Lesy před Konohou

Okamma Mashi

Ako náhle som spozoroval jeho aktivovaný byakugan, došlo mi, že mám problém, predsa len som tie oči poznal, keďže mojou bývalou kamarátkou bola práve Hyuuga.
"Očividne som bol odhalený. Neprichádzam sem bojovať, ani vyvolať konflikt. Prišiel som sa iba porozprávať."

Jenom jsem se ušklíbl. Takovej pobuda... co tu chce?

"Opravdu? A o čem?" zeptal jsem se bez toho, aniž bych dal najevo nějaký zájem.

Ten obličej...

"Neviděli jsme se už někde? Počkat... nejste vy ten co..." zarazila jsem se.

Nechtělo se mi říct slovo - zabil.

"... znal Sayuri? Ale ano, jste to vy že?" smutně jsem se pousmála. Vypadá to, že nebezpečí nehrozí. Asi jsem naivní.

"Její poslední přání je splněno." dodala jsem smutně a sklopila zrak k zemi.

Okamma Mashi

Prikývol som na Mikomi.
"Vedel som, že som ťa už niekde videl."
Svoj pohľad som zameral na Noriho.
"Tetsu Yakintaro, muž, ktorý spôsobil zahubenie Sayurinho ducha. On je ale iba besný pes, ja hľadám toho, kto ho vypustil. Som si istý, že k tomu máš čo povedať."

Ironicky jsem se ušklíbl.

"Sayuri? Sayuri byla velmi talentovaná a lepšího senseie jsem si nemohl přát. Akorát byla vůči mě poněkud povýšená, jak už to tak u členů hlavní rodiny bývá. Když pak ze dne na den zmizela, pomyslel jsem si, že je to smutné, ale víc jsem to neřešil." dodal jsem neurčitě.

"Možná... Možná jsem ji měl jít hledat? Zachránit jí život jak se na člena vedlejšího rodu sluší a patří? Co mi chcete naznačit?" začínal jsem ztrácet trpělivost.

Krucinál... nemůžu před Mikomi vyklopit celou pravdu! Co ten chlap ví?!

Okamma Mashi

Zapálil som si cigaretu.
"Za to ti vinu klásť nemienim, ani ja som jej nedokázal pomôcť. Problém je ale v niečom inom. Viem, že si na tej misii bol s ňou, neustále mi o tom hovorila. Niekoľkokrát som jej hovoril, že bolo zvláštne, ako si sa vyparil tesne predtým ako ju napadli. Rovnako ako aj to, že si vybrali silnejšieho a skúsenejšieho ninju namiesto toho, aby šli po jednoduchšej obeti. Nikdy to však nechcela priznať, nedala na teba dopustiť."

No... vypadá to, že nemá cenu zatloukat. Pohled Mikomi byl více než zvláštní. Víc než jako kamarádka se na mě dívala jako na někoho, kdo porušuje pravidla naší rodiny.

"No... dobrá... V tomhle máte pravdu. Proč by taky šli po mě, když jsou moje oči bezcenné? Přiznávám se. Byla to moje pomsta." výraz v mém obličeji se změnil.

"Naše drahá a talentovaná Sayuri. Všichni o ní mluvili. Byla opravdu úžasná. Ale víte za jakou cenu vůbec žila?" cítil jsem že se vzteky začínám třást.

"Za cenu života mojí sestry dýchala vzduch! Hlavní rodina neváhala vrahům do pařátů podstrčit moji malou sestřičku. Dokonce jsem slyšel, jak jeden dědek říkal, že obtěžovat se s její záchranou by bylo zbytečné. Hlavně že Sayuri je živá a zdravá!" dokončil jsem svůj proslov a na Mikomi se radši nedíval.

"Chápete mě už?" pravil jsem rezignovaně a díval se do země.

