Kancelář Mizukage

First topic message reminder :

Shichidaime Mizukage - Hitomi Yamada

NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN!

• Při mém odchodu z kanceláře je místnost pohlcená mlhou, prosycenou z chladným vzduchem, ve kterém je má čakra, která mě upozorní, že do kanceláře někdo vstoupil.

• V každém rohu a po místnosti jsou rozmístěny otrávené ty nejslabší, tudíž špatně viditelné jehlice, které jsou propojené slabounkým drátem, který není skoro vidět. Když nepovolaný vstoupí, drát se napne a jehlice se na nepovolaného vymrští, přičemž ho zraní nejen jehlice, ale i drát.

• Okno je zajištěné stejným způsobem.

• Zásuvky a poličky též, navíc jsou zapečetěné mou čakrou, kterou dokáži odblokovat pouze já, tudíž se dovnitř nikdo nedostane.

Pasti jsou deaktivovány pouze mým příchodem, který zaregistruje mlha a po mém příchodu se rozplyne!

,,Yuuki, nemůžu jen tak poručit, aby se dítě narodilo, na to si budeme muset počkat." zasmála jsem se jemně a potom se kousla do rtu.
,,Haji už s tebou není...Už dlouho s tebou není, Yuu a ani nebude...Hlavně nevyšiluj, prosím.." upřela jsem na ni oči a levou rukou jsem opustila její pas, kolem kterého jsem jí držela a sáhla si na bříško. Snad pochopila, co jsem jí tím chtěla naznačit.
,,Zvládla jsi to bez něj, budeš to zvládat i dál." pousmála jsem se mírně.

Sklonila som hlavu. "Takže...ho zo mňa niekto dostal von?" spýtam sa Hitomi a prekvapene sa na ňu pozerám.

,,Zemřel...S tebou, Yuuki...Zabila tě šéfka Akatsuki, Reina Kana a Haji zemřel s tebou..Podařilo se mi najít způsob, jak tě přivést zpět k životu a to díky elementárnímu kamenu Vody, ale Haji už s tebou nebyl. Kámen jsi si implantovala do srdce, jenže...Anbu mi pak přinesli UKÁZAT tvé mrtvé tělo. Předali mi kámen a zase si tě odnesli..Teď tu jsi zase se mnou..." vysvětlila jsem a pevně se jí dívala do očí.

"Ja som zomrela? Dva krát?" spýtam sa jej neveriacky. "Takže to ANBU na mne robili tie veci? Tie...pokusy aby ma vrátili naspäť?" spýtam sa jej. "A kde je kameň teraz?" spýtam sa.

,,Já nevím, co s tebou dělali, Yuuki. Nechtěli mi vydat tvé tělo, protože mi prý nepatří." zavrtěla jsem hlavou. ,,Kámen mi sebral...ani nevím kdo..Uvedl mě do bezvědomí a když jsem se probudila, kámen byl pryč.." maličko jsem zvedla koutky úst v úsměv.

Celou dobu jsem pozoroval okolí z okna a prozpěvující se ptáčky a ignrooval vrzající parapet, jenž měl náladu si se skřípavým hlasem se mnou povídat. Vážně mi přeskočilo.
Usmál jsem se a pak přetočil pohled na osoby. Zaslechl jsem jen jméno Yuuki a otevřel jsem pusu. Párátko mi málem z pusy vypadlo. Co málem, válelo se dávno na zemi!
"No doprdele.." Ujelo mi a nejenom proto, že mé drahocenné protinervové opatření bylo v tahu. Skákal jsem pohledem z jedné na druhou. "Můžete mi jedna z vás vysvětlit laskavě vysvětlit, co se děje?!"
Řekl jsem a na rtech mi pohrával jakýsi úšklebek.

Pustila jsem Yuuki a držela ji za ruku, jako svou dceru, kterou už nehodlám nikam pustit. Otočila jsem se k Daiovi
,,Já nevím..Prostě...je zase živá..Žije.." pousmála jsem se jemně.

"A-aha.." Podařilo se mi vysoukat. "To jsem rád.." Dodal jsem a usmál se. Pak jsem je dál poslouchal a byl jsem rád, že Hitomi je zase šťastná a netrápí se tolik.

Pustila jsem Yuukiinu ruku a konečně si přečetla vzkaz od Yo. Pousmála jsem se. Sedla jsem si ke stolu a cosi načmárala. Vzkaz jsem po Jestřábovi poslala do Suny. Postavila jsem se a přešla k Daiovi. Stoupla jsem si za něj a na špičky.
,,Měli bychom jít domů...Myslím, že než se to maličké narodí, budeme se mít o koho starat, tatínku." šeptla jsem mu do ucha a usmála se. Vzala jsem ze stolu klíče a kousek od Daie poodešla.

