Tréninkové místnosti

First topic message reminder :

Tady se trénuje.

"To by bylo skvělé." zamumlám jako to dělám, když pořádně neposlouchám.
Ještě chvíli si přebírám v hlavě její slova. Je to hezké, ale... Co když s tím nebudou souhlasit.
"Nemůžu teď hokageho nikdy zastihnout."ušklíbnu se.
"Ale snad dnes nebo zítra... A asi bys mě v tom případě měla představit svému týmu a mistrovi."
Zvednu se a vrhnu pohled na řeku. Je to krásné místo... Krom toho, že polovina ještě doutná. Začínám být ráda, že mám byakuugan. Sharingan svým uživatelům zřejmě leze na mozek.

"Neboj, jakmile se tu někdo z týmu objeví, hned se s tebou pochlubím." dodám schválně s poněkud sarkastickým tónem a u toho se chechtám.

Nasadím kouzelný, andělský úsměv a rozesměju se společně s ní.

"V tom případě bys měla dávat pozor, abych zase nezačala mluvit ve verších." zavrním se vzpomínkou na dobu, kdy se u mě začali projevovat jisté zvláštní nálady, kdy jsem celý den nepromluvila. A když už jsem mluvila, tak jsem recitovala svá dílka. Vlastně to tak dělám vždy, když jsem nervózní a situace to dovoluje.

"Pokud to nebudou přisprostlé básničky z tvé éry šmírování u horkých pramenů, tak to přežiju." zašklebím se.

Jojo, byakugan má mnoho praktických využití...

"Šmírování?" zatvářím se trochu naštvaně. Těmihle vtípky mě vždyky naštve.
Pak mi ale blýskne v očích.
"No jo, často jsem se tam objevovala s Edgarem. On si s tebou tak zvykl tam chodit, že se mě tam pořád snaží dostat."
Odmlčím se a věnuji jí další andělský úsměv.
"Mě by jen zajímalo, koho jste tam pozorovali vy..."

Sestřička se mě snaží oplatit stejnou mincí. Nenechám se rozhodit.

"Pche.. jaký lázně, na šmírování mám mnohem lepší objekty." zatvářím se tajemně.

"No jak byla ta tvoje básnička? Ty metafory? Kopí lásky, když se vztyčí... už abych ho měla...?" záměrně nedořeknu a začnu se smát.

Zatvářím se nechápavě a pak zrudnu.
"Měla bys vydat knihu básní." zavrčím, když mi dojde, že si ze mě dělá zase legraci. Zavrtím hlavou. Představa, že bych něco takového recitovala mě upřímně děsí...
Ale pokud chce báseň o lásce, má ji mít. Jen mím stylem.

"Let vlasů, když se točí kolem těla,
Árie bohů, která v duši osamněla.
Skok do prázdna, kterým duše se jim chvěla.
Krása, jíž se holubice bělá...
A motýli, když se rozletěli do ztracena...."

Pro legraci se pokusím tvářit důležitě, odkašlám si a ukloním se. Pak se mi ale zase vybaví její "verše" a rozesměju se.

"Lepšíš se, tyhle metafory jsou povedené. Téměř netuším, co tím máš na mysli." ušklíbnu se.

"Ale jelikož tě nějaký pátek znám, je mi to jasné."

Jemně zvednu obočí.
Tohle je jedna z mála básní, které si pamatuji, aniž bych ji viděla napsanou.
" Potíž je, že i když se podle tebe lepším nee-san..." ušklíbnu se a cítím, jak mi cukají koutky úst.
"...Tuhle básničku jsem ti říkala poprvé asi před dvěma lety a dva roky je také stará."

"Uh... dva roky? Halt nemám paměť na verše." povzdechnu si a pohodím rukama.

"Kdybys byla kluk, sbalíš na to spoustu holek." řeknu důležitým tónem a snažím se nesmát.

"Tak to mám smůlu, že jsem holka, co?" neudržím už smích.
Takhle jsem se dlouho nesmála.
"Co myslíš, nepůjdeme se někde projít? Ráda bych konečně někoho poznala."

"A kampak bys chtěla jít? Byakugan mi napovídá, že v celé vesnici není nikdo koho bych znala." povzdechnu si.

"Mě zase byakuugan napovídá, že jsem v celé vesnici z ninjů krom těch, co jsou na stráži, úplně sami." Ušklíbnu se.
"Všichni mají mise a my..."

"Jo... taky mě to štve. Už nechci být genin! Je to jako kdybych měla nějakou nemoc a mám pocit, že na mě každý kouká z vrchu." zamračím se.

"Ale co se týče mise, tu měl náš tým včera. No i když jsme nebyli kompletní."

"Trochu ti ten tým závidím." zamyslím se.
"Už abych zastihla Hokageho..."
Zavrtím hlavou a raději pozměním téma.
"A co to bylo za misi?"

"Měli jsme dovést dva uprchlé vězně. Živé." zahledím se kamsi před sebe.

"A?" zeptám se nejistě.
Zajímá mě to...

"Přežil to jen jeden. Jsem spoluúčastník vraždy." pravím s úsměvem, ze kterého musí jít strach.

Už poněkolikáté ten den zvednu obočí.
"Spoluúčastník vraždy?" Ten zvláštní úsměv mi vrtá halvou.
"Jen doufám, že se z mé nee-san nestane vraždící stroj. "

Rozchechtám se, protože mi to spolkla i s navijákem.

"Neboj. Nechtěla jsem ho zabít, jen jsem ho omráčila, aby moc netrpěl... Bohužel se stejně ještě na chvíli probral."

"Tss..." zasyčím.
"Nemohla bys už být na svou sestřičku hodná?"
Ani nevím proč se pořád směju.
"Ach, ta dnešní mládež..." Napodobím mámin hlas a čekám na její reakci.

"Hodná? Jsem nejhodnější ne?"

"Copak máma... ale táta kdyby nás slyšel..." pravím a zavzpomínám na jeho "sparťanskou" výchovu. Nakonec to pro mě bylo dobrý. Když vidím některé kunoichi, které akorát spoléhají na ostatní a odpadnou se zlomeným nehtem...

"Vidíš, mě tahle mámina věta vždy vyvedla z míry..." zamyslím se.
"Stejně jako dneska ty. Tos zdědila." rozesměju se.
Když se na ní dívám je opravdu podobná mámě... A já? Komu jsem podobná?

"No jo... typičtí rodiče... Musíme mít s nima trpělivost." konstatuji.

"Někdy jsem ráda, že jsou většinu času na misích a nekontrolují mě." dodám a slyším povědomé krákání.

"Edgar!" ušklíbnu se, když k mým uším dolehne krákot.
"Někdy se o ně spíš bojím. Jsem si jistá jejich silou, ale přece jen..."