First topic message reminder :

"Kterou možnost bys chtěla ty?!" potutelně jsem se usmíval.

Stál jsem před domem a zahodil típlou cigaretu na zem. Pak jsem vešel do bytu. Bolest hlavy sice neustupovala, ale upřímně bylo mi to jedno. Jediné, co jsem chtěl vědět bylo, jestli je Hitomi v pořádku a jestli ještě někdy potkám toho šmejda, co mě přivedl do bezvědomí a bojoval proti Hitomi a Daisukemu, tak ať si dotyčný přichystá náhrobek!
Prošel jsem obývákem a zamířil ke schodišti, kde jsem se zarazil a podíval jsem se na spícího Daisukeho na gauči. Jen jsem se ušklíbl a vystoupal po schodech nahoru. Neomylně jsem zamířil k ložnici Hitomi. Pootevřel jsem dveře a podíval se dovnitř. Spatřil jsem jí, jak klidně oddechuje. Po několika minutách neustálého zírání jsem zatřásl hlavou. Nechtěl jsem ji budit, tak jsem dveře zase zavřel. Hlavně, že je v pořádku.. Sešel jsem po schodech dolů, kde jsem zamířil do zahrady. Opřel jsem sena verandě o zábradlí a vytáhl si z krabičky další cigaretu, kterou jsem následně zapálil. Vdechoval jsem kouř a přitom přemýšlel nad tím, že se občas vážně chovám jako idiot. Nad tou myšlenkou jsem se jen ušklíbl a dál hleděl před sebe.

Zamrvila jsem se a otevřela oči. Zaklonila jsem hlavu, abych viděla na okno. Bylo světlo a sluníčko docela vysoko. Vylítla jsem do sedu. Zamotala se mi hlava z rychlého vstání. Přiložila jsem si ukazováčky ke spánkům.
,,Spala jsem pěkně dlouho...Alespoň budu odpočatá a můžu se pustit do všech prací." mumlala jsem si pro sebe a postavila se. Ustalala jsem postel. Odběhla jsem do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu a vrátila se do pokoje. Sedla jsem si před zrcadlo a rozčesala si zacuchané vlasy. Potom jsem se jemně nalíčila, převlékla se a odešla dolů. Daisuke ještě spal. Chovala jsem se tiše jako myš, abych ho neprobudila. Uklidila jsem v kuchyni a připravila Daisukemu něco k snídani, až se probudí. Zamířila jsem ven, abych posbírala Daisukeho oblečení, které už je suché. Na verandě jsem si všimla Daie.
Co tu dělá?! Měl by být v nemocnici! rozčilovala jsem se v duchu, ale uvnitř jsem byla šťastná, že ho vidím v pořádku a vzhůru. Potichu jsem k němu přišla. Opatrně jsem se dotkla jeho ruky a když se otočil, objala jsem ho.
,,Strašně ráda tě vidím!" tiskla jsem se k němu, div jsem ho neudusila.

Trochu mě překvapila, ale víc jsem si ji k sobě přitiskl, čímž jsem svým plicím ubral ještě větší množsví kyslíku, takže jsem se divil, že nezačínám nabírat modrou barvu z nedostatku kyslíku potřebného k okysličování mozku, krve a dýchání. Ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Poslední dny, kdy jsem jako nějaká mrtvola ležel v nemocnici jsem si uvědomil, jak moc o ni nechci přijít. Na chvilku sem se odtáhl, ušklíbl jsem se a zahleděl se jí do očí.
"Já tebe také. Doufám, že jsi v pořádku! Takhle bez ohlášení mi nikam už nemiz, ještě že znám tak dobře tvou chakru..." Pousmál jsem se a pak nakrčil nos. "Ne, už nikdy více bílé stěny, stísněné nemocniční pokoje a smrad z dezinfekce. Jak dlouho jsem byl mimo?" Zeptal jsem se s mírně nadzvednutým obočím.

Trochu jsem se odtáhla, aby mohl lépe dýchat. Prohlížela jsem si ho. Měl mrtvolnou barvu, bylo vidět, jak je zničený. A nebylo to jen fyzicky.
,,Něco přes tři dny.." odpověděla jsem. ,,Měl jsi tam ještě zůstat, vypadáš, jako by ses měl každou chvíli zhroutit." strachovala jsem se.

"Tři dny?! Tak to jsem se musel pořádně uhodit do hlavy. " Pak se divím, že mi to občas nemyslí.. Usmál jsem se na ni povzbudivě. "Já a zhroutit se? Kdybych tam zůstal, zhroutil bych se jedině z toho smradu a injenkčních stříkaček všude kolem!" Zašklebil jsem se. "Ne, vážně jsem v pořádku. Jen jsem hodně přemýšlel.." Zamyšleně jsem se podíval do zahrady. "Byli to Akatsuki, že? Ten zmetek ještě uvidí.." Přivřel jsem oči a zaťal jsem ruku v pěst. Měl jsem chuť něco rozflákat, ale nakonec jsem se jen zhluboka nadechnul a otevřel oči. Chtěl jsem odvést téma a zároveň jsem o ni měl také starost. "A ty? Doufám, že jsi v pořádku.." Zkoumavě jsem si ji prohlédl. Vypadala odpočatěji, ale moc dobře jsem věděl, že ji něco trápí.

Podívala jsem se mu do oč a přikývlaí. ,,Jednoho jsem zabila a ten druhý...nám pomohl.." odmlčela jsem se. Potom jsem se usmála. ,,Jsem zcela v pořádku."

