Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Bloumala jsem ulicemi a vlasy mi cestou naštěstí proschly. Hm... co budu dělat? Nechce se mi už trénovat... Já se nepoznávám...

Zastavila jsem se uprostřed ulice a sledovala ten okolní ruch. Stejně se mi ten pohled nikdy neomrzí od té doby, co jsem viděla Konohu v troskách...

Pousmála jsem se a pokračovala v procházce.

Procházel jsem ulicí k bráně, náhle jsem uviděl Mikomi. Mohla by se hodit, stejně se nudí.
"ZDravím Mikomi, nechceš na super tajnou misi?" pousmál jsem se.

Líně jsem zvedla oči k tomu kdo mě oslovil.

"Dobrý den přeju... Super tajnou? To trochu přeháníte ne? Ale jo, šla bych." ušklíbnu se.

Jen aby to nebyl supertajný lov na brambory... Známe svoje lidi.

"Ne nepřeháním. Pojď. Půjde se na Želví ostrov. Budeme doprovázet Yoko, čekám tě u brány." usmál jsem se a šel rychle k bráně.

Na nic jsem nečekala a vyrazila za ním. Yoko? To jsem zvědavá. Takže to nevypadá na sběr vzácné odrůdy brambor na nějakém pitomém ostrově... Snad budu užitečná...

Chvátala jsem k bráně.

přesun.

Procházím vesnicí a snažím se dozvědět co nejvíc co nejmíň nápadným způsobem při nakupování... (otázkami v kontextu apod...)

Prechádzal som ulicou na opačnej strane od Smortna a zapájal sa do konverzácií dedinčanov. Nechal som ich rozprávať o dedine, ale na nič som sa nepýtal. Mal som podozrenie, že ma stráže sledujú.

Posadil jsem se k Dango stánku, obědnal si a sledoval přimhouřeným okem okolí.
Za chvíli mi přinesli dango, tak jsem si ho vychutnával.

přišel jsem k Dango stánku a taky jsem si tam sedl... a obědnal jsem si extra porci Dango...

Hmm, asi toho veľa nezistím. Obyvatelia Konohy svoju dedinu nezradia. Premýšľal som a kráčal do kúpeľov.
(Presun.)

Zvedl jsem se... a chci zaplatit...

přesun Nemocnice...

Procházel jsem se ulicí. Po chvíli jsem si sedl na lavičku a díval se po už skoro noční ulicí. Za hodně dlouhou chvíli jsem se postavil a šel pomalu pryč.(přesun)

Keď som sa dostal k jednej z mnohých lavičiek pod lampou sadol som si naň a po chvíľke aj ľahol. Ruky som si založil pod hlavu a zasa sledoval oblohu. Hviezdy na nebi. Rasengan hmmm... aké to asi je, ovládať ho?

Celý večer som sa prechádzal po ulici, ale nič nové som sa nedozvedel. Snáď mal Smortn viac šťastia. Kráčal som k hlavnej bráne.
(Presun.)

Zistil som, že na tej lavičke som zaspal. Vyskočil som rýchlo na nohy. "E?! Čo?!" Obzrel som sa po okolí. Chjoo... Prešiel som kúsok ďalej od lavičky a trošku na natiahol, potom som sa vydal smerom za hokagem.
(Presun)

Objevila jsem se v ulici a hledala to nejvhodnější místo, kde bych měla přehled. Očima jsem bloudila po budovách až.. To je ono! Vyskočila jsem na jeden z opuštěných vysokých balkónků ze kterých jsem měla patřičný výhled. Sedla jsem si na zábradlí a nechala nohy volně klimbat ve vzduchu. Rozhlédla jsem se kolem. Lidé s úsměvem zavírali své malé stánky, brali děti do náručí a odcházeli do svých domovů. Nevím proč jsem se tak usmívala. Možná mi dělalo radost vidět v očích vesničanů radost a na jejich rtech úsměv. Žádný strach a beznaděj. Přesně takovou jsem si Konohu pamatovala a navždy si jí takovou pamatovat budu! Vesnice plná talentovaných a odvážných ninjů! Určitě bude stále vzkvétat a prosperovat..Chtěla jsem si výhled na Konožské ulice ještě trošku vychutnat a tak nějak vrýt do paměti. Vybavili se mi ulice Suny. Jsou také takhle rušné? Dlouho jsem tam nebyla, těším se tam. Ale ještě než odejdu několik věcí bych zařídit ještě měla, ale to až později... Podepřela jsem si bradu rukou a s upřímným úsměvem na rtech dál pozorovala vesničany.