Pozoroval jsem Himi a pak se zazubil. "To bychom měli. A k tomu malému, už bychom měli jít nakupovat ty pleny a všechno okolo toho, mamino" Usmál jsem se a pak se zašklebil.
Přišel jsem k ní a vzal jí za ruku, abych si tak s ní posléze propletl prsty a vylovil z kapsy nové párátko, načež jsem si ho vložil do úst.

,,Yuuki, pojď taky." pobídla jsem ji. Stiskla jsem Daiovi ruku a zamířila s ním ke dveřím, kde jsem ještě počkala na Yuuki. Pak jsem si na něco vzpomněla.
,,Ach...Zapomněla jsem na Tendashiho, musím mu dát vědět, že už jdeme...A nebo...No, něco mě napadlo...Tak Yuuki, pojď." pousmála jsem se.

"H...Hai.." povedala som trochu prekvapene a zdvihla som sa. Pripadala som si ako ich dcéra nečudo veď sú o niekoľko rokov starší než ja. Je to celé...zvláštne.

Usmála jsem se a kancelář zamkla.
,,A jde se domů, moji zlatí." zakřenila jsem se, znovu Daiovi jemně stiskla ruku a druhou rukou chytla za ruku Yuuki. Ach Pili...Kéž bych věděla, kde teď jsi..

Usmiala som sa a stisla som jej ruku, "Vyzerám ako vaša dcéra!" zasmejem sa.

,,Slyšíš to, táto? Už máš dceru, jak jsi chtěl." zasmála jsem se a v tuto chvíli se cítila opravdu šťastně. Pár lidí mi k tomu chybělo, ale i tak jsem po dlouhé době pocítila hrozné štěstí.

Zašklebil jsem se. Dvojnásobný otec?
"Skvělé, a jak se zdá skvěle jsem na ní zapracoval, víš!" Ušklíbl jsem a prohlédl si obě. Pak jsem se usmál a políbil Hitomi do vlasů.

"Haaaa? Zapracoval?" vyplazím na Daia jazyk. "Určite, o chvíľu budem posadnutá lízankami Táto!" zasmejem sa. Som šťastná, ale...niečo mi chýba, neviem čo to je.

,,Hai, hai." usmála jsem se. A podívala se na Yuuki. ,,Výborně..To aby kupovala zásoby cukru, co?" zasmála jsem se.

"Haaaaaaaaaaai Mama-chan!" dodám zo smiechom a pozriem sa na ňu.

"Samozřejmě! Budu tě posílat do krámu pro zásobu párátek i lízátek"
A pak, abych se z toho všeho nedotal do ústavu..
Ušklíbl jsem se, ale zasmál se.
"No, rodinko.." Pronesl jsem a ušklíbl se při slovu rodinko.
"Půjdeme? Nevím, jak vy, ale já tu vystát ďůlek nehodlám"

,,Hai, jdeme." usmála jsem se. Palcem jsem ho pohladila po hřbetu ruky a Yuukiinu ruku jsem více stiskla a s oběma jsem zamířila domů.

Pomalým a houpavým krokem jsem došla ke kanceláři. Celkem mě ta cesta zmohla. Jestli to tak bude trvat i dál...tak budu mít problémy.. Odemkla jsem si a vešla dovnitř. Byl tam pěkně ošklivý vzduch. Otevřela jsem si okno a pustila na sebe čerstvý vzduch. Stále ještě sněžilo. Měla jsem z toho radost, nemám moc možností vidět sníh jinak, než ode mě. Začala jsem se prohrabávat různými svitky..
,,No taak...nechávala jsem ho tady!....Umm...Nooo....Kso, tak kde je?" čílila jsem se a hledala dál.
,,Ha! Mám tě." usmála jsem se vítězně a svitek si pročetla. ,,Skvělé, mohu se dát do učení. Nejdřív však oznámení." sedla jsem si ke stolu a písala oznámení o Spojenectví.
,,Tak.." zvedla jsem se, když jsem měla hotovo. Okno jsem znovu zavřela, vzala klíčky a svitek a došla ke dveřím. Tam jsem se otočila. Zřejmě si tě přestěhuji...Alespoň částečně...Nejdřív si tě musím zajistit, kamarádko.. usmála jsem se zamyšleně, zamkla a opustila kancelář.

Prisiel som do kancelarie Mizukage a zaklopal som na dvere.

(hele ty ještě nemáš vytvořenou postavu tak proč dáváš posty.)

(uz mam :PPPP)