Nemocnice v Listové

First topic message reminder :

Konoha Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V nemocnici jsou přítomné dvě NPC Iryo supešalisuto xD (Lékařský specialista).
Shizune a Sakura Haruno.

Doběhla jsem ho, trochu zavrávorala, protože se mi ještě točila hlava, ale nakonec se mi nějak podařilo najít rovnováhu. Šla jsem takovým nejistým krokem.
"Kam jdeme?"

Pokrčila jsem rameny.
"Mě je to jedno, klidně do parku."
pomalu jsem zamířila napřed. Trochu jsem vrávorala, ale ještě to šlo.

(Přesun)

(presun ... post na ulici je )

Vešel jsem do budovy : Je tu někdo? ............

Donesl jsem ninju do pokoje, který už hlídali ANBU. Položil jsem ho na připravenou postel.

Jen jsem tam tak ležel a díval se jakoby do stropu. Rty se mi stále pohybovali, ale nic z nich nevycházelo.

Hm. Radši ho budu hlídat. Pokrčil jsem rameny a tiše si sedl na parapet.

Pořád jsem mumla nějaké nesmysli, až jsem si nakonec hrábl do kapsičky a vytáhl nějakou zapečetěnou krabičku. Chvíli jsem si ji prohlížel a pak zase zastrčil zpátky."D-díky..." Řekl jsem Itachimu a upadl do bezvědomí.

Tiše jsem se procházela před nemocnicí.
Byla to zvláštní noc, dlouho jsem přemýšlela.
Alespoň, že jako medik jsem byla užitečná...
Pomalu jsem kráčela po chladné chodbě směrem k recepci.
Co jsem si vůbec myslela, že zmůžu? Že ho přesvědčím jejím jménem, aby nezešílel?
Zaklepala jsem a pootevřela dveře.
Na parapetu jsem spatřila Itachiho, tak jsem se mírně uklonila na znamení pozdravu. Pak můj pohled směřoval k Akihirovi. Zůstala jsem beze slova stát ve dveřích a čekala jsem, jestli se probudí.

( Promiň byl jsem někde pryč : ) )

Prudce jsem otevřel oči a posadil se. Byl jsem zmatený a hlava mě pořád bolela. Měl jsem nové vzpomínky, myšlenky všechno. Přitiskl jsem se zády ke zdi a díval se vystrašeně všude kolem."C-co se mi to stalo...co jste zač..." Chytil jsem si za hlavu a začala se tak trochu pohupovat.

Znovu jsem zvážněla a pomalu kráčela blíž k němu.
Posadila jsem se na židli vedle jeho postele a sledovala ho zamyšleným pohledem.
"Pamatuješ si... Lizzy?" slovo mě jsem na poslední chvíli zaměnila za jméno své kamarádky. To pro mne bylo důležitější.
Proč já pořád doufám, že to pro ty dva skončí šťastně?

(To je v pořádku XD )

Podíval jsem se na ni."Lizzy?...pamatuju.." Řekl jsem potichu, ale stále se vystrašen díval kolem sebe. Byl jsem zmatený.

"Výborně, skvěle..." trochu jsem se pousmála.
To je pokrok...
"A včerejší večer si pamatuješ?" teď jsem zvážněla.

(Gomene, byla jsem venku sekat trávu... A pěkně jsem u toho zmokla. Teď je bouřka, musím končit... Gomenasai XD )

Chytil jsem si ještě víc hlavu. Když jsem na ten večer začal vzpomínat, roztřeštila se mi hlava ještě víc. Míhaly se mi obrazy, vzpomínky na to, jak jsem byl uzavřený v genjutsu...bolest, strach, vztek..."Ne, ne, ne, ne...prosím už ne! Už dost!!" Začal jsem sebou zmítat sem tam.

(V pohodě xD....nespěchám xD)

"Klid... Jen klid... Vzpomeň si na Lizzy, určitě věří, že to zvládneš. Kvůli ní." tiše jsem ho utěšovala a trochu se k němu naklonila s lékařskou chakrou, abych zmírnila bolest.
Jemně jsem ho objala a použila Emerarudonaito. Na chvíli mohl cítit, jak všechna bolest mizí, i když zážitky pořád zůstaly a takhle bez fyzické bolesti to mohlo být ještě horší.

