Kancelář Mizukage

First topic message reminder :

Shichidaime Mizukage - Hitomi Yamada

NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN!

• Při mém odchodu z kanceláře je místnost pohlcená mlhou, prosycenou z chladným vzduchem, ve kterém je má čakra, která mě upozorní, že do kanceláře někdo vstoupil.

• V každém rohu a po místnosti jsou rozmístěny otrávené ty nejslabší, tudíž špatně viditelné jehlice, které jsou propojené slabounkým drátem, který není skoro vidět. Když nepovolaný vstoupí, drát se napne a jehlice se na nepovolaného vymrští, přičemž ho zraní nejen jehlice, ale i drát.

• Okno je zajištěné stejným způsobem.

• Zásuvky a poličky též, navíc jsou zapečetěné mou čakrou, kterou dokáži odblokovat pouze já, tudíž se dovnitř nikdo nedostane.

Pasti jsou deaktivovány pouze mým příchodem, který zaregistruje mlha a po mém příchodu se rozplyne!

"Děsíš mě!" vzal jsem Niji, která do teď hrála šipky s tužkami a Pá-chan jako terčem a zvedl ji do náručí. "O co se jedná? A jak dlouho budeš pryč?!" zvedl jsem k ní pohled. "Pá-chan jdeme!" křikl jsem na ni, ale psík nevypadal, že by odešel.

Zavřela jsem okno a sebrala klíčky ze stolu. ,,Pá-chan!" zavolala jsem na ni a Pá-chan konečně přestala kousat jednu z mých tužek. ,,Spojení vesnic. Mělo by to hlavně zvýšit obranu, diplomacii, ekonomiku a možnost vzdělání.." vysvětlila jsem můj záměr a s úsměvem se odebrala ke dveřím. ,,Den, maximálně dva..Půjdeš se mnou?" usmála jsem se.

Před očima mi blikala vidina několika dnů mimo domov, mimo kuchyń. mimo přebalovák, mimo koupelnu, mimo..."Asi jo... možná.." odvětil jsem nevzrušeně, ale cukali mi koutky, jak jsem chtěl štěstím tančit a křičet.

Zasmála jsem se. Je mi jasné, že budeš někam chtít jít..Taky už se těším..
,,Dobře, tak zítra dopoledne vyrazíme." určila jsem čas a počkala, než ti tři vyjdou z kanceláře, abych mohla zamknout a konečně zamířit domů.

Dole jsem posadil Niji do kočárku, připoutal jí a díval se, jak tahá Pá-chan za palmu. Usmíval jsem se, docela přitrouble. Opřel jsem se o rukojeť a jen ty dvě pozoroval... vlastně mi to domácí maminkování nevadilo..

Přišel jsem ke Kancelaři Mizukage.
Zaklepal na dveře.

S úsměvem jsem ty tři sledovala. Vážně jsem byla šťastná. Sehnula jsem se ke kočárku a otřela Niji oslintanou pusinku. Kéž byste se Niji dožili, dědečku, mami, tati, Yuuki..Snad nás alespoň tamodtud sledujete.. Pohlédla jsem na nebe a chtěla se zařadit po Daiovo boku, ale zahlédla jsem někoho vstoupit do budovy.
,,Počkej ještě chvilku.." požádala jsem Daie a zase se vrátila nahoru. U dveří stál ninja ze Suny.
,,Ummm, ahoj.." pozdravila jsem ho a pousmála se. ,,Potřebuješ něco?" naklonila jsem hlavu na stranu.

"Jo Třešničko... tatínka si maminka nevzala, ale kancelář, s tou je vdaná už několik let!ů přidřepl jsem si k dceři a začal jí foukat na vlásky, což nemohla pochopit a kopala nožičkama a třepetala ručičkama.

Slušně jsem pozdravil.Podal jsem Mizukage papírek

Spoiler:

Mužu se omluvit už musim jit Naschledanou.(musim z kompu)

Zamrkala jsem a převzala si papírek se vzkazem. Už při jeho čtení jsem se usmívala.
,,Myslím, že tohle jí můžeš vyřídit ústně...Řekni, že návštěva platí, přijdeme všichni a že se těšíme." rozšířila jsem úsměv a sledovala, jak genin odchází. Teď už snad mohu odejít. Otočila jsem se na patě a vyšla ven. Zaméřila jsem ke kočárku a Daie líbla na tvář.
,,Teď už můžeme domů." usmála jsem se, chytila se za rukojeť kočárku a byla připravená vyrazit.

"Neříkej, nevrátíme se tam ještě, vždyť už tam skoro bydlíš!" zamračil jsme se nespokojeně a vzal si od ní kočárek. "Promiň, ale to dělám já!" ušklíbl jsem se a podal jí vodítko. "Ty máš tu druhou bestii!"

,,Tak pán se urazil? Promiň, já za to ale nemohu!" zamračila jsem se. Vodítko jsem si převzala, ale Pá-chan jsem pustila na volno. ,,Jen připomínám, co ti říkám už dva roky. Psa jsi přinesl ty!" prskla jsem, pohodila efektivně vlasama a raději se dala do krku. Před Niji jsem zvyšovat hlas nechtěla.

Protočil jsem oči. Dal bych si práska! "Nevím, kdo jí hned musel milovat, když mu zcela afektovaně a nevděčně skočila na klín!" našpulil jsem rty. "Jste herečky obě!" taky jsem uraženě pohodil hlavou, i když to tak efektní nebylo a otočil se k Niji. "Maminka je hrozná Niji! Děsivá, snad nebudeš po ní!"

