nápor vzlyků jsem zastavila, slzy ne. Křečovitě jsem se držela jeho mikiny, div jsem ji nehty neprotrhla. Pootevřela jsem rty, ale nic jsem neřekla, pouze se mu dívala do očí.

Pousmál jsem se. "Nechci už o tom slyšet ani slovo!" dodal jsem vážně, možná až moc chladně, ale k tomu jsem se prostě nehodlal vracet. "No... promiń, že to řeknu tak blbě, ale vypadáš hrozně.." pousmál jsem se.

Unaveně jsem si opřela čelo o jeho rameno a snažila se zastavit slzy. Celkem se dařilo, ale nešlo to úplně.
,,Já vím.." vzvykla jsem.

"Prosím tě nebreč, připadám si jako v telenovele!" pousmál jsem se a mírně jí od sebe odtáhl. "Cos zase dělala? Člověk si na den-dva odskočí a ty vypadáš tak akorát na odvoz do špitálu!" kriticky jsem si ji měřil pohledem.

Uhla jsem pohledem. ,,Brečela a trénovala dva dny v kuse....a odpovídala a dozvídala se jednu hroznou zprávu za druhou.."" přiznala jsem.

otevřel jsem oči, sebral ze země batoh a zamířil kolem nich ven, bez povšimnutí jsem vyšel před dům a zamířil pryč.

Zamračil jsem se. "Víš něco ti řeknu.. jsi pitomá, ty truhlíku!" cvrnkl jsem ji do čela. "Na špatný zprávy je nejlepší chlast a holky, ale to ti asi moc nepomůže..." dodal jsem zamyšleně a pak zavrtěl hlavou. "Bože, co to zase kecám?!" pozvedl jsem sám nad sebou obočí. "No... Daisuke je doma?" znovu jsem zvážněl. Pak ovšem jmenovaný prošel kolem mě. "Aha, asi je..." zamumlal jsem. "Hej Nii-chan..."

Bez úsměvu jsem se dívala střídavě na Daisukeho i na Daie. Cítila jsem se hrozně. Byla jsem překážkou mezi dvěma bratry, dvojčaty. Já zničila jejich bratrský vztah. Mlčky jsem pozorovala situaci.

na chvíli jsem se zastavil "odcházím ... trénovat" řekl jsem a opět se rozešel pryč

"Nestojím ti ani za to, abys mě pozdravil...?" díval jsem se na něj s klidem v očích a novou, doutnající cigaretou v ruce. "Měl jsem pocit, že naštvanej bych měl bejt já!"

otočil jsem se na něj "a ty si mě snad pozdravil ? já naštvanej nejsem, jen uhybám z cesty"

Zavrtěl jsem hlavou. "Přestávám ti rozumět... chtěl jsem, abys věděl, že se k ničemu nehodlám vracet,... jsi můj bratr.. to je vše..." odvrátil jsem od něj pohled. Jasně, chuť jednu mu pořádnou vrazit tu pořád byla, ale nějak jsem ji dokázal udržet..