Tajný úkryt klanu Osferat

Tajný úkryt klanu Osferatu. Je skryt hluboko v horách a má nejvyšši úroveň ochrany. Vztoupit muže jen Tascher Osferatu a ti jimž dal svolení, ale musí vědět kde úkryt přesně leží. Jinak ho nemůžou nikdy objevit. Funguje jako základna a pokladnice klanu. Je zde rozsahlá klanová knihovna a skryš tajných artefaktu jako je napr. meč RAGNAROK...

Priletel jsem k ukrytu a pomoci specialnich peceti otevrel vchod. Vstoupil dovnitr a uzival si nostalgii, protoze jsem tam od doby co byl muj klan vyvrazden nebyl. Prosel jsem se celym rozsahlym komplexem a nakonec zamiril k tajnemu trezoru o kterem jsem uz vedel pouze ja, jako posledni prezivsi z klanu. Vstoupil jsem dovnitr a s co nejvyssim respektem uchopil RAGNAROK, pro ktery jsem prisel. S timhle mecem budu skoro neporazitelny... tedy az ho ovladnu. Prohledl jsem si ho v mihotavem svetle pochodni, osvetlujicich trezor. Pomoci gravitace jsem si ho pripevnil na zada a naposled se porozhledl po celem komplexu. Vratilo mi to mnoho vzpominek z detstvi a me se ani nechtelo odejit pryc. Znovu jsem videl sebe jako male dite, ktrere bezelo obejmout matku a poslouchalo vypraveni z odcovych vyprav. Po nejake dobe jsem se vratil do reality a radsi rychle odesel ven pred ukryt. Nemohu zase podlehnout vzpominkam, nejsem uz dite, ted jsem shinobi a musim se oprostit od takovych emoci. Mezitim co jsem svadel tento vnitrni boj, ukryt se znovu uzavrel a zmizel. Hodil jsem k mistu kde byl letmy pohled a s trochu pochmurnou naladou se rychle vznesl do vzduchu a zamiril zpet do Suny. Po mem rychlem startu zustala ve snehu jen velka dokonale kruhova trhlina.(presun)

Obrátila jsem se na břicho a trochu se oklepala. Byla tu vážně zima. Nedalo se říct, že v Kiri by bylo zrovna teplo, ale proti tomuhle to bylo snesitelné.
Ty jsi vyrůstal v horách? zeptala jsem se zaraženě. Proti podnebí v Suně byly zdejší podmínky téměř kontrastní.

Mírně jsem se pousmál, když kolem nás zafičel ledoví vítr. Bylo patrné, že mi to vůbec není nepříjemné. Ba naopak, že mi to dělá skoro dobře.
Hai, do svých skoro 5ti let.
Sundal jsem si plášť. Stejně jsem ho nepotřeboval, zima mi totiž vůbec nevadila. Proto jsem jím zahalil Roku a stále se jen mírně usmíval.
Drak již začalo pomalu klesat a tak kolem nás začala zuřit vánice. Cil cesty však stále zůstával nejasný.

S vděkem jsem se zabalila do pláště a zadívala se směrem kam mířil drak. Pohled mi ale zakrývali sněhové vločky a tak jsem trochu pootočila hlavu, abych viděla na Taschera.
No to se divím, že jsi potom šel do Suny, řekla jsem se zájmem v hlasu.

Já do Suny nešel. Byl jsem donucen tam jít. V tom je značný rozdíl. Nebyl jsem však odveden odsud, ale z jiného sídla.
Řekl jsem klidným hlasem a mírně se pousmál.
Drak konečně dorazil ke svému cíli. Paradoxně, ale kolem zdánlivě nic nebylo.

Donucen?
Když drak dosedl na zem, opatrně jsem se posadila a rozhlédla kolem. Nic tu nebylo. Možná mi ve výhledu bránila vánice, ale stejně mi to připadalo divné. Přitáhla jsem si plášt blíž k tělu.
Jsme tady správně?

