Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Procházela jsem se ulicemi a aniž bych věděla jak, dostala jsem se až do parku. Celou dobu mi dělal společnost můj havran, který tu a tam něco zakrákal. Modlila jsem se, aby to nebylo jeho oblíbené ahoo, nebo baka.

Bylo mi docela horko ale stejně jsem nemohla svléknout mikinu s dlouhým rukávem. Zatím, zatím... ujišťovala jsem se v duchu. Přísahám že nebudu s nikým bojovat, jen ať se to zahojí. Sakra, ale kdyby náhodou, tak se nemůžu nechat zabít. Ale když se budu bránit, tak mě zabije Allii. Povzdechla jsem si nad svým těžkým údělem.

A navíc kvůli mě zemřel člověk. Jak se s tím mám vyrovnat?

Procházela jsem se ulicemi Listové. Hlavu jsem měla skloněnou a dívala jsem se pod nohy. Na dětských hřištích křičely děti. Rodiče si pro ně přišli, aby už odešli domů a mohly jít spát.
Zastavila jsem se u plotu, který chránil hřiště. Děti ještě naposledy utíkaly se sklouznout a nebo zhoupnout na houpačce. Smály se a přemlouvaly rodiče, aby tam ještě chvíli zůstali. Rodiče si trvali na svým a za několik minut už bylo hřiště prázdné.
Smutně jsem se dívala na prázdné houpačky a klouzačky. Jedna houpačka za poryvu větru zavrzala, jak se zlehka dala do pohybu. Povzdychla jsem si a pokračovala dál.
Šla jsem ulicí do menšího vršku. Většina lidí už byli doma. Jen několik mladých párů se proocházelo při západu slunce. Bylo na nich vidět, že se dobře baví.
Hlavou mi vrtalo několik otázek. Například, co se bude dít, proč je mi smutno a co se mohlo stát...
Sklonila jsem hlavu. Narazila jsem na na lavičku, v prázdné ulici. Posadila jsem se a přemýšlela...

Z monumetů jsem sešla až k Ichiraku, i když jsem neměla hlad.
Pohodila jsem vlasy. Na tohle nemáš čas... Ehmm... A co že děláš tak důležitého? Zvolnila jsem krok a pokračovala. Třeba by si chtěl někdo dát cvičný souboj nebo si popovídat. A neříkej, že na to taky nemáš čas!
Na chvíli jsem odolávala lavičkám, které mne k sobě doslova vábily.
Začínala jsem se nudit a to byl zřejmě pro mé tělo signál, že si mám někde sednou a vklidu relaxovat. Místo toho jsem ale šla dál.

Už jsem měla dost přemýšlení. Potřebovala jsem zahnat všechny své myšlenky. Stoupla jsem si a šla se podívat na cvičiště.

Seděla jsem v parku, v trávě, a pozorovala lidi. Měla bych se potrénovat ale... Tentokrát to vážně nesmím přehnat. Pro jistotu půjdu někam, kde mě nikdo neuvidí. Kdyby mě náhodou potkal ten sadista Allii, tak mě zmlátí v Tsunadině stylu. A ten mi stačilo vidět jednou.

Pořád nevím, jestli jeho řeči ignorovat, nebo si dát tu práci ho pořádně utřít.

Vstala jsem a šla pryč.

přesun.

Procházela jsem se ulicemi a dívala se do výkladních skříní. Ne že by tam bylo něco zajímavého, ale v odraze jsem sledovala svůj nový, stylový účes.

Právě jsem se podivovala nad lůžovouškými květovanými, mašličkatými a volánkovými šatečkami. Byla jsem naprosto znechucená tím, jaký vkus někteří lidé mají. Což o to že podobnou hrůzu někdo navrhne, ale že si to někdo koupí a oblékne! V poličce o něco níž měli vystavené porcelánové slony, orly, dokonce gejšu pod sakurou. Lůžovoušké šatečky byly však jasnou dominantou výlohy. Tvářila jsem se znechuceně.

S obavami o nenadělání si do kalhot, jsem se procházel ulicí. "Párky v rohlíku snad pomůžou."
Mířil jsem ke stánku, když v tom Mikomi. Všímal jsem si jejího výrazu nad šaty. Je trošku kluk, no. Taky má svůj štýl. Počkat... co to ?! Co to má na hlavě !?
"Ehm... ahoj Mikomi, sluší ti to," dodal jsem naprosto klidným hlasem, nemohlo být poznat, že to myslím ironicky. I když, zase tak špatné to není, je to pouze o zvyku.
"Trénovala jsi? Pokud ano, doufám, žes to nepřeháněla, protože.." poslední slůvko jsem řekl tichým tónem a větu nedokončil..

Otočila jsem se za povědomým hlasem. Zase on? Člověk aby se bál zatrénovat si. Nikdy nemůžu vědět jestli se mi neobjeví za zadkem.

"Ahoj. Trochu jsem se protáhla v lese, ale ani jsem se příliš neunavila." pravila jsem a v duchu si myslela - zato ty bys odpadl jen co by ses na ten strom vyškrábal.

