Okolí Kirigakure

First topic message reminder :

Louky, lesy, bažiny, mokřiny, potůčky a rybníčky kolem Kirigakure

'No, tak aspoň tohle ti můžu vrátit ne? zářivě jsem se na něj usmála, ale pak jsem zase zvážněla, protože jsem si vzpoměla, v jaké situaci se nacházím.
'Ne, vážně, jsem ti moc vděčná.'

také jsem ji částečně objal a pohladil jsem jí po vlasech ''prosím tebe, není za co''

Nechala jsem se hladit a jenom jsem si tiše povzdechla.
Čím dál častěji si začínám myslet, že dlouhodobé štěstí neexistuje. Pravdě podobně je to jen výplod básníků.'

''mimochodem, jak to jde ve vesnici ?'' otázal jsem se jí

'Ale, celkem dobře,' usmála jsem se.
'Už jsme se dali po válce zase dohromady. Akorát Mizukage je pryč a Lizzy udělala něco tahleta Tsukiko. Takže je vesnice zase bez vedení,' povzdechla jsem si.

''ále, neztrácej naději, ty jsi dobrá velitelka mohla by jsi vést Kiri'' poplácal jsem ji něžně po hlavě

'No, to tak,' zasmála jsem se.
'Peskovat lidi, to mi sice docela jde, obzvlášť ty vyššího postavení, ale bůh ví, co z toho vznikne,' vzpoměla jsem si na ty dva v nemocnici.

''buzerovat můžeš kohokoli, ale musíš mít čisté úmysly'' odkašlal jsem si ''říká někdo kdo zabil desítky lidí kvůli pomstě''

Nemohla jsem se nezasmát. Pak jsem se ale na chvíli zamyslela.
Problém je v tom, kdo posuzuje čistotu úmyslů.

''ty'' cvrnkl jsem jí do čela ''ty a nikdo jiný''

'Tak fajn, pokusím si to zapamatovat, zazubila jsem se na něj a promnula si čelo.
A co jsi vlastně dělal celou dobu ty?

''stával jsem se nejmocnějším shinobi na tomto světě, je to fáákt fuška, musím říct'' posadil jsem se do trávy a díval jsem se na noční oblohu

Zasmála jsem se a posadila se vedle něho.
'To zní teda zatraceně namáhavě. Když jsi tedy ten nejmocnější shinobi světa, je to pravda, že se největší bojí nejmenších? Vždycky mě to zajímalo.'
Měla bych jít, ale alespoň krátký odpočinek si zasloužím. Kromě toho, kdy ho asi tak zase uvidím?

ušklíbl jsem se ''ano je to pravda''

'To je vážně zajímavé. Ale já,' vstala jsem a oklepala ze sebe trávu. Musím jít, ti dva jsou stále ještě v nemocnici.

v ruce se mi objevil plazmoví míček, který jsem ji hodil ''chytej'' mrkl jsem na ní

Zasmála jsem se a chytla ho.
Díky, na to bych málem zapoměla.
Uklidila jsem ho na jeho obvyklé místo a zamávala Hirakovi.
'Tak na viděnou!' vzkřikla jsem ještě a rozběhla se směrem k vesnici.
(přesun)

zamával jsem jí též a po té jsem vstal a protáhl jsem se a odešel jsem pryč
- přesun

Doštrádoval jsem si to k vesnici.
No, k vesnici, kdyby tady nějaká byla?! Všude mlha, mlha a pro změnu mlha! Tady opaluji krém nepotřebuju! Bloudím tady pár hodin e leze mi to krkem!
Odfrkl jsem si a zastrčil ruce hluboko do kapes. Dál jsem bloudil okolím a hledal bránu.

Probleskla jsem se někam kde měla být skrytá Mlžná. Zavřela jsem oči, větrem jsme zkoumala polohu vesnice.

Dá jsem si to trjdal neurčitým směrem, až jsem se na chvilku zastavil. Zamoužral jsme kolem sebe a spatřil červenovlásku stojící nedaleko kolem mě. Chápejte, červenovlásku?! V hlavě mi to začalo šrotovat. Ne, to ne! Zlej sen, a dokonce v KIRI! Začal jsem panikařit, ale pak jsme si vyndal do idiotů. o, možná i hůř, ale to bylo jedno. Vyvolal jsem železný písek, vlhko mi nevadilo. "Satetsu Kessho" Použil jsem na ní písek.

Tsukiko!
Probleskla jsem se přesně ve chvíli, kdy se mi u nohou objevili písečné jehlice. Objevila jsem se za jeho zády a dlaň přiložila na místo mezi lopatkami. "Ale, ale... starý známí!" pousmála jsem se líbezně a dívala se, jak do jeho těla proudí raiton. "Baka, baka no Daiki! Copak jsi se stačil nového naučit...?" nahla jsem se k jeho uchu. "Copak mi můžeš udělat?" zašeptala jsem. "Víš... popravdě už mě to začíná nudit... co posunout naše hry na vyšší ligu?!" jedovatě jsem se pousmála. Kousla jsem se do rtu a svázala ho krví z prokouslé rány. Potom jsem složila pečetě. "Moc se nevzpírej, bude to bolet víc!" zašeptala jsem hladově a dva bílé tesáky zaryla do jeho krku.

Moc dobře jsem znal její rychlost, ale něco jsem udělat musel. Když do mě
,ustila Raiton sykl jsem bolestí a snažil se, aby se mi nepodlomili kolena. Nebylo to tak silné, jak jsem čekal, ale tělo nezareagovalo dvakrát dobře. Býtc několikrát probit elektřinou, není nic moc. Už chápu mikrovlnky. "Sí-Sílu?" Zasípal jsem ztuha a pak se ušklíbl. "To si nech pro někoho jiného.." Chytl jsem se za krk a pod boletí jsem opravdu padl na kolena.

Dívala jsem se na něj. "Copak? Nějak s¨ti došla slova!" usmála jsem se. Potom jsem se k němu sehnula. Ležel na zemi, nehýbal se. Dotkla jsem se prsty jeho čela. Měl vysokou horečku, klepal se. Chvíli jsem jej jen tak pozorovala... vlastně... jsem nechtěla aby zemřel!
"Baka..." zamumlala jsem s lehkým úsměvem, obalila ho krví a zvedla do vzduchu. Pomalu jsem se rozešla zpět do své vesnice. (Přesun)

Dorazil jsem až na místo, kde se to odehrálo. Na tu noc se mi stále vraceli vzpomínky, ale já nechtěl meškat a pokračoval dál do lesa.
Po chvíli jsem dorazil až na nějakou mýtinu. Byl tu klid a hlavně docela dost místa a tak jsem došel až do prostředka a posadil se tam do tureckého sedu. Uvolnil jsem se a snažil se na všechno zapomenout. Věděl jsem, že vztek mi nijak nepomůže a že se rozhodně musím zlepšit, abych toto už nikdy nedopustil.