Držel jsem se pořád za hlavu. To co mi dělala můj stav zlepšovalo a také i trochu uklidňovalo."Lizz...já nechtěl...to ne...promiňte mi to všichni..." Celý jsem se třásl a už zase vzlykal.

"To je dobré, překonáš to." šeptala jsem dál a po chvíli se odtáhla.
Jemně jsem zkousla spodní ret.
Zase se pletu medikům do práce, ale nemohu si pomoct...
Vytvořila jsem drobnou chakrovou vránu. Vypadala dost bizarně, byla tvořená lékařskou, smaragdovou chakrou. Vzlétla z mé dlaně a přistála mu na rameni. Po chvíli už mu přecházela po paži, každých pár minut se trochu zmenšila, ale uklidňovala ho stejně jako předtím Emerarudonaito.

Chytil jsem si kolena a přitáhl si je k tělu. Položil jsem si na ně hlavu a z očí mě už zase tekli slzy."Já jsem to nechtěl...bylo to pro moji rodinu..." Pak jsem pozvedl trochu hlavu."Lizz? Kde je...co se s ní stalo...je v pořádku?" V očích jsem měl paniku. Měl jsem to sice rozmazané, ale vzpomínal jsem si na ten její smutný obličej.

"Je v pořádku..." zaváhala jsem.
Občas trochu zalhat neuškodí.
"A čeká na tebe. Tohle musíš překonat kvůli ní. Pro ni, hai?" chakrová vrána mu poskakovala po ruce a snažila se ho trochu uklidnit, i když tentokrát se jí to moc nedařilo. O něco se zmenšila.

Zase jsem položil hlavu zpět."Já...já nemůžu...ty vzpomínky...včechno je tak zmatený..." Podíval jsem se kolem sebe."Co jsou zač a proč tu jsou?" Zeptal jsem se tichým hláskem.

"Včera jsi požádal o navrácení vzpomínek, ale poté jsi napadl někoho, kdo má mnohem vyšší hodnost než ty. Křičel jsi, že všechny okolo zabiješ." Povzdechla jsem.
"I ode mne jsi dostal Juukenem. Potom, pokud se nepletu, na tebe použili Genjutsu, abys sám odstranil bariéru, která bránila proniknout ke starším vzpomínkám."
Propletla jsem prsty a zamyšleně ho sledovala.
"Ještě jsi nic neřekl. Jisté ale je, že si musíš zvyknout na všechny detaily a přenést se přes ně. Říkal jsi, že to bylo pro tvou rodinu. Nechápu to, ale na tom nezáleží. Jiným to budeš muset vysvětlit. Teď hlavně odpočívej."

Podíval jsem se na ni. Pomalu jsem se rozpomínal."Co se mnou teď bude..." Zeptal jsem se. Byl jsem pořád trochu mimo, ale spát se mi nechtělo.

Trhla jsem s sebou.
Nepříjemná otázka.
"Na tohle ti neumím odpovědět." povzdechla jsem.
"Napadl jsi někoho, kdo se ti snažil pomoct, potom i přivolané ANBU. Kdybys ho alespoň nezranil..." jen jsem pohodila vlasy. Vyhovovalo mi, když mi spadaly do obličeje a nebyl vidět můj výraz.
"Měl bys teď mluvit jen a jen pravdu a doufat. Šanci dostali i horší zločinci, ale pokud se ještě jednou přestaneš ovládat..." větu jsem ani nemusela ukončovat.
"Mě nepřisluší o něčem takovém rozhodovat, říkám jen, co si myslím."

Zase jsem položil hlavu na kolena. Co jsem to zas udělal... Věděl jsem, že ještě chvíli bude trvat, než si úplně rozpomenu a paměť se mi obnoví natolik, abych si to všechno dal dohromady. Seděl jsem tam jak hromádka neštěstí. Bylo mi nepříjemné, jak mě pozorují. Zoufal jsem se podíval na Shijin. Pak jsem se prudce otočil na přítomný."Dej te mi všichni pokoj! Nechte mě na pokoji!" Zakřičel jsem na ně a zase se chytl za hlavu. Nevěděl jsem proč jsem najednou tak vyletěl.(Musím na půl hoďky pryč roznést letáky...za chvíli tu budu : ) )