Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

"Proč? Vždyť to bylo dobré," mile jsem se usmál. Hyuugy jsou táák roztomilé.
Podíval jsem se směrem k nebi a zvědavě se snažil najít nějaká známá souhvězdí. Vždycky najdu tak akorát velký vůz..
Se zrakem upřeným k nebi jsem pověděl, "jak se vůbec má... Shijin?"

Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Dávám mu hodinu, maximálně dvě.

"Možná bys měl udělat chemický rozbor těch párků. Rozhodně by ses proslavil jako vynálezce nejsilnějšího projímadla." řekla jsem jako by se nechumelilo.

"Co se týče Shijin... Řekla bych, že dobře. Ale pár lidí už dlouho neviděla a chybí ji." významně jsem se na něj podívala. Jo, přesně tak. On si flirtuje s tou blondýnou a chudák Shijin... Mimoděk mi z prstu vyjela čakrová jehla.

Nejdřív jsem se uchechtl nad poznámkou o těch párcích, pak mě tak nějak zamrzelo u srdce.
To, co se nedávno stalo nebylo zrovna moc fér, celkem toho lituji... vážně nevím, co dál. V první řadě budu muset navštívit Shijin.
"Budu muset.."
Po krátkém zamyšlení jsem se z pohledu na hvězdy pootočil zpět na Mikomi.
S podezíravým kukučem jsem si ji prohlédl, "na co to zase myslíš?"
(omlouvám se za pozdní odepisování, padá mi net :/)

Ostatně... neškodný flirt ještě nikoho nezabil. Jak vážně to s Yoko myslel, ví jen on sám. Bylo by mi to fuk, nebýt toho, že se to týká i mé sestry. Čakrovou jehlu jsem upustila na zem a doufala, že si toho nevšiml. To ono nějak samo... Sklopila jsem pohled do země. Tyhle věci asi nikdy nedokážu pochopit. Nějaká "láska"? Co to má být? Znovu jsem se podívala na Alliiho.

"Na co myslím? To bys měl nejlíp vědět ty sám. Tak zatím, přemýšlej o tom." pravila jsem a poskládala pečetě. Probleskla jsem se napřed na střechu nejbližšího domu a potom už jsem zmizela ve tmě.

přesun.

Tak nějak smutně jsem se porozhlédl po okolí a beze slova vydal pryč. Cestou mi hlavou běhala jen jedna myšlenka, stále a stále dokola.

.přesun.

Procházel jsem se noční, tmavou Konohou.
Ruce zastrčené hluboko v kapsách.
Šel jsem a šel až jsem došel na konec centra, až tam kde končilo pouliční osvětlení.
Podíval jsem se před sebe na park.
Stála tam osamělá lampa a vedle ní dvě lavičky.
Vyšlapal jsem shody nahoru a sedl si na jednu z laviček.
Pozoroval jsem hmyz ťukající na sklo osvětlení.
[Kde jsou ty časy co jsem spával pod stromem na tréninkovém place, vždy pod tím samým.]
Pousmál jsem se a zívl si.
[Tak proč si to nezopáknout.]
Vyskočil jsem na opěradlo lavičky a následně do lesa, který se rozléhal kolem celé osvětlené oázy.
Chvilku jsem šmajdal lesem než jsem si našel to správné místo.
Lehl jsem si pod jeden ze stromů a poslouchal to nádherné ticho.
Po chvilce jsem usnul.

Nudou nevim co dělat, tak se procházím Konohou.
Krok za krokem šilhám po dětech, které vedle mě pobíhají a hrají si.
(Co mám dělat?) Zeptám se sám sebe a dál pokračuji v chůzi.
Po delší době mě něco napadne... (Zajdu za Hokagem a zeptám se kde je Seito, nebo na nějakou techniku. Jojo to je dobrej nápad.)
Zaraduju se, jak sem vymyslel dobrý plán a směřuji do Senju čtvrti.

Presliel som zo sidla do ulic a zacal som hladat Kniznicu
Nejako to najdem nejaky napis nieco mozno tu bude pytat sa nepripada v uvahu kto vie ci nestretnem niekoho ako v tedy
zacal som v patrani na konozsku kniznicu

Pomalu se zvednu z toho zábradlí a seskočím na zem. Je akorát tak čas..
Pomyslím si a rozejdu se do Senju čtvrtě. Touhle uličkou zřejmě naposledy.
(Přesun)

(presun)

Procházel jsem se v ulicích Konohy, v ruce byl můj oblíbený párek a já si užíval krásného dne. Bohužel vypadalo, že bude pršet. Přemýšlel jsem, že navštívím Hokageho. Teď si ale užiju ten hotdog.

Uff.. dnes jsem se zase přejedl, vážně bych se možná měl začít řídit radou Mikomi. Naštěstí mi to zatím nezpůsobuje.. ehm.. potíže. Půjdu si odpočinout na monumenty. Už mi to začalo pomalu chybět.
Vydal jsem se pryč, z žaludku se mi ozývaly různé zvuky. Snad to na mě nepřijde..
.Přesun.

Procházela jsem se ulicí. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Jedna horší než druhá. Povzdechla jsem si. Co se mohlo stát?
Odbočila jsem za roh. Na ulici už bylo celkem rušno. Malé děti běhaly venku a jejich rodiče je hubovaly, aby šli sníst snídani. Většina obchodníků otevírali své obchody.

