First topic message reminder :

"Kterou možnost bys chtěla ty?!" potutelně jsem se usmíval.

opřel jsem se o opěradlo křesla a díval se na Himi "neřízni se, potřebuješ své prsty pro tvé skvělé nadání ... vaření" zasmál jsem se a díval se stále na ní hluboce zamyšlen

Pousmála jsem se. ,,Takže kuchařské nadání?....Neboj se, neříznu se. Moje maličká by mi neublížila." přejela jsem bříškem po ostré hraně.

"jen tak mimochodem, kde si byla, že máš u sebe kosu a zbraně ?" prohlédl jsem si jí "zase si šla bez nás riskovat svůj život, že ?!"

Povzdychla jsem si. ,,Jen napůl.."

"v tom případě to beru tak, že už mě opravdu nepotřebuješ a jen překážím" odebral jsem se ke dveřím

Chytila jsem ho za ruku.
,,Nechtěla jsem vás budit..Byla tady Tsukiko, chtěla se mnou mluvit. Chce získat elementární kámen vody, jestli jsi o těch kamenech slyšel..Nebojovala jsem, jen jsme spolu mluvily..Nebyla jsem tam sama, hlídaly mě Anbu jednotky.." vysvětlila jsem, aniž bych se postavila či na něj podívala.
,,Navíc...měla bych být schopná bojovat, aniž by se stala katastrofa...stejně jsem tím rozhovorem pokazila víc, než by to vyřešil boj.."

"to, že jsem spal, tě nějak neomlouvá, něco jsme si snad řekli, a ikdyž se to tentokrát obešlo bez boje, příště by se to bez boje obejít nemuselo, něco by se ti stalo a já bych jen v nevědomí spal !" řekl jsem dost rozčíleně

,,Hai..Já vím...Gomene..." šeptla jsem a pustila jeho ruku.

"neomlouvej se, je to moje chyba" vzal jsem si batoh a odešel s ním do koupelny, když jsem se vrátil měl jsem na sobě anbu plášť a masku. Sedl jsem si na gauč před Hitomi a sledoval jí

,,Odcházíš?" luskla jsem prsty a kosa zmizela. Postavila jsem se.

"ani náhodou, ode dneška se bezemě nehneš ani na krok" řekl jsem tiše přes masku

,,Ani na krok?...To myslíš vážně?!" zamrkala jsem překvapeně, vyděšeně, zvědavě i naštvaně zároveň.

jen jsem přikývl a pod maskou se usmál "jsem tu proto abych tě chránil, a to taky udělám, za každou cenu .... nenechám tě vystavenou nebezpečí jen tak pro nic"

Mírně jsem se pousmála.
,,Arigatou." Zatmělo se mi před očima. Asi noc beze spánku dodala. Starosti ohledně mých chyb též. Už jsem se neudržela na nohou. Zavřely se mi oči a já cítila, jak ztrácím půdu pod nohama. Bezvládně mé tělo padalo k zemi.

chytil jsem jí než dopadla a odnesl jí do postele v jejím pokoji, přikryl jsem jí a sedl si na židly vedle ní

Pomalu jsem otevřela ztěžklá víčka a posadila se. Opřela jsem se o stěnu a pokoušela se probudit. Pobolívala mě hlava. Nakláněla jsem ji ze strany na stranu a snažila se přijít...sama jsem nevěděla na něco. Z neurčitého důvodu jsem se cítila zmateně. Postavila jsem se a odběhla do koupelny. Osprchvala jsem se, obklékla se, tentokráte jsem si oblečení vzala sebou, a vrátila se zpátky do pokoje. Kousla jsem se do prstu a vyvolala lištičku. Vzala jsem si ji na klín a ona se mi schoulila do klubíčka.
,,Kitsu...Taky je ti takhle příjemně, že?" pousmála jsem se a hladila ji. Kitsu mňoukla, čímž mi dala na jevo, že se jí to líbí. Cítila jsem se podivně prázdně, ale nevěděla jsem proč.

Skočila som cez okno do Hitominej izby, na hlave som mala kapucňu takže som vyzerala celkom komicky. "Yo~ Hitomi." pozdravím ju a sadnem si na parapetnú dosku. "Tak čo, bola tu tá žena a chcela kameň však? Povedala si jej že som v Akatsuki však? A nesnaž sa klamať, mám svoje zdroje..." poviem jej a vytiahnem si z vrecka lízatko, rozbalím ho a začnem ho cmúľať. Potom sa postavím pred ňu, dám si dolu mikinu a stiahnem tričko trochu nižšie. Na hrudi mi vidno malú jazvičku ktorá sa aj tak o pár dní stratí. "Implantovala som si kameň do tela, tá ženská ho nedostane ani keby chcela." uistím ju a oblečiem si mikinu. Znovu si sadnem na parapetnú dosku a naraz poviem. "Ešte nikdy sme na tom tak zle neboli Hitomi...Všetko sa ešte môže obrátiť k lepšiemu...mám chuť ísť za tou ženou a vziať si ostatné kamene..." dodám.

