Tréninkové místnosti

First topic message reminder :

Místo pro trénink

Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu.

"To čemu lidi říkají láska, je vlastně hodně dobré přátelství, obohacené o hormonální zmatek. Ten jednou přejde, někdy za týden, někdy za pět let, ale přátelství zůstane. Někdo se s tím smíří, ale jsou jedinci, kteří si hrají na slovíčka jako "milovat" a najednou je jim to málo a tak hledají jinde. A zase se stane to samé, jenom s jinou osobou a tak pořád dokolečka."

''Miko-chan... narovinu mi pověz, kolik máš přátel, myslím ale takových kteří by se za tebe postavily kdyby jsi byla ve smrtelném ohrožení a pomohli by ti''

Tohle se mi přestává líbit. Role se obrací? Nenechám si hrabat ve svém mozku. Pokrčila jsem rameny.

"Nevím... těžko říct. Ostatně jsou tu lidé kteří mě zachránili, když jsem byla v ohrožení života."

Zavzpomínám na to, jak mi tenkrát povolily nervy. No byla jsem ráda že je vidím... Málem mě to dojalo...

''ne, takto to nemyslím... budeš ve smrtelném ohrožení a když se k tobě někdo přidá tak zřejmě zemře taky, je ochotný toto někdo pro tebe podstoupit ?''

Odmlčím se a uhnu pohledem kamsi do strany. Složitá otázka. Tolik lidí co znám, ale kolika z nich vidím do hlavy? Vážně se nad tím zamýšlím, ale odpověď je v nedohlednu.

"Co já vím? Nevidím jim všem do hlavy. A ani bych si nic takového nepřála. Poslední po čem toužím, je aby kvůli mě umíral někdo jiný."

Já chci ostatní chránit a ne si nechat zachraňovat život. Tohle opravdu nemám ráda.

''hai, až ti bude nejhůř a všichni od tebe odejdou až na pár lidí tak to budou tví praví přátelé, akorát by mě zajímalo kdo u tebe zůstane''
postavil jsem se a cvrnkl jsem jí do čela

Sarkasticky jsem se pousmála. Abych ho necvrnkla Juukenem... provokatéra.

"Nikdo. Protože jsem nesnesitelná." zasmála jsem se.

"Za prvé, stanu se dost silná na to, abych se do podobné situace nikdy nedostala, za druhé, pokud se tak přesto stane a já se z toho nedokážu vysekat sama, je to jen moje mínus a moje blbost, za kterou se platí. Pak si snad ani nezasloužím zůstat naživu, vzhledem k tomu jaký mám sen. A za třetí... kdo by riskoval život kvůli pitomému geninovi? Ztratit silnějšího jedince pro záchranu někoho, jehož schopnosti jsou ve hvězdách, to není příliš taktické." pousmála jsem se.

''pro mě by to taktické bylo jelikož jsi kámoška která v nouzi vyslechne, a nevěř tomu že nikdo, já bych ti klidně pomohl...''
usmál jsem se
''nedělají to semnou žádné hormony ale přátelství které je mezi mnou a tebou''

Trochu mě vykolejilo co právě řekl. Snažila jsem se to nedat znát a tak jsem si cvičně skládala pečetě a dívala se do blba.

"Moc si vážím toho, co jsi právě řekl Taiki. Sice nevěřím na lásku, tedy na takovou, jakou si ji většina lidí představuje, ale na přátelství ano." podívala jsem se na něj. Pečetě byly dotvořeny.

"Mimochodem, to vyslechnutí, bylo jen oplacení tvojí služby. Děkuju a přeju dobrou noc. Shunshin no jutsu." oznámila jsem jen tak mezi řečí a probleskla se na jiný strom. Byla jsem skrytá ve tmě a v listí a dala se na cestu kamsi pryč.

přesun.

usmál jsem se a odešel jsem ke mě domů

Přijdu do tréninkové oblasti... rozhlídnu se, ale nikoho nevidím.
(To je divný, ale někde tu někdo bude.)
Vyhledám si strom, kde je stín. Sednu si tam a opřu se o něj.
Rucce jsi dám na klín a začnu pozorovat mraky, jak plují na obloze.

