Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

"Řežba... správný výraz. Nerada bych bojovala s Hisagim. Ten kdyby se proměnil, tak mě vezou do nemocnice." pousměju se a druhým okem sleduju novou příchozí.

"Dobré odpoledne." pozdravím, když uznám, že jsem dostatečně blízko. Nejdu ani k přátelům na saké... Ušklíbnu se nad prázdnými skleničkami. ...ale ani k nepříteli. Tohle bude zajímavý rozhovor.
"Směla bych se vás zeptat na pár věcí? Týkaly by se pouze polohy jistého místa..."

Na chvíli se odmlčím. Jsem si vědoma toho, že působím nepříliš věrohodně.
Jsem opravdu zvědavá na jejich reakci...

Otočím se na nově příchozí. ,,Hm a ty si kdo? Záleží na tom co by to bylo za místo."

Mlčky pozoruju Seita a neznámou ženu. Nemám co bych víc řekla. Z mého výrazu se nedá vyčíst co si o ní myslím, ale bedlivě ji sleduju a snažím si ji zapamatovat.

Přesně jak jsem čekala...
"Mou nevýhodou je, že jako host bych se měla představit první." odvětím.
"Tak tedy mé jméno je Inzuka Ashi."
Má společnice jemně zavrčela. No jistě...
"A toto je má společnice na cestách Yuniiku." dodala jsem.

Teď je na nich se představit. Až pak možná příjde na řadu to, co chci vědět...

,,No nevím asi ti můžem věřit. Ale tak já jsem Seito, to by mohlo stačit." Pousměju se a dodávám. ,,No a teď to místo."

"Já jsem Mikomi." pravím a upřu na Ashi svůj pohled. Příjmení asi není v mém případě nutné říkat.

Měli by si uvědomit, co ode mne mají čekat. Alespoň ta Hyuuga. Od čeho má Byakuugan? Kdyby viděla mou chakru, uvědomila by si snad, že kdybych je chtěla zabít... Nedokončila jsem myšlenku a tiše povzdechla.
Co se dá dělat... Musejí mi stačit ti dva. Vypadají koneckonců celkem střízlivě.

"To místo je sídlo mého klanu." zavrčím temně a podobám se v té chvíli víc Yuniiku než člověku.
"To místo je prázdné od doby, kdy mi byli tři roky..."

,,No, a my s tím máme dělat co? Já totiž nevím kde to sídlo bylo a nebo ještě je." Upřu na ni zrak.

Necítím se v její přítomnosti dvakrát dobře, ale nedávám to znát. Jen ji bedlivě sleduju.

"Bohužel ani já nevím o jakém místě mluvíš." zavrtím hlavou.

Ironicky se ušklíbnu.
Zřejmě v sobě toho saké mají víc, než se mi zdálo.
Yuniiki, která je větší než obyčejný pes, rozverně zavrtí ocasem a shodí jednu z židlí. Automaticky jí položím ruku na hřbet v uklidňujícím gestu a židli zvednu. Netuším, co jí připadá veselé, ale já potřebuju někoho při smyslech.
To jim připadám nedůvěryhodně já nebo to, že mám psa, jehož hřbet je přibližně ve výšce mého pasu?

"Pokud sídlo neznáte, budu vám vděčná, když mě odkážete na někoho, kdo bude vědět kudy se tam dostanu." promluvím konečně.

,,Třeba Hokage?" Řeknu ironickým tónem. ,,Stejnak mi vrtá hlavou, jak sis mohla tak v klidu projít branou. A ještě s tým vedle tebe." Ukážu líně prst na toho psa.

Yuniiky znepokojivě zavrčí a skloní se jako kdyby chtěla ukázat, že je připravená zaútočit. Musela vycítit můj neklid...
"Co třeba mi ukázat kudy k němu." nadhodím se stejnou ironií jakou jsem slyšela v jeho hlase.
"Pokud by jste byli ochotní mi věnovat chvíli svého času, budu já ochotná vám říct alespoň část svého příběhu. Snad by pak bylo lehčí mi věřit."

Tak tahle je příjemná, jak rezavej drát v oku... Trochu se pousměju při pohledu na psa, nebo tedy fenu. Jak je to zvíře od pohledu milejší... Nic však neříkám.

,,Hm když si našla nás tak myslím, že tu nejvyšší budovu snad najdeš ne? A uklidni si to zvíře trochu. Tohle je slušný podnik." Nahodím jenom takový malý úsměv.

Zamyšleně jsem je přejela pohledem a podívala se i na Yuniiku. Už se zklidnila. Stejně jako mé myšlenky...
Nepředvedla jsem se zrovna nejlépe, ale měli by mě chápat. Také mi nevěří.
Pokusila jsem se o mírný úsměv, ale nutno říct, že se mi nevydařil. Je to dlouho, co jsem měla proč a na koho se usmívat.

"Dobrá, tak tedy ten příběh." zamumlám, jako kdybych ho neslyšela a odsunu židli sousedního stolu. Sedím tak blíž k dívce s Byakuuganem. Mezi námi je vlastně jenom Yuniiku.

Snad jí to nebude vadit... Jak znám Yuniiku, tak něco provede...
Mé myšlenky se potvrdily, když jí má společnice bez varování položila hlavu na klín a přivřela oči. I moje oči se už samy zavíraly. Cesta z Mlžné byla dlouhá...

"Abych začala popořadě pocházím odtud." začala jsem, ale jedním okem pořád sledovala Yuniiku. Má dobrý čich na lidi.
To by mohlo znamenat, že jí můžu věřit...