Hai, ale nechci to rozpitvávat. Tak možná jindy...
Pousmál jsem se a vzal Roku do náruče. Následně jsem seskočil na zem, ale díky chakře v nohách, jsem dopadl bez jediné stopy ve sněhu. Jedna ze znalostí pro obyvatele hor. Byl pohyb bez jediné stopy ve sněhu. Vydal jsem se k jedné holé skále stále s Rokou v náruči. Když jsem k ní došel složil jsem neznámou pečeť jednou rukou a před námi se jakoby odnikud vstupní brána do pevnosti.
Hai, jsem tu správně.
Mrkl jsem na ni.

Tascher mě vzal do náručí a já se k němu trochu schoulila. Nehodlala jsem to rozpitvávat, když o tom nechtěl mluvit. Pak mě donesl ke skále a rukou složil pečeť. S údivem jsem se podívala na skálu. Pravda ale byla, že jsem nebyla tak udivená, jak bych byla ještě před měsícem. Přece jen, u ROOTu si člověk zvykne na ledacos.
Sezame otevři se? nahodila jsem úsměv a snažila se zjistit, co asi může být uvnitř. Dokonce jsem na chvíli zapoměla na zimu.

Brána se sama od sebe otevřela a v dlouhé chodbě vedoucí do nitra hory se rozžehly četné pochodně.
Ano, dalo by se to tak říct. Tohle sídlo není možné nalézt nikým dalším.
Přívětivě jsem se usmál a vydal se bránou do útrob hory. Načež za námi brána s lehkým cvaknutím zapadla.

Dívala jsem se, jak se pochodně sami od sebe rozsvěcí.
Působivé, zamumlala jsem a přemýšlela, jak je to asi zařízené. Pak jsem se začala rozhlížet kolem, ačkoliv toho moc k vidění zatím nebylo.
Tohle... je další sídlo tvého klanu?

Ano. Tohle je nejtajnější pevnost mého klanu. Nikdo krom mích předku a teď i tebe o ní neví.
Mile jsem se usmál a po chvil došel na konec chodby. Mohla si všimnout, že je zde již příjemná teplota a optimální vlhkost. Když jsem vyšel z chodby. Rozprostřela se před námi velká, drahými kameny zdobená audienční síň. Viseli tu i obrazy mích předku, tedy i mích rodičů a sourozenců. Celému prostoru však dominoval královský trůn naproti hlavním dveřím, kterými jsme právě prošli. Celý tento prostor pulzoval silnou aurou a historii mého klanu.
Tam na těch obrazech jsou mí rodiče a sourozenci.
No byl tam i můj obraz z období, kdy mi bylo skoro 5 let. Proto mě zajímalo, zda mě na něm pozná.

Jen jsem si to všechno fascinovaně prohlížela. Byla jsem mu opravdu vděčná, že ke mě má takovou důvěru a vzal mě sem. když jsme došli do audienčního sálu, na moment jsem přestala dýchat. Bylo to opravdu úžasné. Prohlížela jsem si portréty jeho příbuzných, jeden malý chlapec mi někoho hrozně připomínal, ale nemohla jsem přijít na to, koho. Zastavila jsem se u něj a hypnotizovala obraz pohledem.
Kde jsem ho jenom viděla... mumlala jsem si pro sebe.

Zastavil jsem se vedle Roky, která zírala na můj portrét z dětství.
Stalo se něco? Zeptal jsem se s mírným úsměvem na tváři.
Že by mě na tom portrétu vážně poznala?

Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou. Došla jsem k závěru, že jsem si jen něco vyfantazírovala.
Nic, jen se mi zdál ten kluk nějak povědomý, ještě jednou jsem potřásla hlavou, ale nakonec jsem se obrátila a zadívala se směrem k dalším portrétům.

Aha. No to se ti asi vážně jen zdálo. Protože si nemyslím, že bych tě v dětství někdy potkal. To bych si určitě pamatoval.
Usmál jsem se a čekal na její reakci.

Zastavila jsem se v chůzi.
Tak proto se mi zdál povědomí...
Obrátila jsem se na něj a pak pohledem zalétla k obrazu. Vážně se tam dala najít jistá podobnost.
Takže si to ty?! položila jsem v tu chvíli naprosto hloupou otázku, která vlastně ani otázkou úplně nebyla.

