Zetsuov úkryt

First topic message reminder :

...

Jen jsem čekal a pak si to od ní převzal."Díky..." Posadil jsem se s tím na postel."Prázdná slova...možná ano, ale měla by ses na nimi zamyslet. A ještě něco...pokud chceš abych ti pomohl, musíš mi odblokovat čakru, jinak to nejde a nebudu se moct na to připravit..." Opřel jsem se o zeď a zadíval se na ni. Choval jsem se velmi chladně, ale nic jiného mě nezbývalo....

To je na tebe.. no nikde nenájdeš istotu že sa nestane jedna z tých dvoch vecí.. zamumlala som po čom som len zavrela oči, svoje podmienky som však zadala.. dodala som ešte a naozaj som nemienila povedať nič pred tým než by ma pustil..

díval jsem se na ní a po té jsem ji odpoutal ruce i nohy a zůstal jsem stát kousek od ní, při tom jsem ji bedlivě sledoval

Len som opatrne dopadla na nohy na zem a trocha som zavrávorala.. až som sa znova musela oprieť o stôl na ktorom som pred chvíľkou ležala páč som bola taká nejaká zoslabnutá. Heem.. ty si ma odpútal.. zaškerila som sa a ďalej som sa len opierala .. hum.. aj keď.. neviem ako začať.. povedzme že v Kumogakure existoval klan ktorý mal kekkei tota element bolesti, nepýtaj sa ako vznikol sama to neviem. báli sa ho však.. ostatné klany a tak som vznikla ja, narodila som sa ako každé iné normálne dieťa.. narozdiel od nich si však pamätám každú jednu sekundu svôjho života od okamihu ako som prvý krát otvorila oči. No.. nedalo sa povedať že by som bola dieťa.. alebo že by ma brali ako človeka.. bola som proste zbraň a tak ma aj vychovávali.. vo svojich šiestich som svojou vlastnou krvou bola donútená uzavrieť zmluvu s Jashinom.. akú to ti však povedať nemôžem ani keby som chcela.. zo začiatku som však nesmrtelná nebola.. len som ovládala Jujutsu a podobne.. keď som však mala sedemnásť tak sa klan obával útoku z iných dedín a dokonca aj z Kumogakure no sato.. a tak vytvoril techniku.. vytvorili dokonalú zbraň ktorá sa však vymkla spod kontroly.. bola som ňou ja, umiestnili na mňa istý pentagram ktorý ma.. sama vlastne neviem čo robí.. príde mi to tak ako keby ma spájal priamo s Jashinom, proste ma úplne posadol.. aj keď si pamätám čo som robila tak viem že som to nijak nemohla ovplyvniť alebo tomu zabrániť.. dostala som prezývku.. Kumogakure no Akuma, vyvraždila som celý svoj klan a spravila som z nich svoje vlastné bábky, teda z ich mŕtvych tiel, mala som takú moc že som sa stala niečím ako "bohom" no len na jednom mieste, v jaskyni kde klan sídlil.. a tam som bola kvázi spútaná v kaplnke, keby som odtiaľ odišla tak by sa technika prerušila a ja by som bola znova Atsukou.. čo sa vlastne aj stalo no dá sa povedať že proti mojej vôly, vykopala ma odtiaľ Rin, a .. no .. o dva roky na tom som sa znova s Časti priblížila silou ako keď som bola pod vplyvom tej techniky.. minule.. ma uchvátila znova aj keď.. neviem prečo, bola som hrozne ďaleko od toho miesta.. a.. no.. Jashin on ma.. potrestal teda.. trestal .. t..tá bolesť.. normálny človek by v momente zomrel ale.. Jashin on, ťa dokáže udržať pri živote a zároveň ťa núti prežívať takú abnormálnu bolesť.. nedá sa to ani popísať.. heh.. zaškerila som sa a konečne som dohovorila.

celkem mě zaskočilo že toho řekla tolik a při jejím povídání jsem se opřel o zeď a založil jsem si ruce na hrudníku
''fajn, ale jednu věc mě řekni, jak jsi se dostala k tamtomu ... však víš komu, Helimarovi, či jak mu to říkají''

Hee? neviem.. proste som raz na neho narazila.. pokrčila som plecami.. to je všetko.. zaškerila som sa teraz už takým veselým spôsobom.. uhm kde budem spať? dodala som otázku a zvedavo som si prezerala tento jeho labák či čo to bolo..

