First topic message reminder :

"Kterou možnost bys chtěla ty?!" potutelně jsem se usmíval.

Pousmála jsem se a pustila se ho. Jenže jsem nevěděla, co dělat dál. Jakoby ze mě vyprchala všechna konverzace, přitom jsem si s ním vždy měla o čem povídat. Stále jsem a klouzala očima sem a tam. Pocit omluvy ve mně ale stále zůstal.

"Himi-chan ? jsi stále na naší planetě ?" zamával jsem jí rukou před očima "nerad bych aby jsi se zasekla někde v časoprostoru" usmál jsem se

Podívala jsem se na něj a usmála se.
,,Zatím tu ještě jsem." ujistila jsem ho.

"doobře, ale jsi nějaká tichá, to se nestává" ustaraně jsem se na ní podíval, pak jsem se otočil, otevřel dveře a vyšel před dům "dneska je celkem hezky, mohly jsme se projít"

Dai se stejně ještě od té noci neukázal..Navíc si potřebuji odpočinout a přijít na jiné myšlenky..
Přikývla jsem. ,,Klidně můžeme."

"nejspíš se projdeme jen tady zahradou, brzo se setmí, tak ať to máme blízko domů" usmál jsem se "ale je to jen na tobě, můžem jít i jinam"

,,Je mi to jedno. Vyber místo ty." usmála jsem se.

vzdychl jsem si "no tak do té zahrady" šel jsem cestou od domu do velké zahrady

Zavřela jsem za námi dveře a mlčky ho následovala. Šli jsme pomalým krokem. Pozorovala jsem veškeré dění v zahradě a trochu se uvolňovala.

"ani jsem neměl tušení, že je ta zahrada takhle velká" obdivoval jsem nejbližší okolí, ale zrak mi nakonec spočinul na Hitomi, stále jsem se na ní díval a mlčky šel dál

Usmála jsem se. ,,Byla to mámina chlouba. Byla víc tady, než uvnitř. Milovala květiny, veškeré rostliny, přírodu...Zdědila jsem to po ní." usmála jsem se.
,,Pamatuješ? Tamhle pod sakurou jsme si jako malí hrávali." ukázala jsem na velký majestátní strom. ,,Máš pravdu, tehdy ta zahrada nebyla tak velká. Otec ji ale na máminu žádost stále rozšiřoval." rozhlédla jsem se kolem s rozzářenýma očima.

zamířil jsem k té velké sakuře a zastavil se pod ní, poté jsem se s úsměvem otočil na Himi "chceš si snad hrát mini Himi ?" zasmál jsem se

,,Hrát? Ty si chceš hrát?" zakřenila jsem se a dívala se strom, jež byl místem veselých i neveselých vzpomínek pro tým Yahiki.

podíval jsem se na ní "no jistě, že ne, to měl být vtip, ale vidím, že na vtipy asi dnes nemáš náladu"

Otočila jsem se, usmála se na něj a rozběhla se k sakuře. Za běhu jsem čakru vložila do nohou a vyšplahala se po stromě a posadila se zatím na nejnižší větev, která byla tři metry vysoko. Houpala jsem nohama a dívala se na Daisukeho seshora.

"hlavně nespadni, to by mi tak ještě scházelo!" napomenul jsem jí a poté si sedl pod sakuru a opřel se o její kmen

,,Nejsem malá, aby věděl!" zamračila jsem se. Posunula jsem se tak, aby se opírala o kmen stromu a sledovala jsem kolí. Všechno tak rychle utíká.

"no právě, ale jsi pořád stejná, malá, tvrdohlavá Himi, která chvíli neposedí" usmál jsem se a zavřel oči

,,Možná.." odmlčela jsem se. ,,Od jakživa jste mě s Daiem tahali z různých problémů.." vzdychla jsem si.

"byla to a je naše povinost, jsme tým, musíme si pomáhat"

Pousmála jsem se a uchechtla se. ,,Kdo by to byl řekl, že malá holka bude mít neustále nějaké konflikty. Kdyby s holkama, ale mě bylo jedno, i když jsem se hádala s klukama.." zasmála jsem se vzpomínce. ,,Přitom jsem se snažila na sebe neupozorňovat..Všechno bylo jen kvůli vám dvěma!" vyčetla jsem mu se smíchem.

"ještě, že nás máš, alespoň to máš na koho svádět!" usmál jsem se a díval se na oblohu "kdybych vrátil čas, neváhal bych už ani vteřinu"

,,Problémy s holkama byly jen kvůli vám..žárlily na mě, že jsem s vámi v týmu." usmála jsem se a podívala se stejným směrem jako on.
,,V čem bys neváhal?" zajímala jsem se.

"to není podstatné, stejně se to už změnit nedá" postavil jsem se "měli by jsme jít zpátky, jestli se vzbudí Dai, mohl by nás hledat"

Povzdychla jsem si. Samozřejmě, že jsem věděla, o co jde. Nebo sem si to alespoň myslela. Seskočila jsem z větve na zem a dopadla ladně vedle něj. Odfoukla jsem si vlasy, které mi spadaly do obličeje.
,,Půjdu na krátko! Přestává mě bavit to pořád upravovat." odfrkla jsem si otráveně.