Působí tak sebevědomě, že bych ji nejradši natáhnul.
"Tak to máš štěstí," odpověděl jsem s úsměvem a prohlížel si ulice, které se pomalu ale jistě vyprazdňovaly. Pár puberťáků se procházelo po ulici, zevlovali jako každý den. Partička holek a kluků procházela okolo nás, holky ječely, kluci kouřili. Na tohle vážně nemám co říct. Snad jen, že jich je stále víc a stále potkávám mladší a mladší.
"Jak ti je? Už je to lepší?" stále jsem stál opřený o budovu a sledoval ji.

Štěstí? On by mě snad chtěl zmlátit? Mě chuděrku nemocnou... no potěš koště. Všichni, všichni doktoři jsou sadisti, říkám to pořád.

"Dík za starost, skoro už tu spálenou kůži necítím. Je to každým dnem lepší." pousmála jsem se a radši odtrhla pohled od té lůžowoušké plíšernosti.

"Jak tobě se daří? Něco nového?" zeptala jsem se abychom nerozebírali jen můj zdravotní stav. Nechtěla jsem, aby Allii zase chytil hysterák.

Procházel jsem se ulicí, mířil jsem si k jednomu stánku.
Assasin je mimo, nikdy jsem netušil, že cesta k tomu, stát se Hokagem, bude tak blízko, opět. Hlavně, to nesmím pokazit, opatrně a důvěryhodně. Zaplatil jsem si u stánku Dango, sedl jsem si a pojídal.
Pokud mě rada uzná, jako Hokage, tak konečně začne moje éra.

Šel kolem nás Danzou a já po něm jen očkem koukl, pak jsem pohled opět odvrátil na Mikomi a díval se jí upřeně do očí, jako kdybych jí chtěl z výrazu něco vyčíst.
Něco se mi nezdá..
"To je dobře, odvedl jsem výbornou práci," naprosto upřímně jsem se usmál.
"No, dnes tě ještě naposledy prohlédnu, už pouze zběžně, abych se ujistil. Potom už bude moci normálně nastoupit do služby a trénovat, jak se ti zlíbí. Ale!" hlavou jsem sklopil, aby mi nebylo vidět na můj úšklebek, "jestli se za mnou zase vrátíš s tím, že se ti něco stalo, tak už tě přefiknu jak hada. Budeš na sebe dávat pozor, jasný?" opět jsem se na ni podíval.
"Něco nového? Ne, nemohlo být nic nového, protože si tvá sestra myslela, že spolu něco máme a dala mi, dalo by se říct, že projímadlo a já celý den proseděl na trůně. U tebe? Kromě tréninku?"

S chladným výrazem jsem sledovala jeho plamenný proslov. Tohle už jsem slyšela.

"No dobře, když jinak nedáš. Ale přefikávat se nenechám." ušklíbla jsem se. Kdyby něco, zavřu ho do sítě a může si jít pískat. Hrabat asi neumí.

"To projímadlo... no, tedy tu typickou vůni střevního čaje jsem poznala. Vzpomněla jsem si na tebe. Docela dobrý trénink rychlosti že?" mrkla jsem na něj.

Dojedl jsem a talíř zůstal na stole. Pomalu jsem se zvedl, uchopil hůl a vydal jsem se k ANBU centrále.

"Taky nechápu, co to máte za čaje. Z těch by se tam dal udělat smrtelný jed, nebo minimálně jed, který bych pojmenoval 'Prosezený den' a přinášel by nekonečné utrpení," řekl jsem s kamenným výrazem na tváři.
"Hm... tak schválně," udělal jsem krok dopředu, objal ji a pomocí Shunshinu se probleskl spolu s ní pryč.
(přesun)

He? Než jsem se stačila vzpamatovat, byli jsme pryč z ulice.

přesun.

Líně jsem se protáhla a zívla.
A kdo říkal, že si tu nesedne a neusne?
S mírným úsměvem na rtech jsem se vypařila.

(Přesouvá se)

Procházel jsem se v klidu ulicí a koukal po všem možném. Procházel jsem okolo výlohy s šaty a mile se usmál.
"Mikomi by slušely," s hlasitým smíchem jsem řekl do větru, protože tohle si představit je opravdu zábavné.
Coural jsem se dál.

Chuunin

Hej! Toho hledám. Přišel jsem k němu blíž a zastoupil mu cestu.

"Jste doufám Uzumaki Allii? Nepletu se?"

Zastavil jsem se a celého si od hlavy až k patě prohlédnul.
"Hai, to jsem já. Někde je mě potřeba?"

Chuunin

Zaplaťpánbu že jsem ho našel. Už jsem byl pěkně uřícený.

"Hai, myslím, že byste měl vedět, že Hokage-sama je v nemocnici. Novým Hokage se stal Danzou-sama. Měl jsem za úkol vám to oznámit." pravil jsem.

Naprosto mě ta zpráva zaskočila. Jaktože já zase nic nevím, to je tím poflakováním s Mikomi, že se na ty holky nevykašlu.
"Díky moc, já mizím do nemocnice za Hokagem, bude mě potřeba!" dokřičel jsem to už za běhu.
.Přesun.

Bez cíle jsem se toulala Konohou.

Chodil som po ulici všimol si dievča.BOl som stále v Henge
"Ahoj"

"Hm... ahoj." vyrušil mě z mých myšlenek.