Okamma Mashi

Zahodil som cigaretu.
"Dúfam, že si na seba hrdý. Sayuri veľmi dobre vedela, že žije na úkor niekoho iného, aj keď si netrúfam povedať, či vedela, že išlo o tvoju sestru. Tak či onak ťa mala rada ako aj svoju vlastnú dedinu. Existuje iba jedna horšia vec ako je smrť a tou je strata viery. Pretože nič nie je tak strašné, kým sa je na čo tešiť. Nemohla to nijak ovplyvniť, bola obeť rovnako ako ty a ak by s tým mohla niečo robiť, urobila by. Vybral si si nesprávneho človeka na pomstu, chlapče."

Lhostejně jsem se pousmál.

"Nebojte, s hlavní rodinou jsem ještě neskončil. Vrátím jim to stonásobně. Možná jsem si vybral nesprávného člověka na pomstu, ale Sayuri si vybrala nesprávného člověka kterému věřila. Tak co je horší?" řekl jsem to jako by se nechumelilo.

Zatracené praktiky hlavní rodiny... nikdy jsem s tím nesouhlasila. Pro mě byli Hyuugové důležití bez ohledu na to jestli mají na čele pečeť nebo ne. Nori byl jeden z mých prvních přátel. Ale zdá se, že jsem ho vůbec neznala. O své sestře mi kdysi říkal že zemřela, ale nikdy nic konkrétního. Teď už chápu proč.

Nejhorší na tom je, že se tím jen potvrzuje stará známá pravda. A sice, že nenávist plodí jen další nenávist.

Když jsem chtěla chránit svůj klan, musela jsem se podílet na vraždě Sayuri. A teď... teď mám udělat to samé s Norim? Musím jednoho Hyuugu zabít, abych ochránila další? Nedokážu to... Ne hned... ale jednou budu muset... možná...

"Zklamal jsi mě Nori. Nejvíc jak mě kdy kdo vůbec mohl zklamat! Nechci tě už vidět!" zařvala jsem a utíkala pryč, zpátky do Konohy.

Okamma Mashi

"Dopustil si sa jednej zásadnej chyby. Zabudol si totiž na to, že všetci musíme niesť zodpovednosť za naše činy."
Nechal som ho ísť a lesom som sa predieral ďaleko odtiaľto.
"Bol tam ešte tretí človek a to ten, kto to za peniaze vykonal. Pochopiteľne to nebol len tak niekto, ak sám dostal kunoichi na jej úrovni."
(...presun...)

Zodpovědnost? Ale ale...

"Hm. Co mi je do toho třetího člověka?" pokrčil jsem rameny, ale ten divnej chlápek tu už nebyl. A ani Mikomi. Povzdechl jsem si. To je dneska den... Ale jestli je opravdu kamarádka a jestli nejsou její řeči o rovnosti obou rodin jen plané kecy, tak mě pochopí.

Však ona vychladne...

Natáhl jsem se do trávy a cítil, že na mě jde spánek.

Vstal jsem a rozhlédl se po okolí. Po chvíli jsem našel strom ve kterém byla dutina. Jako malí jsme si tu s Mikomi nechávali vzkazy a různé dětské poklady. Trochu jsem se pousmál zapomenutým bonbonům. Ty už pamatují dobu kamennou... Vytáhl jsem papír a tužku a začal psát.

Spoiler:

Papír jsem složil a vložil na své místo. Doufám, že ho Mikomi najde. Poté jsem se vydal pryč.

přesun.

Přišla jsem na místo, kde jsem Noriho viděla naposledy. Bohužel - bohudík už tu nebyl. Z jednoho stromu vyčníval bílý růžek. Že by vzkaz? Blbost, nepsali jsme si kolik let...

Přišla jsem blíž k našemu stromu a ujistila se, že mám pravdu. Jeho dopis jsem přečetla jedním dechem. Povzdechla jsem si a nevěděla co si o něm teď myslet.

"Je to idiot." pravila jsem a vydala se na cestu k divadlu. Co vlastně chci udělat? Zabít ho?

přesun.

Procházela jsem se lesem a naslouchala tichému šumění větru.
Ten mi čechral vlasy a já si neposlušné prameny sem tam odhrnula z obličeje.
Šla jsem pomalu, neměla jsem kam spěchat. Možná jsem doufala, že narazím na někoho známého, možná jsem chtěla mít klid. Sama v sobě jsem se nevyznala. Rozhodně ale byli dva lidé, na které jsem narazit nechtěla.