Přikývl jsem a neskrýval překvapení. "Pomohl? Co všechno se proboha dělo, když jsem byl mimo?" Do háje, nejradši bych se teď profackoval..
"To jsem rád, ale kdyby.. Kdyby jsi s čímkoliv potřebovala pomoct, nebo měla starosti, víš, že se na mě můžeš obrátit. Ano, někdy se nechovám zrovna podle představ, ale já už se zřejmě nezměním.." Usmál jsem se a pak jsem se zamyslel. "Co Daisuke? Viděl jsem ho vyspávat na gauči, tak předpokládám, že je mu fajn.." Ušklíbl jsem se.

,,Hned potom, co jsi upadl do bezvědomí, mě ovládla pečeť. Neovládala jsem ji, bylo mi skoro jedno co dělám. Díky tomu jsem chladnokrevně zabila toho, jež se mnou bojoval...Zranila jsem Daisukeho.." přivřela jsem provinile oči. ,,Ten s tím krystalem nám nakonec pomohl. Odnesl nás všechny tři do nemocnice..Daisuke mohl odejít, ošetřili mu tam zraněné rameno a krk. Teď už je v pořádku. Rameno se mu hojí dobře." pousmála jsem se.

Povzdechl jsem si a chvíli hledal ty správná slova. Ano, já nikdy moc velký řečník nebyl. "Hlavně jsi to nevyčítej, ano? Hlavní je, že jsou všichni v pořádku. Ten muž, co nám pomohl.." Odmlčel jsem se. "Zvláštní.." Dodal jsem po chvilce, ale nic víc jsem už neřekl. Jen jsem se usmál, za pas jsem si ji znovu přitáhl k sobě a objal jí. Chyběla mi vůně jejích vlasů, její úsměv a ty krásné velké modré oči.

Ruce jsem si položila na jeho hruď, opřela jsem si o něj čelo a zavřela oči. Nic jsem neříkala, v tuhle chvíli slova nebyla potřeba. Prostě jsem si užívala jeho přítomnost v tak těsné blízkosti.

Sklonil jsem hlavu a jemne ji políbil do vlasů. Chvilku jsme tam jen takhle stáli, než nás vyrušil můj protestujícíc žaludek. Teď ne!
"Ehm, nemáš hlad?" Pokoušel jsem se vymyslet něco, čím bych tento menší trapas zamluvil.

Potichu jsem se zasmála a zavrtěla hlavou.
,,Pojď dovnitř, udělám ti něco k jídlu." usmála jsem se, odběhla jsem sundat Daisukeho oblečení, vzala jsem Daie za ruku a vtáhla ho dovnitř.
,,Počkej chvilku." požádala jsem ho s úsměvem. Poskládala jsem oblečení a položila k spícímu černovlásku. Poté jsem odešla do kuchyně.

Šel jsem poslušně za ní a když odešla do kuchyně, sedl jsem si do křesla a s úšklebkem pozoroval spícího Daisukeho. Zřejmě teď neví o světě..

vzbudil jsem se, přičemž jsem se prudce posadil "Hitomi !" vykřil jsem a podíval se na Daie sedícího v křesle "etto .. Ohayo Daii" ušklíbl jsem se

Překvapil mě Daisukeho náhlý výkřik. "Copak se ti zdálo, Daisuke? Hitomi je v pořádku, v kuchyni.." Ušklíbl jsem se a pobaveně jsem ho pozoroval.

Zaslechla jsem Daisukeho volat mé jméno. Lekla jsem se, všeho jsem nechala a pospíchala do obýváku.
,,Co se děje? Jste v pořádku?" zeptala jsem se vystrašeně.

"to by si nechtěl vědět" otočil jsem se na Himi "ohayo Himi-chan, promiň, jen se mi o tobě zdálo" usmál jsem se

Usmála jsem se a zčervenala. ,,Tak to asi nebyl moc příjemný sen.." zakřenila jsem se. ,,No alespoň jste v pořádku..Hned jsem tu." oběhla jsem do kuchyně. Zalila rameny a oba přinesla do obýváku. Jeden jsem dala Daiovi, jeden Daisukemu.
,,Dózo." usmála jsem se.

"náhodou byl to pěknej ecchi sen " usmál jsem se na Daie a pustil se do ramenu

Neubránila jsem se zčervenání.
,,Umm.." zakoktala jsem se. No to snad ne..Tohle bude ještě zajímavé..

"Ani ne, podrobnosti si můžeš nechat pro sebe, ale jsem rád, že jsi mi tady ještě ze spaní nezačal sténat.." Ušklíbl jsem se na něj a pak se podíval na ramen přede mnou. "Arigato Hitomi.." Usmál jsem se a s chutí se do něj pustil.

,,Umm není za co.." usmála jsem se stále ještě červená. Posadila jsem se na opěradlo gauče a skousávala si spodní ret.

když jsem dojedl, odkryl jsem ze sebe peřinu přičemž jsem měl na sobě stále Daiovi kraťasi "hm .. to byli krásný tři dny, když si tu nebyl, takovej klid a žádnej smrad cigaret"

,,Daisuke!" okřikla jsem ho polohlasně. Z opěradla jsem slezla a posadila se na gauč. Zádama jsem se opřela a v duchu se modlila. Piřtom jsem se ale docela bavila. Opět jsme byli všichni tři pohromadě.

Klížily se mi oči a hlava mi padala na stranu. Po několika minutách jsem to nevydržela a vydala se do říše snů a že se mi jich tuto noc zdálo. Usmívala jsem se.