Trochu mě překvapí, když ta obrovská zubatá bestie složí hlavu na můj klín, ale nehnu brvou a nijak se tomu nebráním. Mám ke zvířatům lepší vztah, než k lidem. Narozdíl od lidí, mi nikdy žádné zvíře neublížilo. No... pohladit si ji zatím netroufám. Jen poslouchám příběh té neznámé...

,,Hm tak když pocházíš odtud tak jak nemůžeš vědet kde sou sídla a tak dále?" Podívám se na ni.

Nějak netrpělivý... Na ninju. Čas na otázky ještě nepřišel.
Jen mávnu rukou, ať mne nechá domluvit. Všechno se dozví.
"Sídlo, kde žil můj klan je, jak jsem řekla prázdné od doby, kdy mi byli tři roky." Na chvíli zase přivřu oči a jako tolikrát se snažím vzpomenout si. Nejde to. Pořád nic nevidím. Je to tak dlouho...

"Mí rodiče byli oba v ANBU a tak není divu, že měli spoustu nepřátel i přesto, že od doby, kdy jsem se narodila, dostávali od Hokageho lehčí mise. " ironicky jsem se ušklíbla. "Ale přece je jejich práce stála život."
Další vzpomínky. Na jejich tváře mám jen jednu a rozmazanou. Nedokážu si je pořádně vybavit...

"A tak, když mne unesli, aby je vylákali, neposlechli Hokageho a vydali se mne hledat na vlastní pěst. " sleduji jejich výraz.
Možná jim to nemám vyprávět...

,,Hm a řekl bych, že to asi nedopadlo dobře že?" Stále ji pozoruju. Jsem tam mrknu i na toho psa.

Zavrtěla jsem hlavou a se sarkasmem vepsaným v hlase pokračovala.
"Rodiče zabili a nepotřebné děcko odhodily jen tak na cestu. Ponechali mě zkrátka vlastnímu osudu." Yuniiku zvedla hlavu a já jemně kývla na Hyuugu. Může jí pohladit. Má společnice ještě nikdy na nikoho nezaútočila bez příkazu. A nikoho, komu by nevěřila, by si "nevyměnila za polštář".

"To vše se odehrálo blízko Skryté Mlžné vesnice. Jeden z tamějších ninjů, který vše viděl, podal zprávu do Listové. Tenkrát se vše zamotalo ještě více...." Jestli to tedy šlo...

"Řekl totiž, že jsem mrtvá i já a nechal mne u sebe. Sama nevím proč... " Ta ironie osudu...

"Bohužel i on doplatil na své povolání, sotva jsem dokončila akademii. Zase jsem tedy zůstala sama. Nakonec jsem se stala geninem a ve čtrnácti i chuuninem, ale vždy jsem toužila žít v Listové. Proto, jakmile jsem jako jounin získala i jistou volnost, odešla jsem."
A teď jsem tady, dodala jsem v duchu a čekala na jejich reakci.

Pohladila jsem Yuniiku a nechávala ve svých myšlenkách doznít příběh, který jsem právě slyšela. Nezdá se, že by byl smyšlený. Ostatně proč taky... Dál jsem mlčela a nic neříkala. Na tohle se toho vlastně moc říct nedá.

Trochu jsem sklonila hlavu, ale pak si připomněla, co mě učili. Byla jsem ještě z těch, kteří prošli pověstnou zkouškou v Listové. Člověk, který umí zabít, i když nerad.
Neukazovat emoce... K čertu s pravidly Mlžné...

"Pokud vám něco říká jméno mého klanu, je to nemožné." dodala jsem ještě, abych vysvětlila poslední věc, která chyběla, aby pochopili.
"Znáte klan Inuzuka, že? Tak tedy asi před padesáti lety můj a tenhle klan bojovali o moc. Oba dva se totiž, jak jste si mohli všimnout, starají o psi a tráví s nimi celý svůj život. " ušklíbla jsem se.

"A klan Inuzuka vyhrál. My se přesunuli do pozadí, ale až když mí rodiče zemřeli a klan pro Listovou vymřel, ovládli tohle pole působnosti ti druzí."
V mém hlase byla chvíli slyšet nenávist, kterou jsem zdědila.
Pak jsem se zase pokusila o jemný úsměv.
Teď je to snad vše... Víc vědět nemusí.

Obrátila jsem do sebe sklenku saké.
Ten příběh jsem slyšela už tolikrát, až se divím, jak mě jeho vyprávění děsí. Tolikrát jsem si byla schopná ho přehrát v mysli...
Sklenka mi vyklouzla z ruky. Ještě štěstí, že jsem to vypila tak najednou. Sledovala jsem ty dva.

Je možné, že usnuli?

Ale to je jedno... Ale spoň mám možnost se utápět ve vzpomínkách. Nebo spíš vzpomínky utápět v saké. Kdo ví, zda-li tu byli někdy i mí rodiče. Můžu jen vzpomínat... Bez tváří. Bez míst. Jen z toho, co věděli druzí...

"Ano. Klan Inuzuka známe." pravím, aniž bych čekala, co na to řekne Seito. Zvláštní osud. Skoro mi to připomíná rozdělení hlavní a vedlejší větve mého klanu...

"Bohužel, my ti těžko pomůžeme. Jediný kdo tě může přijmout do vesnice, je Hokage." pravila jsem.

"Teď mě omluvte. Hezky se mi s vámi povídalo, ale už musím jít. Volají mě povinnosti." naposledy pohladím toho přerostlého psa a vydám se svojí cestou.

přesun.