''já většinou přespávám někde, venku... a ty... nevím'' pokrčil jsem rameny

Aaaa.. začala som znova po čom som však len nastrčila ruku a očividne som od neho niečo chcela.. z môjho pohľadu šlo celkom ľahko usúdiť čo to bolo ^^.

''hmm ? co ?'' díval jsem se na ní nechápavě, jelikož jsem nepochopil co chce

Oblečenie.. chcem späť svoje oblečenie... zahundrala som znova trocha podráždene a stále som mala nastavenú ruku .. aj keď som netušila či by som ho jednou urkou uniesla xD proste som ho už chcela!

obrátil jsem v oči sloup a po té jsem došel pro její oblečení a položil jsem jí jej na stůl, následně jsem odešel jedinou výchozí možnou cestou ven dveřmi a počkal jsem za nimy

Keď som oblečenie na seba hodila tak som len odcupkala von z úkrytu.. ani som si Hiraka nevšimla a išla som ďalej pri čom som si to všade obzerala.

V chodbách mohla vidět pouze tmu a šedé stěny, nebylo to zde moc osvětlené, přišel jsem ze zadu k ní a položil jsem jí ruku na oči ''radši se ujistím, že zde nic neuvidíš'' pomalu jsem jí vyvedl z úkrytu a následně jsem jí vedl jakousi cestičkou do lesa
- přesun cesta

"Nejsem si ještě zcela jistá jestli ti můžu věřit." řekla jsem "Nebudu mít jistotu že se mě nepokusáš napadnout či tak." odvětila jsem stejně chladně jako on

Jen jsem vytáhl jeden z mečů."Nikdy nembudeš mít jistotu, ale pokud chceš abych ti pomohl, stejně mě budeš muset tu čakru uvolnit. Dal jsem ti slib, ale pokud nesplníš podmínky, tak se ihned ruší. Já své slovo drží a..." Jen svou rychlostí jsem se přesunul, že to skoro ani nešlo vidět, k malému stolku a jednou ranou ho čistě přesekl vejpůl."A i bez čakry jsem schopný spousty věcí. Když jsem se už vzpamatoval, mohl jsem klidně utéct, ale neudělal jsem to pro ochranu svých blízkých. Toto také nejsou obyčejné meče. Sami o sobě jsou dost silné. Nerad bych uvolňoval zapečetěnou čakru, protože nevím, jak bych ji zvládl udržet bez aspoň trošky stávající čakry. Je to jen na tobě, ale jinak ti nemůžu pomoct..." Meč jsem zasunul zpátky a trochu víc si do obličeje nahrnul vlasy, abych Reině viděl do tváře, co nejméně. Určitě to musí být účinek plynu, který ve mě ještě zůstal...musí...

otočila jsem se na něj a i já se v mžiku dostala k němu a ty vlasy jsem mu zase odhrnula

"Bojíš se podívat ženský do očí?" zeptala jsem se ho chladně "Přesvěč mě abych ti vrátila chakru a nechala ti volnost."

Odvrátil jsem oči, ale dlouho jsem to nevydržel. Nakonec jsem je pod zvedl a zahleděl se do těch jejich. Cítil jsem se velice zvláště a hlavně, když byla tak blízko."P-přesvědčit..." Vykoktal jsem ze sebe. Trochu jsem tušil, co tím myslela, ale snažil jsem se to pomyšlení nato zahnat a doufat, že to není to, co si myslím...