Hladit Kitsu jsem nepřestala. Podívala jsem se na jizvičku a pak znovu na huňaté klubíčko na mém klíně, které spokojeně spinkalo.
,,Nechoď za ní Yuuki...To, že máš jeden kámen neznamená, že ji porazíš sama.." řekla jsem jí v klidu. Vím už, co od Yuuki můžu čekat, takže si moc velké iluze nedělám, že mě poslechne. Děs..Jsem Mizukage, ale NIKDO mě neposlouchá... Povzdychla jsem si. Musím začít něco dělat..

"Hitomi...musíš začať vládnuť železnou rukou...Kirigakure už pred inými dedinami vyzerá ako útočisko pre Nukeninov...toto chceš?" spýtam sa jej. "Nepôjdem za ňou, ale ak napadne Kiri budem s ňou bojovať sama...som tvoja ochranka a nemôžem dovoliť aby sa ti niečo stalo...ale musíš mi niečo povedať." poviem a dodám, "Vážne si ma zradila?"

Na první část jsem nedopověděla. Samozřejmě, že jsem to věděla, jen se mi to nedaří. Když povolím, neposlouchají. Když jsem nepříjemná, bouřej se. Už nevím, co dělat..Vzdychla jsem.
,,Musela jsem..Neřekla jsem, kdo jsi, jen kde se nacházíš. V Akatsuki jsi byla v bezpečí..Nevím, jestli jsi pochopila mé důvody nebo ne, ale..Zkrátka a jednoduše jsem musela." podívala jsem se jí pevně do očí a neuhnula pohledem. Sakra, proč to jde jen někdy? Proč emoce mizí jen někdy a na chvíli?!

Sklonila som hlavu, v hĺbke duše som dúfala že to neurobí. "V Akatsuki som bola jeden deň...hneď som sa vrátila...chcela som byť v Kirigakure...zapečatila som sa do jazera ale nepomáhalo to...tak som si voperovala kameň a chcela sa ti tým pochváliť...že som zasa niečo urobila pre dobro dediny..." všimla som si že Hitomi je akási iná. "Tréning ANBU čo? Strata emócií čo?" poviem jej. "Snaž sa dostať ľudom pod kožu...to dokážeš...úsmev všetko vyrieši, ale musíš byť rozumná..a byť si istá tým čo robíš...ľudia ťa budú počúvať.." poviem jej a vyhodím paličku z lízatka von z okna.

,,Byla jsi tam jeden den, ale opustila jsi mě, přestože jsi mi mockrát slíbila, že to neuděláš, Yuuki. V podstatě jsem tě nezradila, ale vysvětlovat to už nikomu nebudu." šeptla jsem. Položila jsem Kitsu do peřin a napsala vzkaz, který jsem Připevnila zvenčí na dveře mého pokoje.

Daisukemu a Daiovi:

Zavřela jsem dveře, sešla schody a odešla z domu.

"Takže to že som zachránila dedinu pred zničením sa neberie do úvahy...? Hmm...ako chceš...vtierať sa ti už nebudem...mám ťa rada, si moja jediná rodina...jediná spojitosť z týmto prekliatym klanom...že ja som sa nenechala zabiť..." vyskočím z okna a idem k sebe domov.

Dobelhala jsem se domů. Unaveně jsem si otevřela.
,,Tadaima!" zahulákala jsem. Sedla jsem si na zem, vyzula kozačky a po čtyřech se doplazila ke gauči. Byla jsem dost unavená. Lehla jsem si a v tu ránu usnula.

Probral jsem se na židli v jejím pokoji, ihned jsem jí začal hledat a pak se rozeběhl dolů.
doufám, že zas neutekla .. sakra jak jsem mohl usnout ? Ihned jak jsem proběhl kolem dveří všiml jsem si vzkazu, vzal jsem Kitsu na ruce a seběhl schody, všiml jsem si spící Hitomi na gauči, zastavil jsem se a díval se na ní.
spí tak sladce ...to je to nejrostomilejší spící stvoření Usmál jsem se a pak se oklepal.
co blbnu.. Donesl jsem Kitsu do kuchyně a do misky jí nalil vodu, poté jsem se vrátil k Himi a sedl si na křeslo, které jsem si potichu přisunul blíž k ní, přikryl jsem jí mou peřinou a opět se usadil. Nakonec jsem si ještě sundal masku ANBU a jen se na ní potichu díval a poslouchal jak spokojeně spí.