No ano, jsem to já. Proč tak překvapená?
Usmál jsem a pohled otočil k obrazu.
Ale už je to pro mě velmi vzdálená minulost. Která se nevrátí.
Řekl jsem takovým nostalgickým hlasem. Protože mi hlavou proletěl záblesk mích vzpomínek na dětství. Navíc to doprovázelo mírné cuknutí celým tělem. Toho si, ale Roka jak jsem doufal nevšimla.

Všimla jsem si toho, jak sebou malinko trhnul a jemně mu položila ruku na rameno. Věděla jsem, že celý jeho klan je mrtvý. Říkal mi to když jsme se poprvé seznámili - za dost napjatých okolností - a já si to pamatoval do teď.
Taschere? Proč jsi mě sem bral? spíš jsem zašeptala, než řekla. Věděla jsem, že mi chtěl nejspíš říct víc o své minulosti, ale tohle mu přece muselo způsobovat jen větší smutek. Sama jsem byla bez rodičů, ale v podstatě od narození. Kdyby mi po nich zbyl dům, asi bych tam přece jen moc času netrávila........ ikdyž co jsem mohla vědět?

Když mi položila ruku na rameno, bylo to jako by mě vytrhla ze sna. Položil jsem dlaň na tu její ruku, kterou mi položila na rameno. Díval jsem se jí do očí.
Víš chtěl jsem ti tohle místo ukázat. Protože mi to připadalo jako nejlepší způsob, jak o sobě odhalit věci. O kterých nemá nikdo sebemenší tušení a tím ti ukázat svou naprostou důvěru.
Usmál jsem se zamilovaně a volnou rukou ji jemně přejel po tváři.

Přitiskla jsem se k němu a chvíli tak jen tiše zůstala stát. Nakonec jsem si povzdechla a potichu ze sebe vypravila.
"Víš, jestli je to pro tebe moc těžké tady být, nemusíš to dělat. Skutečně si toho vážím, ale nemá to cenu, pokud by to mělo být pro tebe nějak stresující, skutečně jsem si vážila toho, že mě sem vzal. Zároveň jsem se ale i trochu bála o něj. Dokázala jsem si představit, že to není příjemné.

Když se ke mě přitiskla, taky jsem ji objal.
Není to tak zlé. Vlastně jsem se přes to už částečně přenesl a to že jsem tu s tebou mi pomáhá ještě více.
Pousmál jsem se a pohledem přejel po sále.

Malinko jsem se od něj odtáhla a položila mu ruku na hruď. Zadívala jsem se k němu nahoru zkoumavým pohledem.
No, dobře...
Pak jsem pohledem přejela velkou síň, kde jsme se nacházeli. Rozhodně nevypadala nijak prostě a trůn stojící v ní navozoval spíše dojem malého království, než klanového sídla.
Ehm...... co je ten tvůj klan vlastně zač? zamumlala jsem nepřítomně.

Trochu jsem sebou cukl, i když jsem tuhle otázku, po tom co jsem ji sem přivedl očekával.
No... Více méně není moc co říct. Můj klan nebyl zrovna mírumilovný a dobrý. Proto jsme byli vždy velmi mocní, ač skrytí ve stínech a legendách. V mém klanu se čas od času dědila kekkei genkai. tedy V hlavní rodině, ze které pocházím. Dále jsme byli již od zakladatele klanu svázáni s temnými draky. Kteří mého prapředka prohlásili za svého krále, ale od té doby nikoho přímo nepřijali. Až mě po staletích uznali jako nositele pravého odkazu a budoucího krále.
Řekl jsem trochu rozpačitě a bál se jak bude reagovat.

Překvapeně jsem zamrkala a zvedla jsem k němu hlavu.
Tebe? A proč zrovna tebe? Teda, tím samozřejmě nechci říct, že by jsem nevěřila, že by jsi byl vhodný kandidát, ale....... hm.... potom co jsem řekla nastalo ticho, které bylo aspoň z mé strany spíše trapné než co jiného. Zkrátka to zase jednou vyznělo, tak jak nemělo. Co se dalo dělat.