Coural jsem ulicemi Konohy a nudil se. Možná bych měl někam přijít, způsobit tam pozdvižení a zase zmizet jak je mým dobrým zvykem. Při vzpomínce na své minulé povyražení jsem se zachechtal. Někdy mi chybí to cestování. V různých koutech světa na mě budou vzpomínat. Do smrti vzpomínat. Stal jsem se nesmrtelný.

No jo, ale co tady? Když začnu šmírovat tak stejně neuvidím nic, co jsem už dávno neviděl... Jediné co mě baví, je sledovat reakce šmírovaných osob, když jim dojde že nejsou samy. Možná bych měl vymyslet další úchylnou techniku. Ostatně kage bunshin jsem se naučil (i když to přiznávám jen velmi nerad) pro techniku Harem no jutsu.

Nakonec jsem courání v ulicích vzdal a poroučel se jinam.

Přesun

Procházela jsem ulicemi.
Oči směřovaly k zemi, jako kdybych na ní hledala něco zajímavého.
Vlastně jsem pořád viděla.
To je ta nevýhoda Byakuuganu. I kdybyste nechtěli, v zájmu vyššího dobrá vidíte "všechno."
Pohrávala jsem si s chakrou a zamyšleně ji tvarovala.
V ruce se mi objevovaly různé tvary, ale ať jsem dělala, co jsem chtěla, pořád jsem nemohla přijít na ten správný způsob a žádný tvar nedovedla k dokonalosti. Sem tam jsem zvedla hlavu a posté si prohlédla důvěrně známé okolí.

Posadila jsem se na jednu z laviček a zamyšleně sledovala okolí.
Pohodlně jsem se opřela a sledovala bezmračné nebe.
Zvláštní... Tenhle klid. Vždycky mi připadá, že se má stát něco strašného. Něco bolestného...

Protáhla jsem se a zamířila pryč.
Projít se, to je ono. Když tu budu jen sedět, nic závratného se asi dít nebude.
Procházela jsem ulicemi a všímala si líně plynoucího času.
Možná se na to podívám z výšky... Miluji pohled na západ slunce z monumentů...
Prohrábla jsem si vlasy a s mírným úsměvem jsem se vypařila.

(Přesouvá se)

Chvíly jsem se procházel a pak vykočil na strom a začal jsi číst.

PAKKUN:
Pobíhal jsem a běžel za stopou Kakashi, až jsem ho zmerčil na jednom stromě.
"Hej Kakashi!" Houkl jsem na něj. "Máš se okamžitě hlásit v Hokageho kanceláři."

Rozumím a zmizel jsem.

Už celkem s normálním, i když stále nepřítomným výrazem, jsem brouzdal ulicemi. V tom jsem zahlédl ten úžasný, legendární stánek plný hotdogů.
Vesele s naprosto okouzleným pohledem jsem si to k němu natrajdal.
"Víte, proč tu jsem," řekl jsem tajemným hlasem a pohlédnul prodavači do očí.
"Už zase ?!" řekl udiveně.
"Hai," tajemným hlasem jsem odvětil a vzal si od něj připravený párek.
Tímhle stylem se nedožije víc jak deseti let života.
Spokojeně jsem hlodal a pozoroval rušnou ulici.

Pořád jsem byla poněkud "mírně rozhozená" z toho incidentu v sídle. Procházela jsem se ulicemi a snažila si namluvit, že nikdy nemyslím na žádné úchylnosti. V tom jsem zahlédla postavičku spokojeně baštící párek v rohlíku. Ušklíbla jsem se a v dlani se mi začala koncentrovat čakra. No alespoň někdo na kom si spravím náladu. Ať žije šikana.

"Dobrý den Allii, jak ti chutná?" usmívala jsem se mile a neupřímně.

"Ahoj Mikomi, výborné" pověděl jsem šťastně a usměvavě. Ty párky dělají divy..
"Nechceš taky, tímhle tempem tu budu mít výhody, třeba neděle jedení zdarma," zasněně jsem se otočil a podíval na prodavače.
Je to blázen..
Pak jsem opět pohlédl na Mikomi a mile se na ni usmál. Ruka poklepala na lavičku na znamení, jestli si nesedne.

Cuklo mi v pravém oku. Jak se jen může tvářit tak šťastně? Pořád jsem se připitomněle usmívala.

"Za prvé, ty párky jsou prudce jedovaté. Už jsem ti to jednou říkala, baka." začala jsem se tvářit neutrálně. Doufám, že se vyprůjmuje z podoby...

"Za druhé, jak se vůbec opovažuješ smát!" vykřikla jsem a natáhla mu pořádnou facku obohacenou o Juuken. Než se vzpamatoval, přimáčkla jsem ho ke zdi a mezi prsty vytvořila senbony z čakry. Ty jsem mu přiblížila hezky před obličej.

Nemám radost, že jsem upustila od svého ledového klidu ale konečně se mi tak ulevilo...

Párek dopadl na zem. "Jak se to opovažuješ !!!," pak jsem si všiml senbonů "aha, ty máš jehličky..."
Obličej mi začal jaksi cukat a pomalu jsem ho přestával cítit. Výborné..
"Nojo, omlouvám se. Ty párky jsou asi vážně divný," pokusil jsem se usmát, ale paralyzovaný obličej dovolil akorát tak můj známý zdrcený výraz.
"Cos to řekl ?!" přilétla mu jedna zprava a já se škodolibě usmál.
"Kso! Ehm.. gomene, copak nechápete moji situaci !!!!" zkusil jsem sklopit hlavu, ale narazil jsem na senbony. Tak jsem ji radši zase zvedl a podíval se Mikomi do očí.