Zastavila jsem se a otočila na něj. Přivřela jsem oči do úzkých linek a nadechla se k odpovědi. Pohled mi však sklouzl na malou. Pusu jsem zase nechala zavřít a otočila se zpět a znovu se rozešla.
,,Pá-chan!" zavolala jsem na stvoření. Přiběhla ke mně a já si ji zvedla do náruče. Pohladila jsem ji.
,,Alespoň že ty si na nic nestěžuješ a jsi mi vděčná." šeptla jsem a Palmička mi olízla obličej.

Naštvaně jsem dupal za ní s myšlenkami o hrozných Mizukage, děsivých přítelkyních a nevděčných psech. Niji se naopak moje zběsilá kočárková jízda velmi líbila a vesele pištěla, až se lidi otáčeli.

Sokolo přiletěl k oknu a zaťukal na něj. V kožené brašničce měl svitek.

Spoiler:

Pomaly som prišla do kanclu.. tak ... zase táto práca.. uškrnula som sa pre seba po čom som si len povzdychla.. otvorila som okno a zobrala som zvitok ktorý mal u seba nejaký sokol .. poznala som že je z konohy, pustila som sa do čítania a po tom som si znova len povzdychla.. zobrala som pero.. papier a napísala som list novému Hokagemu.. vložila som ho do púzdra toho Sokola a len som mu pokynula aby sa vrátil späť do Konohy.. po tom som si sadla za stôl a začala som si prezerať nejaké papiere ..

Dorazil jsem až ke dveřím kanceláře. Na tváři mě hrál takový uvolněný a příjemný úsměv. Hodně to dělalo i to volné oblečení. Nebylo vůbec špatné mít na sobě jednou za čas jen civilní oděv. Tedy normální oblečení. Zaklepal jsem a vstoupil dovnitř. Uviděl jsem Lizz zase zahrabanou v hromadách papíru. Usmál jsem se na ni a přišel blíž. Pá-chan zase začala vrčet. Nikdy mě neměla moc ráda."Dobré ráno zlato...tak co, jak to jde? A ty furt nevrč..." Prohodil jsem k psíkovi a podrbal ji na hlavě. Nechala si to líbit, ale pořád mě probodávala takovým vražedným pohledem.

Heem Pá-chaan kľud to je Aki... Aaaaki.. zaškerila som sa na Pá-chan a len som sa tak milo usmiala na Akihira.. uhm.. celkom to ide.. minule som mala práce viac, ale som rada že mi to Himi zverila.. aspoň si oddýchne, a užije si Nijin-chan naplno !! zaškerila som sa a dopísala som ďalší papier.. po tom som len pero odložila na stôl a pomaly som si hlavu podoprela rukami..

Usmál jsem se."To je pravda...ale stejně by si to neměla přehánět..." Obešel jsem stůl a zezadu ji objal. Hlavu jsem si položil na její pravé rameno."Myslíš si, že si nezasloužím být Jouninem?" Zeptal jsem se tichým hlasem."Já...nechci už nikomu ubližovat...neumím to popsat...možná jsem měkký, ale...bojím se toho, že se zase někdy neovládnu...něco udělám...vše se vrátí do původních kolejí...nebo, že mě dostihne má minulost...chápu, že Daisuke to nemá jako ANBU lehký, ale...nevím, jak bych mu popsal, co cítím..." Mluvil jsem opravdu potichu a díval se před sebe na jedno místo. Někdy jsem zabořil tvář do Lizzina krku. Bylo to uklidňující...

Hm.. no.. myslím si že by si bol skvelý Jounin.. Aki-kun.. pousmiala som sa na neho a jemne som ho pohladila po hlave.. a neboj sa toho že sa neovládneš.. nie je prečo.. by si sa neovládol.. nemáš druhú osobnosť.. nie si Bijuu ale si Akihiro.. ak ťa poznám a myslím si že ťa poznám tak ti môžem slúbiť že budeš v pohode.. nie je zlé keď máš súcit a nechceš zabíjať bezbranných ľudí.. dodala som a len som si povzdychla.. je to také chaotické že tomu sama nechápem.. pomyslela som si..

Dal jsem Lizz malou pusu na tvář."Děkuji Lizz-chan...ale pořád mě trápí, co se stalo v Konoze...může se to stát znovu a kdybych někomu ublížil a nedej bože tobě...nepřežil bych to..."...Hlavu jsem měl stále položenou na jejím rameni a rukama ji objímal.

Uhm.. nemôže sa to stať znova.. zaškerila som sa a len som ho neprestávala hladiť.. a môžeš mi veriť .. mne by si neublížil.. vyplazila som na neho jazyk a trocha provokatívne som sa zachichotala..

Usmál jsem se a konečně začal přemýšlet o něčem jiném. Dal jsem jí jemný polibek na krk a pak se přitiskl k jejímu uchu."Myslíš? Proč si si tím tak jistá..." Zašeptal jsem ji do ouška a otočil si ji na židli čelem k sobě. Přitiskl jsem se na ni a rukama se opřel ze její hlavou o stůl. Obličej jsem měl těsně u toho jejího a ona mohla cítit můj horký dech. Na tváři jsem měl takový ďábelský úsměv."Měla by sis dávat bacha, co říkáš..." Zavrněl jsem a stále udržoval tu krátkou vzdálenost mezi našimi obličeji.