Zetsuov úkryt

First topic message reminder :

...

Zvedla jsem hlavu za hlasem, ale jakmile jsem tak učinila, projela mnou pronikavá bolest. Tělo se stáhlo v křeč a já se automaticky chytila za břicho. Čelo jsem měla orosené, jak mi hořelo tělo vysokou horečkou. Do očí mi vyhrkly slzy, ale ven jsem je nepustila, jenže...Ucítila jsem něco zvláštního...Jako bych to už někdy cítila..Opravdu jsem byla mrtvá? Proč jsem tedy naživu? A proč jsem zemřela?...Počkat, před 12 lety?... ..Tentokrát jsem slzy pustila přes stavidla slz a v hlavě se mi vybavovaly jaké střepiny vzpomínek...Bělovlasý muž, když veze malou holčičku v kočárku...Malý pejsek, který kolem ní pobíhá a ona se za ním po koberci batolí...Mladá brunetka se na ni usmívá, pohupuje v náručí a říká jí...
,,Třešničko.." zašeptala jsem a znovu jsem pocítila křeče.

Nechal som ju vyžívať sa v bolesti a naďalej pokračoval so svojim príhovorom.
"Tak nespravodlivé. Prečo má jedna bytosť nárok na prežitie dlhého života, zatiaľ čo druhej je zobraný takmer hneď po narodení? Je to snáď tým, že by one spomínané osoby žiť nechceli? Nenárokujú si snáď právo na život?" pokladal som jej niekoľko otázok za sebou.

I přes ten pláč a prudkou bolest jsem se na muže podívala. Přes bariéru však moc viděl nebyl. Každopádně jsem měla vztek. Na rodiče, na toho, jež mě ovládal a nenechal normálně žít a toho panáčka, který stál přede mnou a z jehož hlasu byla cítit arogance.
,,Proč?!"

"Očividne to tak chce vyššia moc, s tým ja nič spoločné nemám, každopádne," nasledovala chvíľka mlčania.
"Chceš žiť, alebo nie? Chceš dostať právo, ktoré ti bolo tým takzvaným "všemohúcim" odobraté už dva krát? Chceš konečne namiesto bolesti okúsiť aj pre teba nedosiahnuteľné slasti a radosti zo života? Vyzývam ťa, odpovedz na túto otázku, nie, vykrič odpoveď z plných pľúc, nech ju počujú všetci!"

NA chvíli jsem se zarazila. Ztěžka jsem se postavila a s opileckým postojem jsem se držela za břicho. Možnost žít? Možnost pomstít své rodiče? Vzepřít se tomu, kdo mě na hranici hlídá? Prožít alespoň něco ze života?
,,Hai." zamumlala jsem a setřela si slzy.
,,Hai!" zopakovala jsem odpověď hlasitěji a zvedla k němu obličej skřivený bolestí.

"V tom prípade nedopusť, aby tvoj osud riadila nejaká vyššia moc, ktorá sa ťa o tvoj život už opakovane snažila pripraviť. To ja, legendárny Uchiha Madara, ti ho práve teraz vraciam!" vykríkol som a jediným ťahom ruky prelomil bariéru. Bolesť tak isto pomaly ustála.
"Svet je krutý a náš takzvaný všemohúci nám nepomáha. Pod jeho vplyvom sami seba zahadzujeme do temnoty. Uznaj mňa za svojho boha a poveďme spoločne boj za svetlejšie zajtrajšky, kde ľudia nebudú musieť zbytočne umierať. Kde svet nebude vydaný napospas osudu, ale riadiť si ho budeme my prostredníctvom našej vlastnej získanej moci," prehovoril som už pokojne s očami plnými odhodlania.

Sledovala jsem jeho monolog s uslzenýma očima a mírně překvapeným výrazem. Jeho slova na mě ale zapůsobila a já jen padla na kolena a pokorně sklonila hlavu.
,,Budu se snažit ze všech sil, Otou-sama." Více slov to nepotřebovalo. Jedinou větou jsem hrnula celou jeho řeč a hodlala jsem svůj slib splnit.

"Výborne," po chvíľke vážnosti nasledoval úsmev.
"Máš za sebou náročnú operáciu. Vyspi sa a oddychuj do doby, než si po teba prídem," prehovoril som a pomaly kráčal preč. Mal som namierené na jedno zaujímavé miesto a so sebou som si okrem iného bral i druhý Tokumin sharingan.

Přikývla jsem a mileráda poslechla. Vše mě bolelo, nebylo to však nic, co by se nedalo přežít. Prostě jsem si lehla a stočila se do klubíčka. Usnula jsem celkem rychle, poslední myšlenka patřila rodičům. Pomstím vás, slibuji..

Vrátil som sa konečne do úkrytu.
Výborne, Hashi-kun svoju misiu už dostal a o takomto čase ju už musí istotne plniť. Nemôžem si dovoliť riskovať, s tým, čo mi však prinesie, bude môj boj s Kagamim predom rozhodnutý, pomyslel som si s úsmevom na tvári a pomaly šiel skontrolovať Niji.