Po menším odpočinku pod stromem, otevírám oči a vstávám. Odházím se sebe listy, co na mě napadaly....po chvíli se protáhnu. (Co bych teď měl dělat? Třeba Sfingu vyvolat a sblížit se trošku, jo to je dobrej nápad.)[i]
Kousnu se do prstu, složím pečetě a přiložím ruku na zem...
"Kuchiyose no jutsu," zakřičím nahlas.
Co kouř odvane pryč, uvidím postavu jako minule.


Trošičku se začervenám a jenom sušše pozdravím, "Ahoj."
"Ahojky, já se jmenuju Aimi, hlavní Sfinga. A ty?"
"J-já jsem Katsuro Sato, těší mě." nadšeně odpovím.
"Budeme si tykat, jo?" Zeptám se zvědavě.
"Jasně, proč ne,"pousmála se na mě.
"No tak teda...uff, může tě přivolat ještě někdo jiný, Aimi?"
"Ne prcku, zatím můžeš jen ty."
[i](Heh, jakej prcek?)
"No, já pujdu spát, ale jestli ti to nevadí přivolám tě zítra, dobře?" zeptám se tichým hláskem.
"Přivolej mě, kdy budeš potřebovat, měj se!"
Poof... a byla pryč. Oddechnu si a vyrazím do pokoje u Hokageho-sama.
(Přesun)

potichu jsem stál. díval jsem se na stromy bez čehokoliv jsem odešel "přesun"

Pomalým krokem dojdu na cvičiště...koukám a vidím jednu z Hyuugovic holek..Očima hledám vhodný strom...po chvilce se k jednomu vydám a usednu pod něj...s úlevou se opřu o jeho letitou,ale přesto hladkou kůru.
Zakloním hlavu a pozoruju nebe Kéž bych taky mohl odplout jako ten mrak...

Jen co jsem přišla, přiletěl mi na hlavu ochočený havran. Edgar...

"Edgar-sama, jak je? Dlouho jste se neukázal." mumlám si spíš pro sebe a všetečný zobák zacpu jeho oblíbenou sušenkou. Potom si sednu do trávy a dám si pár protahovacích cviků. Nechce se mi trénovat, měla bych si šetřit síly. Kdyžtak jenom zlehýnka...

Z prstu se mi vysunula čakrová jehla a já zamířila na terč, vzdálený cca deset metrů. O vteřinu později v něm byla docela nepatrná díra. Čistý střed. Přirozeně...

A teď si poodejdi o dalších pět metrů dál a machrování tě přejde...

Ustala jsem v házení jehel a natáhla se do trávy. Nuda. Potřebuju mít ty zkoušky rychle za sebou... nebo se z toho zblázním... Pomoc...

Pozorovala jsem oblohu a nevnímala okolí.

Pomalým krokem vejdu na cvičiště. Najdu si strom se stínem a lehnu si pod něj. (Musím dospat dnešní noc, nespal sem ani hodinu...)
Dám si rucce na břicho, zavírám oči a pomalu usínám.

Šla jsem na cvičiště. Musela jsem se trochu procvičit na zkoušky. Jestli budu vůbec schopna něco udělat. Nemoc už byla hodně rozsáhlá, a tak jsem si nebyla jistá, zdali to zvládnu.

seděl jsem na stromě a odpočíval jsem ... při tom jsem spozoroval ze stromu shiz tak jsem zaměřil mou pozornost na ní a sledoval jsem jí

Šla jsem rovnou k jezeru. Soustředila jsem čakru do chodidel. Pomalu jsem se vydala doprostřed jezera. Voda se po mýmy kroky čeřila. Chvíli jsem stála a koncentrovala se. Ruce jsem dala do znamení ptáka. Čakra se mi pomalu formovala.

Voda kolem mě začala vířit a cákat. Snažila jsem zmírnit množství čakry. Voda se po chvíli uklidnila a byla zase jako sklo. Začala jsem pohybovat jednotlivými části čakry. Netušila jsem jestli to vůbec půjde, ale lehce a pomalu to šlo.
Náhlá bolest na hrudi mě překvapila. Čekala jsem, že se něco ozve, ale až takhle. Veškerá čakra se rozplynula a rozvířila vodu. Zahučela jsem do vody.

rychle jsem seskočil ze stromu a běžel jsem směrem k ní ... doběhl jsem k ní a vytáhl jsem jí z vody na břeh