Lesy před Konohou

"Tse, o čem to mluvíš?" otočil jsem se a prohlédl si ji s nic netušícím výrazem. "I když, jednou mě vlastně trefila větev a měl jsem dočasnou ztrátu paměti, ale dostal jsem se z toho. Slyšel jsem ale, že to se stalo už více lidem v té oblasti. Proradný stromy.."

Smích mě náhle přešel.
"Padající větve? Jsi si jistý? Myslela jsem že je to jen legenda, kterou se straší děti... Údajně je to tím, že ten strom zasadil opravdu silný shinobi. Děsivé... skutečně děsivé." zavrtěla jsem hlavou a zpracovávala tu šokující informaci.

"Vskutku, až z toho mrazí..." oklepal jsem se a zašklebil.
"Vážně mi chybíš," řekl jsem ne moc nahlas s pohledem kamsi mezi stromy.

Pousmála jsem se a přistoupila k němu blíž. Zezadu jsem ho objala a přitulila se k němu. Má hlava nesahala ani k jeho rameni.
"Tomu se ale moc těžko věří."

Nevěřícně jsem sebou cukl, ale nechal jsem se objímat. Otočil jsem se na ni a díval se přímo do očí. "V tomhle bych ti nelhal.."

"Pak ani já nemám důvod ti lhát. Taky mi chybíš. Ale zdá se, že osud každého z nás vede jinam." povzdechla jsem si smutně. Měla bych v sobě konečně najít sílu tohle ukončit. Jenže tohle mi opravdu nehrozí. Jsem ohledně těchto věcí hrozný slaboch. Místo toho jsem ho nadále objímala, jako kdybych tím mohla něco změnit.

"Pšš.." objímal jsem ji a hladil po zádech. "Osud není, každý si můžeme vybrat, jak náš život bude vypadat." Mírně jsem se odtáhl, nadzdvihl jí bradu a naklonil se až k jejím rtům.

"O to smutnější je, co si vybíráme." byla bych pokračovala v velice moudrém proslovu, kdybych nebyla v téhle zatracené situaci. Nevydržela jsem to a šla jeho rtům vstříc.

Když se naše rty střetly, bylo to jiné, než prvně. Tentokrát to bylo upřímné a cítěné z obou stran. V tu chvíli mne zaplavovala vlna úžasného pocitu.

Samotnou mě překvapilo co se v tu chvíli stalo. Ten pocit byl opravdu jiný a já si uvědomila, že jsem jako nahá. Značně mě to znepokojilo. Odkdy se nechávám vykolejit a odkdy dávám průchod svým skutečným emocím? Užívala jsem si tu chvíli, než se ve mě ozvala má typická povaha.
"Promiň, ale tentokrát musím jít já." smutně jsem se pousmála a krátce ho políbila na nos.
"Víš kde mě hledat." pravila jsem přes rameno, už otočená k odchodu. Několik rychlých skoků do tmy, a už mě nebylo vidět.

Přesun.

Věděl jsem, že to brzy skončí a předem mi bylo jasné, že jeden z nás během pár chvil bude muset odejít. Kývl jsem jako náznak pochopení a otočil se směrem do lesů, které mě svými stíny v mžiku pohltily.
Přesun