Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

''ještě ale než půjdeme pomáhat, pověz mi jak se cítíš... popravdě''

pomalu jsem se probudila "aaaah" protáhla jsem se a zívla si "nechápu jak jsem tak dlouho moohla spát spala jsem....ehm....jak dlouho ?" zapřemýšlela poté jsem vyšla z dřevěného domku a začala se procházet v hromadách sutin....neměla jsem jak pomoct doton nemovládám....suiton neovládám ani mokuton nemám...vlastně jsem nemohla dělat skoro nic a do těžké práce sem se moc neměla

"Po psychické či fyzické stránce?"

''po obojím''
řekl jsem a koukl jsem se na ní

Sklonila jsem hlavu. "Mám pocit, jako by mi na kůži plál oheň." nadechla jsem se, že budu pokračovat, ale mlčela jsem.

''tak si radši dnes ještě odpočiň''
přišel jsem k ní blíže
''ano ?''

"Ne. Musím něco dělat. Nemůžu jen tak sedět... Nezvládla bych to."

''nejlépe uděláš když se teď zotavíš''
takhle to nepůjde... musím na ní jinak
''Dnes když budeš pracovat bude tě všechno pálit a neuděláš tolik práce co by jsi udělala kdyby jsi byla zdravá takže zítra stihneš za den to co by jsi stihla třeba odedneška za tři dny, chápeš ?''
usmál jsem se

"Nemůžu nechat všechny pracovat." trvala jsem si na svým. Zase je všechno zničené, jako tehdy... Tenkrát jsem neudělala nic, nesmí se to opakovat! Sevřela jsem pěst. "Už tolikrát jsem přemáhala bolest. Nic to není."

vzdychl jsem si
''pomůžeš jim zítra neboj''

Všimla jsem si, že se na jednom místě slušně práší. Aha. To je Shijin.

"Čau, jak to jde?" pravila jsem s lehce nepřítomným výrazem. Přeci jen mám hodně o čem přemýšlet a ostatní na tom asi nejsou jinak. Jsem jako praštěná.

"Dobré odpoledne..." zamumlala jsem trochu nepřítomně, ale pak jsem trhla hlavou a vrátila se do reality.
"A běda ti, jestli se zeptáš, co je ne na něm dobrého, protože dnes ti nedokážu odpovědět." ušklíbla jsem se.

Jenom jsem se ušklíbla, protože odpověď znám sama. Dobrého je na něm... nic...

"Neboj Shijin, já se radši neptám, protože se bojím, co bych se dozvěděla." povzdechla jsem si.

Posadila jsem se na trám, který jsem se už hodnou chvíli snažila zvednou.
"Víš, já pořád nevím, jak se mám cítit. nebo spíš nevím, jestli tomu mám říkat bezmoc nebo strach." ušklíbla jsem se a zvedla oči k obloze.
"Prostě nevím..."

Mlčela jsem a sledovala sedící Shijin. Ruce jsem si překřížila na prsou a rozhlédla se po okolí.

"Hm. Asi nejsem ta pravá která ti to může říct. Já sama teď momentálně necítím vůbec nic. Myslela jsem, že se v tobě vyznám, ale včerejšek mi ukázal, že je opak pravdou." zastyděla jsem se. Co jsem to za sestru?

Mávla jsem rukou.
"Mám strach jít se podívat, jestli to sídlo přežilo." zavrněla jsem a raději se jí nedívala do očí. Hlas jsem měla normální, ale v očích by bylo vidět, jak se cítím. Já ten pocit pojmenovat ani nechtěla... Zvedla jsem hlavu.
"Já vím, že už to přeháním, ale nedokážu se ovládat."

"Sídlo to asi těžko přežilo, ale vsadím se, že na jeho obnově se už pracuje." ušklíbla jsem se.

"Nemáš se zač omlouvat. Je lepší dát emocím volný průběh než to v sobě dusit." pravila jsem.

Rozesmála jsem se.
"Kunoichi přece nebrečí." ušklíbla jsem se a do věty vložila tolik sarkasmu, kolik se ho tam vešlo.

"Ale nechme toho a pojďme něco dělat." dodala jsem spěšně a trám, na kterém jsem před chvílí seděla se pokusila zvednou a odtáhnout kuse dál. Ne že by mi to zrovna šlo...

Prý že nebrečí... kdybys věděla...

Sledovala jsem její počínání a začala se chechtat. Přišlo mi to ohromně vtipné.

"A co jako chceš s tím trámem dělat? Prosímtě, nech tohle nějakým hromotlukům. My nejsme typy co disponují hrubou fyzickou silou."

Vrhla jsem na ní uražený pohled, ale v očích mi svítily šibalské jiskry.
Pustila jsem ten trám a zase se na něj posadila.
"Koncekonců, kdo řekl, že máme odklízet i tak pohodlné lavičky?"

Probodávala jsem ji pohledem. To je celá ona. Všechno okecá.

"Kdo to řekl? Jedním slovem nikdo." pravila jsem a posadila se.

"Co teď?" zeptala jsem se a snažila se, aby to vyznělo úplně klidně.
"Mistra nemáme... "

Pokrčila jsem rameny.

"Nevím, neřeším. Zase se někde objeví a vrazí nám svitky. Možná." zamumlala jsem neurčitě.

"Stejně bychom měly chvíli odpočívat. Ještě nás čeká hodně práce a po těch bojích jsme unavené."

"Já ne, půl dne jsem prospala. Narozdíl od toho jsem krom několika hodin byla vzhůru celou noc." ušklíbla jsem se. To mi není moc podobné. Většinou usnu všude a za každých okolností...

"Ale i kdybych chtěla s nějakou technikou začít, nemá mi kdo dát svitek a Hokageho teď otravovat nechci..."