Objevil jsem se někde v ulicích Konohy a procházel se..
"Ještě než zajdu k Hokagemu, asi si dám něco dobrého k jídlu," pousmál jsem se, následně mi zakručelo v břiše.
"Už je to tak," pomalým krokem jsem mířil ke stánku s párky v rohlíku.

"Jeden párek v rohlíku s kečupem, prosím!"
Prodavač mi ho ochotně udělal a já se dal do jídla. Sedl jsem si na nejbližší lavičku a rozhlížel se.

Procházela jsem se v ulicích Konohy. Šla jsem pomalým krokem a pozorovala lidi. Někteří vypadali šťastně a netrápily je žádné starosti. Děti si hrály a nahlas se smály. Míjela jsem hloučky přátel v družném hovoru. Možná... možná jim trochu závidím.

Nepříjemné myšlenky jsem zaplašila a začala se zaobírat tím, jak zdokonalit techniku čakrových jehel.

Po snědení asi 10 párků v rohlíku mi začalo být trošku špatně, tak jsem si lehl na lavičku a pozoroval hvězdy.
"Už se těším, až se zase takhle nacpu," ušklíbl jsem se a užíval si klidu. Už jen pár lidí chodilo kolem a já mohl krásně relaxovat.
Už jsem se dlouho neviděl s přáteli. Vlastně vůbec s nikým, brzo za někým zajdu. Už mi chybí to klábosení a vůbec oni.

Procházela jsem kolem známého prodavače párků v rohlíku. Tohle jsem si dala jen jednou... ještě tři dny jsem na tuto osudovou chybu vzpomínala. A to jsem ten párek ani nedojedla celý.

Pokračovala jsem v cestě a povšimla si osoby ležící na lavičce. Hmmm Allii... zrovna mi jde do rány. V očích mi zajiskřilo. Přišla jsem blíž a lokty se opřela o opěradlo lavičky. Dívala jsem se na něj zvrchu.

"Zdravím, jak se vede?"

Oči jsem měl zavřené, až když přišla Mikomi, lehce jsem sebou škubl leknutím.
"Ahoj, tohle už mi příště nedělej," pověděl jsem s úšklebkem a díval se jí do očí. "Budeš na mě koukat ještě takhle dlouho," lavička se trošku zaklepala a já vstal.
"Mám se celkem fajn, zrovna teď jsem přemýšlel, že bych vás se Shijin mohl zase navštívit. Jak se vede, tobě ?"

Shijin? No to má štěstí...

"No... když jsi se tenkrát plížil v našem obýváku, taky to nebylo dvakrát ideální probuzení." přivřu oči a pořád ho pozoruju. Tenkrát jsem málem spadla z toho křesla jak jsem se lekla.

"A nebýt toho, že nemáme poslední dobou co dělat, se máme docela ucházejícně." odvětím.

Musel jsem se zasmát..
"S tebou je sranda, i když se nesnažíš být vtipná, víš to ?" vyplázl jsem na ni jazyk a pokračoval, "celkem s tebou souhlasím, taky poslední dobou nemám co dělat."
Můj zrak spočinul na stánkaře, který už to pro dnešek zřejmě chtěl zabalit.
Tohle místo si musím zapamatovat, skvělé párky v rohlíku.
S jiskrami v očích jsem se usmíval. "Mikomi..." na chvíli jsem se odmlčel, "nechceš párek v rohlíku?"

Podivila jsem se tomu co říká. Mluvím o samých smutných věcech, jako třeba o dobách, kdy jsem si nemohla být jistá ani tím, kdo u nás doma spí a jemu se to zdá vtipné. Povzdechla jsem si a tragický výraz vynahradil mírný úsměv, když se zmínil o té "pochoutce".

"Raději ne... Pokud jsi je jedl, tak ti přeju upřímnou soustrast." zvědavě jsem naklonila hlavu a čekala co odpoví.