" přesvědčit." opakovala jsem po něm, ale tušila jsem že na to nemá tak jsem se jen mírn ěpousmála a odvrátila se od něj ke dveřím

Trochu jsem si oddychl, když se odvrátila. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Vždycky když u mě byla tak blízko. Pořád, ale nebyla přesvědčená. Rychle jsem se dostal za ní. Chytil jsem ji za ruku."Říkej mi teď prosím Kitsune, ano?" Naklonil jsem se nad ni. Ani jsem nevěděl, co dělám. Prostě to jen tak proběhlo. Zavřel jsem oči a nasál její vůni. Jemně jsem ji zezadu políbil na krk. Pak jsem si to uvědomil a trochu panicky otevřel oči a zvedl hlavu, ale její ruku jsem nepustil.

"Kitsune?" pousmála jsem se trochu "Proč si myslíš že zrovna tohle mě přesvědčí? Najednou jsi na mě jako med?" mírně jsem se natočila na něj

Nejistě jsem se ošil."No....já...prostě proto..." Stále jsem její ruku nepouštěl. Bylo to divný, ale takhle mi připadala úplně jiná. Otočil jsem si ji k sobě celou."Uvolníš mi mou čakru? Prosím..." Řekl jsem a tentokrát hlavu nesklonil, ale díval jsem se ji přímo do očí. Moje zelené oči se leskly v mihotavém světle a odráželi ty její. Druhou rukou jsem si odhrnul zbytek vlasů, aby mi nezakrývali obličej a já se mohli soustředit jen na ni. Nechápal jsem to. Jindy mi byla odporná a odpudivá a jindy zase...

přiložila jsem prudce dva prsty k jeho ruce a opět mu tělem sršela chakra pak jsem se zase otočila a chtěla mlčky odejít

Bylo to trochu nepříjemné, ale jak jsem zase ucítil čakru, jak mi proudí tělem, byl to úžasný pocit. Když se otočila a chtěl odejít, jen jsem dál držel její ruku a zastavil ji. Přiblížil jsem se a naklonil se k jejímu uchu."Děkuji..." Pomalu jsem ji pustil a prsty sjel po její dlani jako bych ji pohladil. Ani jsem si to neuvědomil. Potom jsem trochu odstoupil a zdíval se jí do zad.

"Ať toho nelituju." řekla jsem tišeji a pak odešela z pokoje schválně jsem už nezamykala a mířila do toho svého si lehnout. PO delší jsem usnula

Pomalu jsem došel ke dveřím a jednu ruku položil na ně. Chvíli jsem takhle stál, než jsem se otočil a sedl si do tureckého sedu do pro střed místnosti. Pořádně jsem se uvolnil a začal vytlačovat všechny myšlenky. Musel jsem být absolutně klidný, abych se do toho stavu dostal. Po delší chvíli, která byla asi za celou dobu nejdelší, protože se mi jaksi všechno nedařilo vytěsnit, se mi zjevil bílý záblesk a já se zase objevil v paláci. Poklekl jsem a zadíval se na Oiokiho-dono."Zdravím...omlouvám se, že zase vyrušuji, ale potřeboval bych, aby Reiki předal někomu zprávu. Ta konkrétní osoba je Lizz-chan. Mohl by jste to prosím vás zařídit?" Oioki se otočil a pěkně se na mě usmál."Ale jsitě Akihiro...nebo ti mám teď říkat Kitsune? Ano vím v jaké si situaci a rád ti tvoje přání splním..." Jen jsem se na něj překvapeně podíval. Potom jsem jenom kývl a předal mu vzkaz. Navíc jsem si ještě z ruky sundal náramek a podal mu ho."Toto jí také předejte a rád bych, aby mohla také odpovědět..." Jen z úsměvem kývl a převzal si to. Potom donesl nějakou kouli a já do ní koncentroval trochu své čakry. Potom se zase vše rozplynulo a já se vrátil do reality. pomalu jsem otevřel oči a zase jsem viděl tu potemnělou místnost. Náramek na ruce zmizel v obláčku bílého dýmu. Jen jsem si povzdechl a jen tak se na zemi položil. Tak...a teď můžu už jen čekat....