Možná bych si mohla zajít za Hokagem, jestli by pro mne neměl nějakou misi, potřebovala bych na malou chvíli vypadnout.

Konečně jsem měla procházení dost a rozhodla se vrátit.
Tentokrát jsem šla rychleji a doufala, že na někoho narazím. Toužila jsem po dobrodružství, po misi i přesto, že jsem věděla, že si mám užívat klidu.
Za chvíli jsem zmizela v ulicích.

(Přesouvá se)

Tak tady by mě nemusel nikdo najít... Ostatně, široko daleko ani živáčka. Nebo mrtváčka.



S čím jenom začít? Protahovala jsem se a byla potěšená, že se moje spálená kůže nikde nepříjemně nenapíná. Líně jsem došla ke kládě, která rozměry a hmotností připomínala průměrného člověka. Dobře tedy, jde se na to. Poodstoupila jsem několik metrů a rozeběhla se na ni. V momentě kdy jsem se s ní srazila jsem ji vyhodila do vzduchu. Ihned jsem se objevila za ní. Během jedné vteřiny obdržela tři zásahy, přičemž ten poslední ji poslal prudce k zemi, až z ní opadala kůra. Spokojeně jsem si oprášila ruce, když jsem dopadla kousek od ní.

Docela slušná zadělávka na vnitřní krvácení.

Pomocí své čakry jsem vylezla do korun stromů a přeskakovala z větve na větev. Zdá se, že pár fíglů jsem ještě nezapomněla.

Pomocí Shunshin jsem se objevil před Mikomi.

"Docela mi trvalo, tě najít."

Právě jsem se otáčela kolem jedné větve. Jakmile se tu zjevila postava, kterou jsem zatím nebyla schopná identifikovat, lekla jsem se tak, že jsem se málem pustila. Naštěstí jsem si akorát narazila záda.

"Eh... Hokage-sama? Zdravím, já... omlouvám se..." blekotala jsem překvapeně, postavila se na nohy a oprášila si šaty.

"Jsi v pořádku?" přišel jsem k ní blíž.
"Musíš mi říct, kde najdu Tsuyoshi Rena."

V pořádku... heh, v mezích možností. Kdyby tušil.

"Nic mi není, jen jsem se lekla. Tsuyoshi... hm..." ta vzpomínka byla pořád hodně nepříjemná. Nejradši bych ji vymazala.

"Napadl nás na hřbitově u vesnice Suiren Hana. Tadashi... bohužel zemřel. Tsuyoshi po mě poslal vzkaz ať se na ten hřbitov dostavíte." řekla jsem a pak sklopila zrak k zemi.

"Dobře, tak já teda jdu." Sundal jsem si plášť Hokage a klobouk odhodil na zem. Obvaz jsem si odmotal a položil na klobouk.
"Tohle mi prosím vezmi do Konohy." ukázal jsem na mé oblečení a zářivě se usmál.

Přikývla jsem a plášť i klobouk jsem vzala do rukou.

"Provedu. A buďte opatrný." dodala jsem s mírným úsměvem, i když do smíchu mi nebylo ani omylem.

"Je to moje povinnosti...Povinnost Hokage, nedovolím, aby umírali další.." Rozběhl jsem se k vesnici Suiren Hana.
Naposledy jsem se ohlédl s úsměvem na Mikomi. Pak jsem se proměnil v šmouhu a utíkal dál.

Dva Hyuugové jsou mrtví. A přesto to nejsem já kdo je s tím schopný něco udělat. Tak hodně štěstí...

Zavřela jsem oči a chvíli jen tak stála abych se uklidnila. Slzama nikomu nepomůžu. Jestli chci být prospěšná, musím překonat svůj strach. A v prvé řadě zvládat jednoduché úkoly.

Tak se sakra seber a odnes ty hadry baka Mikomi!

Odešla jsem pryč po rozostřené cestě.

přesun.