First topic message reminder :

"Kterou možnost bys chtěla ty?!" potutelně jsem se usmíval.

"Výborně, takže to te´d sníš!" položil jsem ramen na linku. "A žádné řeči!" zvedl jsem ji a posadil na desku vedle misky. Znovu jsem nabral nudle. "Ne že by mi tak úplně vadilo, že mi kolabuješ, ale nemocnice fakt nemám rád!" pousmál jsem se. "Takže za Daisukeho-"

,,No tak..Navečer bych už jíst neměla. Najím se ráno!" namítla jsem a otevřela pusu, abych si vzala další sousto a seskočila jsem z linky. Prosmýkla jsem se kolem něj a vyběhla ven. Posadila jsem se na verandu a dívala se na noční oblohu. Usmála jsem se, když viděla nebe, poseté třpytivými flitry.

"Ach jo s tebou je to těžké!" vzdychl jsem a hůlky schoval. Opřel jsem se o futro tak, abych na ní viděl, ale mlčel jsem, ani ji nenásledoval.

Opřela jsem se o venkovní křeslo a zívla si. Klížily se mi oči, ale nechtěla jsem jít spát. Skrčila jsem nohy a objala si kolena a dál jsem sledovala noční dění.

Zvedla jsem se z verandy a beze slova jsem se vrátila dovnitř. Lehla jsem si na gauč a přemýšlela. Měla jsem divný pocit a nemohla jsem se ho zbavit.

Zvedla jsem pohled k Daiovi. Stále byl opřený o fotra a díval se ven. Pousmála jsem se, zvedla se a vyšla pomalu schody nahoru. Zapadla jsem do pokoje. Povolila jsem mašli na kimonu a to sklouzlo na zem. Hodila jsem na sebe noční košili a posadila se před velké zrcadlo, kde jsem si pročesávala vlasy a dívala se na svůj odraz.

Když mě přestalo bavit civět na sebe do zrcadla, stejně jsem se jen šklebila, zvedla jsem se od stolku. Neměla jsem v pokoji stání, ale...dolu se mi jaksi nechtělo. Posadila jsem se alespoň na okenní parapet, kam jsem si donesla malé polštářky a seděla na nich. Z otevřeného okna foukal vítr a vířil mi je. Bylo mi příjemně, alespoň na povrchu.

Došel jsem k domu Hitomi.
Poté jsem se rozhlédl kolem sebe
Je tu tak mrtvo povzdychl jsem se
A v tomhle tu má člověk vydržet, kolem řádí akatsuki a Himi si hledí jen Daie, pak se divěj, že nezvládaj situaci, když se na nic ani přepřipraví říkal jsem si v duchu a koukal na dveře domu

"Emmm..." dívala jsem se, jak se dívá na kliku. Povzdychla jsem si, s tímhle snílkem to bude těžké. Klepla jsem na dveře a pak je otevřela. "Haloo?"

vkročil jsem pomalu za ní do dveří "možná už jsou zase zaneprázdnění" řekl jsem sklesle

Povzdechla jsem si. "Jdu se projít..." oznámila jsem a vyšla z domu. Maličko pršelo, ale mě to bylo spíš hodně příjemné. Vyšla jsem z domku na ulici a z ulice zamířila do blízkého lesa.

Asi jsem usnula, pomyslela jsem si, když jsem otevřela oči a zadívala se na stále noční oblohu posetou hvězdami. Opět jsem si oblékla kimono a vlasy sepla nahoru, tentokrát jsem pečeť neschovávala.
Konec všem hrám.. Rozhodně jsem se vydala otevřeným oknem pryč.

Vešla jsem do domu. "Haló?" houkla jsem, ale nic jsem nezareagovala. Prošla jsem dveřmi do obýváku a sedla si ke stolu. Vzpoměla jsem si na mou milovanou žačku, vytáhla pero a papír a napsala krátký dopis. Připevnila jsem ho na nohu holubici a pomocí Kaze no Suna jej poslala do Konohy. Ach Yo...
Potom jsem vzala druhý papír, napsala na něj vzkaz a vydala se do vesnice.

Vzkaz^^:

probudil jsem se v křesle a všiml si dopisu, ihned jak jsem si ho přečetl jsem zamířil do pracovny

Doběhl jsem k domu celý zadýchaný "nevim kde mam klíče" O.O

,,Když mě položíš na zem, otevřu. A nebo stačí zatáhnout za kliku a otevřít." usmála jsem se.

"to bych to měl až moc lehký, a nepoložim tě, tvé tělo je ještě celkem zesláblé" vložil jsem chakru do nohou a vyšplhal s ní po stěně do jejího otevřeného okna a položil jí na postel "vítej doma"

Posadila jsem se na posteli. ,,Sladký domov.." vzdychla jsem spokojeně.

rozhlédl jsem se po pokoji "táákže .. už mám asi odejít, že ?" podíval jsem se zpět na ní

Postavila jsem se a přišla k němu.
,,Proč jsi něco neřekl dřív?" podívala jsem se mu do očí.

"hm .. ? o čem mluvíš ?" snažil jsem se vyhýbat jejímu pohledu "jestli máš na mysli to, že PiliKKa odešla ... prostě jsem trochu déle spal" nervózné jsem se vymlouval

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nemyslela jsem PiliKKu, ale nekončící labyrint myšlenek."

"no to je .. to je stejně jedno, věci se mění" snažil jsem se o úsměv "nechceš čaj ? určitě máš žízeň"

Stoupla jsem si před něj. ,,Neodpověděl jsi mi! Proč jsi to neřekl dřív?!" zvýšila jsem trochu hlas. ,,Proč jste oba tak tvrodhlaví?!" vzdychla jsem.

vzdychl jsem si "to protože jsem viděl už od začátku, že se máte rádi a tak jsem vás v tom chtěl podpořit, nechtěl jsem se zbytečně dohadovat, byli jste šťastní a nic vás netížilo, kdybych to řekl dřív bylo by to jiné, ta pohoda by opadla a to já nechtěl, vím jsem tvrdohlaví, nevím proč, ale prostě to ke mě patří"