Lesy před Konohou

otočil jsem se na starce
''áno to jsem já, co potřebujete ?''
otázal jsem se mile s úsměvem

Položil som ruku na strom, pod ktorým Taiki sedel. Časť, ktorej som sa dotýkal, zožeravela natoľko, až zmenila farbu, následkom čoho bol pád, našťastie však na inú stranu, než na akej sedel Taiki.
"Je mi to naozaj ľúto, ale budeš musieť ísť so mnou."

''s vámi nikam nepůjdu''
zamumlal jsem

"Nevadí, v tom prípade si svoju prácu urobím hneď na mieste."
V ruke sa mi objavila striekačka, ktorú som si zabodol rovno do žily. Ako náhle bola prázdna, mierne mi narástli svaly. Vyrovnal som sa a postavil poriadne oboma nohami pevne na zem.

odskákal jsem od něj několik metrů pryč
co to je ?

Droga je ešte nedokončená. Som schopný mierne posilniť svoje telo, no moje mladé nohy mi to nie je schopné vrátiť. Avšak na niekoho ako on to nepochybne bude stačiť aj takto.
Zahodil som paličku niekam do trávy a upriamil svoju pozornosť na Taikiho.

''kdo jste ?''
otázal jsem se

aktivoval jsem Me-tsū a mé oči začali azurově svítit...
''tak to nemám asi moc nadějí''

"Akosi príliš hrdo používaš túto techniku. Ako by som ti asi tak mohol skočiť na niečo také, keď som to práve ja, vďaka komu existuje?"
Nepozeral som sa mu do očí. Rýchlosťou, ktorú nemohol ani predpovedať, som sa rázom objavil pri ňom a poriadne ho udrel do brucha. Rana ho odhodila pomerne ďaleko. Vzhľadom na to, že som ho nedržal dlho, mal iba popálenie.

plno věcí mi teď nedává smysl
seděl jsem opřený o jeden kmen

pomalu jsem vstal
''znal jste mého otce ?''
vyznělo to jako bych byl sirotek, kterým jsem byl

"Samozrejme. Bol jediný, komu sa podarilo dostať ma do genjutsu. Život mu to ale nezachránilo."
Na ruke sa mi objavila čierna chakra v tvare skalpelu.
Je vysoko pravdepodobné, že kľúč na dokončenie môjho elixíru večného života je práve v ňom.

udělal jsem několik pečetí a kolem mne se vytvořilo mnoho klonů a já nebyl přes ně vidět... bleskurychle jsem vytáhl z kapsy papírek kousl jsem se do prstu a mou krví jsem přejel po papírku tak že na ní zůstalo celkem dost té krve, následně jsem papírek nenápadně uschoval do kmene jednoho stromu
a k němu jsem položil magnet který jsem celkem často používal na experimenty... toto již asi nepřežiji využil jsem posledních sekund a vytáhl jsem si z kapsi deník saiki který jsem strčil do kemnu spolu s ostatnímy věcmi a jelikož měl barvu kmenen nebyl v tom vidět, díra v kmenu byla zamnou takže Goemon nic nemohl vidět, ještě přes tu hordu klonů které všude byli

Poriadne som sa nadýchol a poskládal pečate.
Yōton: Yōkai no Jutsu. Vychŕlil som z úst lávu, ktorá pokryla klony, isto aj vrátane neho. Pomaly som sa približoval.

já jsem už jen omdlel jelikož 95% mé chakry jsem použil na klony

Veľa lávy sa k nemu nedostalo, zjavne ju už nie som schopný chŕliť až tak schopne ako za mlada.
Vzal som ho za tričko a ťahal za sebou. (presun)

pomalu jsem přišel k místu kde jsem si uschoval deník a vše s tohoto místaj sem si vzal... po té jsem šel za shiz
- přesun

S Norim jsme přišli na místo, které nebylo od Konohy příliš vzdálené. Kousek odtud tekla malá říčka a na zemi se střídala tráva s mechem. Vzpomínala jsem na to, jak jsme tu stavěli budky pro ptáky, pozorovali lesní zvěř a blbli tak, jak už to u dětí bývá. Nori byl jeden z mála, kdo se na mě nedíval jinak jen kvůli tomu, že patřím k hlavní rodině ani když začal brát s věkem rozum. Naštěstí už není zdaleka sám kdo se tak chová.

"Heej, Nori! Víš že už jsem chuunin?" řekla jsem hodně veselým tónem, na mě skoro nezvyklým.

Jen jsem se pousmál. Malá Mikomi opravdu vyrostla.

"No bodejť bych to nevěděl. Ještě jsem ti nestihl pogratulovat. Ten souboj jsem sledoval." pravil jsem.

"Nebylo moc času... sotva skončili zkoušky, měl jsem misi a hned potom začal ten útok... však víš." řekl jsem poněkud zachmuřeně.

Padlo tolik lidí z vedlejší rodiny...

Zase jsem zvážněla. Možná mezi těmi padlými ve vedlejší rodině byl někdo, koho měl rád. Koho dobře znal... Raději jsem na to nemyslela.

"Já vím... byla to hrůza. Co naděláš, už nejsme malé děti." pokrčila jsem rameny.

"Nakonec jsem ale byla ráda že můžu chránit to na čem mi záleží." pousmála jsem se smutně.

Okamma Mashi

Vyliezol som z lesa a ticho sledoval Noriho a Mikomi.
"Nič nepodniknem, kým si nebudem istý," mrmlal som si popod nos.

Vždycky jsem si myslel, že Mikomi je ochránce. Tohle bude už napořád její hlavní motivace proč zesílit... Zatímco já... Co chci vůbec já?

Vstal jsem z pařezu na kterém jsem seděl.

"Co takhle potrénovat taijutsu Mikomi? Jako kdysi?" pousmál jsem se a aktivoval byakugan. V tom jsem si všiml, že tu nejsme sami.

"Mikomi... Někdo nás sleduje." dodal jsem téměř šeptem.

Také jsem se postavila na nohy a těšila se na trénink. Jeho slova mě však poněkud vyvedla z míry. Vteřinu na to jsem byakugan aktivovala též. Ten muž co stál pár metrů od nás mi byl něčím povědomý ale nedokázala jsem přijít na to čím.

"Neznáš ho Nori? Já mám pocit že..." víc jsem neřekla. Přemýšlela jsem ale marně...