Seděla jsem na studené zemi a objímala si kolena. Přemýšlela jsem nad tolika věcma. Oblečení, které jsem měla na sobě, bylo potrhaně. Zbyly jen cáry, které zakrývaly to nejnutnější na mém těle. To od toho, jak jsem vyrostla. Když jsem však zaslechla kroky, zvedla jsem hlavu. Věděla jsem, kdo se vrací. Postavila jsem se, bolest přes noc pomalu odezněla. Sem tam ještě něco zabolelo, ale to zřejmě z rychlého růstu, ale vydržet se to dalo. Usmála jsem se.
,,Okaeri nasai, Otou-sama." mírně jsem se poklonila.

S miernym úsmevom na tvári som jej odzdravil.
"Dúfam, že je ti už lepšie," poznamenal som a pomaly sa chystal na použitie ďalšej techniky.
Čo mu to tak trvá? Dúfam, že sa nevyskytli komplikácie.

,,Cítím se lépe." usmála jsem se znovu. Přilnula jsem k němu. Je to jediný člověk, kterého mám. Přestože ho neznám, je pro mě důležitý.

Začínam byť akýsi nervózny, je tam už nejak dlho.
Prekvapivo som jej i napriek svojej chladnej povahe úsmev opätoval. Po chvíli ustavičného vyčkávania na Hashiramu som jej rukou ukázal, aby si šla sadnúť ku mne.

S radostí jsem mu vyhověla. Udělala jsem prvních pár kroků, bylo takové...divné. Umět chodit. Když jsem si to uvědomila, malinko jsem zavrávorala. Protože jsem to však ustála, měla jsem tím větší radost. Došla jsem až k Otci a posadila se vedle něj. Zvedla jsem k němu hlavu a nepřastala se usmívat.

Mé tělo vyjelo ze země spolu s kořeny a dřevěnou kuklou ve které byla zabalena mrtvola tsunade, ve tváři jsem měl rovnaký cool výraz jaký používá Madara. Kořeny položily kuklu na zem a následně se, vsunuly do mého těla, stejně jako z něj vyjely
''Jsme zpátky i s ní''
Rekl jsem pomalým hlubokým a dosti flegmaticky znějícím hlasem

Niji som bez slov pritúlil k sebe a takmer okamžite prehovoril.
"Som rád, že si sa vrátil. Nič iné sa od teba ani čakať nedalo, dobrá práca. Polož ju prosím pekne predo mňa, najskôr skontrolujem pečať," vydal som zo seba arogantne a chladne ako obvykle.

Z mého těla opět vyjeli kořeny které vyzvedly kuklu du vzduchu a následně ji postavily před Madaru
''Pečeť už jsme kontrolovaly, je to přesně tak jak jste předpokládal''
Dřevěná kukla se začala spojovat s kořenýmy provazy které drželi kuklu a po chvíly před ním byla pouhá mrtvola Tsunade
kterou jsem držel kořeny před ním

Když si mě k sobě přivinul, pocítila jsem teplo, které se mi rozlilo tělem. Pocit bezpečí a že nejsem sama. Položila jsem si hlavu na jeho hruď, protože byl na mě příliš vysoký a se spokojeným výrazem jsem pozorovala muže a ženu před sebou.

Jednu z mojich rúk som použil na hladenie Niji vo vlasoch, zatiaľ čo druhou som osobne skontroloval pečať.
Ako som si myslel, toto nie je druh pečate, ktorý by sa dal len tak zlomiť. Zdá sa, že nebudem mať na výber, než znova použiť "tú" techniku. Kto by bol povedal, že mi niekedy bude Uzume až tak užitočné.
"Hashi, odveď prosím tuto Niji-chan po mojom boku z izby. Nechcem, aby bola opakovane vystavená účinkom jutsu, ktoré sa chystám použiť," prehovoril som a hneď nato sa otočil smerom k Niji.
"Teraz pôjdeš tuto so strýčkom Hashim na menšiu prechádzku. Nebude to nadlho, dobre?"

Při hlazení jsem zavírala oči, když však promluvil, opět jsem k němu zvedla hlavu. Nevěřícně jsem se na strejdu podívala a přikývla. Postavila jsem se a počkala, než mě strýček vezme pryč.

jeden malý kořínek obmotal Niji ruku
''bude lepší když zavřeš oči''
upozornil jsem jí a následně jsme oba zajely do země a vyjeli jsme několik metrů od sídla

Podívala jsem se na svou spoutanou ruku a pak zase na strejdu.
,,Proč?" stihla jsem se zeptat a pak už jsem byla kdesi pod zemí a následně venku. Otřásla jsem se, neb v roztrhaných šatičkách, ve kterých jsem byla pohřbená, nebylo nejtepleji. Udiveně a s rozzářenýma jsem se ale rozhlížela kolem sebe. Jako malá jsem asi tohle všechno nevnímala. Bylo úžasný být venku.

''Madara nyní bude chtít být několik hodin nerušen, bude provádět složitou a náročnou techniku, proto se zatím o tebe postaráme my''
Kořínek který měla obmotaný kolem ruky jí pustil a splynul s mým tělem