First topic message reminder :

"Kterou možnost bys chtěla ty?!" potutelně jsem se usmíval.

Koukal jsem se ještě nechápavěji! Určitě našel tu trávu... "No nic, nevíš kam šla?"

"kdybych věděl kam ta liška šla tak jí nehledam !" řekl jsem už tak zmaten, že jsem nechápal, že jde o Himi.
Opět jsem se usadil a zahlédl za opěradlem jakýsi sáček plný čehosi zeleného, vzal jsem ho od ruky a podíval se na něj "co je zase tohle ?" podíval jsem se nechápavě na Daie

Pozvedl jsem obočí. "Myslel jsem Himi, ne tvoje halucinace!" pousmál jsem se, ale hned jak vytáhl sáček jsem se po něm začal sápat. "Tohle? No kopřivy, mám málo železa, tak si vařím čaj!" uzmul jsem sáček a zastrčil si ho do kapsy. Neboj maličká, už jdi doma!!

"myslím, že kopřivu bych poznal! co to je ? proč to přede mnou tajíš ?!" postavil jsem se "když mi řekneš co to je, dovedu tě za Hitomi"

Protočil jsem očima. "Když víš, že to není kopřiva, pak proč se ptáš? Je to... ve skleníku si pěstuju bylinky! Jsem slabej na srdce!" teatrálně jsem se chytil za mikinu, v pravé části hrudníku. "Tedy na tohle srdce!" uvědomil jsem si, že srdce je na druhé straně. "Tak kde je Hitomi?"

"myslim, že to neni lék a neni to na srdce, ale budiž, Hitomi je nejspíš u jezera, když příšla minule po tréninku domů, měla lehce mokré věci, tak asi u jezera"

"Máš pravdu, je to spíš na mozek!" zazubil jsem se. "Fajn... tak já jdu za ní... nesežer to všechno brácho, jasný?!" ušklíbl jsem se a strčil do pusy párátko.

"neboj se, nemam hlad" odešel jsem do kuchyně kde jsem dango dal na talíř a u okna jsem čekal až přijdou

"Nemáš hlad? o.O?" přišel jsme za ním. "Bráško, nezhulil jsi se trochu moc?!" starostlivě jsme si ho prohlížel.

"ne .. nic omamnýho jsem nepožil nejsem ty .. a nechtěl si jít náhodou za Hitomi ?!" pohlédl jsem na něj

"Hele... dneska jsem nic neměl!" nafoukl jsem tváře, ale hned se zase usmíval. "Neboj, neboj už jdu! Jsi nějakej nervní, nečekáš nějakou holku?" ušklíbl jsem se.

"kromě toho až přivedeš Hitomi, vůbec žádnou" otevřel jsem okno a sedl si na parapet pozorujíc kirigakure

"Mám žárlit?!" zasmál jsem se, ale moc to nevnímal. "Mno tak já jdu.. zatím bráško!" zamával jsme mu a vyběhl z domu.

jsou tam nějak dlouho, doufám, že tu není zas ta rudovláska!
rozeběhl jsem se k jezeru

Doběhl jsem s ní domů, kde jsem jí ihned položil na gauč.
Přinesl jsem morký hadřík, kterým jsem jí navlhčil rty a utíral jím krev z jejího těla
"promiň Hitomi, nechtěl jsem aby to skončilo takhle .."
Poté jsem donesl dezinfekci z koupelny a vydezinfikoval jí rány, které si způsobila nehty a pádem.
Když jsem se vším skončil chytl jsem jí za ruku a hladíl jí prstem po dlani

Zachvěla se mi víčka. Pootevřela jsem je a znovu se z nich řinuly slzy.
,,Daii.." šeptala jsem a opatrně se posadila. Neměla jsem čakru, všechno mě bolelo, dělaly se mi závratě. ,,Miluji ho.." vzlykala jsem skoro nepřítomně.

"no tak Hitomi, musíš odpočívat, tím, že se zničíš nic nevyřešíš" opatrně jsem jí zase položil "musíš ležet, jsi úplně zničená"

,,Zradila jsem ho! Zradila!...Ublížila...Nenávidí mě! Já se nenávidím! Ublížila jsem vám oběma..Jsem zrůda, nic víc!" ječela jsem. Vůbec jsem si to neuvědomovala, nebo alespoň z části ne. Bylo mi zebe na nic!

"ne to já jsem vám ublížil" sklopil jsem pohled "zničil jsem váš vztah, ty si nikoho nezradila, to já se zachoval jak jsem neměl, ze své sobeckosti a chtíče jsem zradil svého bratra a svou nejlepší kamarádku, omlouvám se Hitomi"

Trochu jsem zkrotla. ,,Na problémy jsou třeba minimálně dva lidi, takže za to mohu i já...Miluji ho a přesto jsem neřekla stop...Neřekla..." polykala jsem slzy.

"ale to já byl ten kdo tě dá se říct donutil něco takového udělat .. to já můžu za to, že nejste spolu .. Dai se vrátil štastný, přinesl dango, chtěl si udělat krásný společný večer, ale já to všechno pokazil, vim, že má omluva nic nespraví, ale i přesto se ti moc omlouvám"

,,Přestaň..Můžeme za to oba!" rozkřikla jsem se. ,,Nenutil jsi mě, nerozkázal jsi mi to, nevyhrožoval jsi mi...takže za to můžeme oba!" sklopila hlavu. Přitáhla jsem si blíž kolena a obličej schovala do dlaní.

"udělala bys to kdybych se tě nedotýkal ? pochybuji .. takže za to můžu jen já" řekl jsem přísným tónem "to já zničil všechno, nezasloužím si být bratrem ani přítelem, jsem jen odpad ničící okolí"

,,Iie..IIE! Přestaň..Přestaň tohle říkat!" podívala jsem na něj. ,,Víš stejně, že to nevezmu a budu si myslet své!" poslední část věty jsem už skoro šeptala. Dostala jsem se ze vzteku do apatie, kdy jsem nevnímala nic. Byla jsem jako panenka, která byla závislá na ostatních, na svém uživateli, na svém pánovi. Značky zmizely a já zůstala ve strnulé pozici sedět na gauči a dívat se nepřítomně před sebe. Z očí mi stále tekly slzy, měla jsem pootevřené rty a v duchu si opakovala jeho jméno. Nebyla jsem schopná fakt ničeho.

"promiň, nevím jak ti pomoct, nejspíš chceš být asi sama, mám odejít ?" díval jsem se na ní