Tréninkové místnosti

First topic message reminder :



Tréninkové prostory, poblíž potok, les a sklad se vším co je pro trénování potřeba.

To je dosť zlé. Akosi začínam strácať nádej.
Opäť som sa otočil k Mikomi.
"Verím vám, Mikomi-sama."

"Ale no tak, proč tak uctivě... Prostě Mikomi stačí." pousmála jsem se. Ještě jednou to řekne a uškrtím ho, připadám si jak devadesátiletá bába.

"Přemýšlela jsem, že zajdu pro nějaké svitky hned, chceš jít se mnou, nebo tu počkáš?" podívala jsem se na něj.

Teoreticky genjutsu zvládne každý inteligentní jedinec. No... zvládl ho i Futoshi takže...

Počkať tu? Čo ak ma dovtedy nájdu? Na druhej strane, ak pôjdem rovno za hokagem, pokojne si ma bude môcť hneď odchytiť. Čo mám robiť?
Nervózne som bez slova postával na mieste.

Zkoumavě jsem si ho prohlížela. S tímhle materiálem se nedá moc pracovat.

"Copak? Tobě se k tomu nepříjemnýmu dě... Hokage nechce?"

Vlastně se moc nedivím.

Napokon som za ňou vyrazil.
"Nebojím, idem."
Aj tak sa tomu nevyhnem.

"Tak dobře, ostatně do kanceláře nemusíš, můžeš počkat i venku." mrkla jsem na něj.

Třeba se tam bude cítit bezpečněji, co já vím.

Vyšla jsem směrem do Senju čtvrti.

přesun.

Přišla jsem na cvičiště. Nikdo tam nebyl.
Ruce jsem dala do znamení ptáka.

Čakra se mi zformola do pavího ocasu. Bestii jsem už uměla tak jsem ji vytvořila... Část čakry se mi zvedla a zformovala do bestie. Začala jsem se soustředit. "Kujaku Myoho: Bunkatsu!" Bestie se začala rozdělovat na dvě totožné.

Ještě než jsem to mohla dokončit, obě bestie se rozplynuly...
Zkusila jsem to znovu, ale skončilo to stejně..

Nohy jsem měla mírně pokrčeny a byla jsem o ně opřená rukama. Trup jsem měla v předklonu. Po čele mi tekl pot. Dech se mi chvěl. Cítila jsem každý sval.
Podlomily se mi kolena. Klekla jsem si. Zhluboka jsem se nadechla. Pro dnešek jsem měla dost. Doplahočila jsem se ke stromu. Posadila jsem se pod něj. Hlavu si opřela o kmen.

Vzbudila jsem se. Odešla jsem.

Aniž bych cokoliv řekla, přešla jsem přes celý prostor tréninkové oblasti, až k nejbližšímu stromu. Schválně jsem zvolila co nejlínější tempo a po jeho kmeni vykráčela velmi pomalu. Nakonec jsem visela hlavou dolů z jedné větve a tvářila se jako nejvetší borec.

Hmmm, kdepak je ten prcek?

Postával som na vetvi stromu toho oproti nej.
"Ahoj, Mikomi-sama!" zamával som.
Mám málo chakry, neovládam žiadnu poriadnu techniku a na taijutsu som tiež takmer nepoužiteľný, čo si asi myslí, že som celý ten čas aj s hokagem trénoval? Vonkoncom, koncentrácia chakry je to jediné, v čom už od začiatku vynikám. Je to ako maľovanie, precíznosť, presnosť a ľahkosť pohybu. Správne, správne, prikyvoval som sám sebe.

Naprosto mimo jsem oplatila mávnutí. Já myslela že se tu umlátí o zem a on zatím...

"Žasnu. Vypadá to, že v ovládání čakry se mi jednou vyrovnáš." podivila jsem se. Co když to zvládá stejně dobře jako já teď? Ne blbost, blbost... můj klan je na tohle talentovaný. Nemůže mě překonat.

"Hai, Mikomi-sama," prikývol som a smutne sa zahľadel na zem.
Lenže samotná koncentrácia chakry nič neznamená, ak ju nie je ako využiť.

Seskočila jsem z větve a hodila si u toho salto. Celou dobu si lámu hlavu co s takovým speciálním studentem.

"Poslyš, pověz mi jaké máš vlastně cíle, a co máš rád, ať se líp poznáme." pravila jsem klečíc na zemi.

Zoskočil som k nej.
"Mojim cieľom je stať sa aj napriek handicapu užitočným shinobim. A rád? To je dobrá otázka. Vás mám rád, Mikomi-sama," predniesol som opäť s úsmevom.

"Handicap... já ti nevím. Každý vyniká v něčem jiném. Vlastně by se dalo říct, že tím pádem musí mít handicap slabší." zamyslela jsem se. U mě je to určitě hrubá síla... a... oheň. Snad ten strach jednou překonám.

"Taky tě mám ráda Taku. I když během našeho prvního setkání jsem tě považovala za drzého haranta." zasmála jsem se vzpomínce na... no smích mě přešel.

Vytřeštila jsem oči.

"To jsem ti vlastně zapomněla říct, ještě jednou tě uvidím provádět takovou perverzní techniku a nasekám ti na zadek. A... a opovaž se to aplikovat na někoho z Konohy. Odteď jsi můj student, byť neoficiální, a byl by to především trapas na můj účet." vychrlila jsem ze sebe záplavu slov.

Za chvíli se mě zeptá jak přichází děti na svět, já začnu blekotat něco o včeličkách a nakonec... možná omdlím. Nebohé děcko, je to sirotek... rodiče mu nikdy nic nemohli vysvětlit. Slitovala jsem se nad ním a snažila se to co nejlépe vysvětlit.

"Víš, jde o to, že normální lidé chodí oblečení. Někoho by to mohlo pohoršovat, ne všichni mají... ten... ten šťastný výraz." v tom mě něco napadlo.

"Je to jako s jídlem... někdo vidí špenát a rozzáří se mu oči, jinému to dobře nedělá. Musíme respektovat ostatní víš?" dokončila jsem větu a vydechla si, že jsem to tak hezky okecala.

Cítila jsem se, jako by mě obrovské kladivo zaráželo hlouběji a hlouběji do země. I když propadnout se na druhou stranu zeměkoule by bylo v tuto chvíli docela vhodné.

"A... a nebo to taky nemusí vůbec fungovat víš? A nepřítel tě zabije a ještě se ti vysměje." usilovně jsem přemýšlela jak se z toho tématu vykroutit. A pak že já jsem úchyl...

"Tak teda dobre."
Ľahol som si na pníček a pomaly žmúril oči.

Oddechla jsem si a pozorovala ho jak zavírá oči. Nechala jsem ho v klidu a mlčela jsem. Byla jsem ráda, že ta jeho všetečná zvědavost byla alespoň na chvíli umlčená.

Chraň mě satan, abych někdy měla děti..

Přišel jsem do místnosti. ,,Ahoj Mikomi máme misi. Jdeme najít Kakuza a pokusit se ho odstranit." Pousmál jsem se. ,,V 20:00 je sraz u brány. Tak se připrav." Podíval jsem se na ní, jestli nebude mít nějaké otázky.