Lesy před Konohou

Zo steny jaskyne vytŕčalo iba moje oko, trochu z nosa a jeden vlas.
"Fascinujúce, skutočne fascinujúce." - (PRESUN)

Po chvíli jsem se zvedl a došel zdrceným krokem k Tsunade. Sedl jsem si a začal se na ni usmívat.
"Byla jste pro mě vším, Tsunade-sama. Byla jste moje jediná rodina, strašně moc si vás vážím a děkuji za vše, co jste pro mě udělala. Nikdy na vás nezapomenu. Díky vám je teď Konoha v bezpečí, díky vám máme po starostech, jste pro mě ten nejúžasnější člověk na světě... Věřím, že se teď setkáte se všemi nejbližšími. Na váš úsměv nikdy nezapomenu... Stařenko."
Zvedl jsem ji a pomalou chůzí kráčel zpět do Konohy.

Když jsme byli v lese, tak jsem ho pustila. "Musíme najít hokageho meč, Kusanagi. Měl by být někde v lese." Dívala jsem se na keře a padané stromy. To bude zábava! povzdechla jsem si.

''na toto by se šikl někdo s byakuganem''
usmál jsem se a začal jsem hledat

"To jo." dívala jsem se do houští. Nic. Překročila jsem kmen padlého stromu a podívala jsem se pod něj. Zase nic. Větve křipaly pod nešimi kroky. Listí na stromech šustělo. "To bude trvat dlouho."

''jdeme něco zkusit''
vytáhl jsem si magnet a jehlu ... jehlou jsem jezdil po magnetu a po té jsem vytáhl z batohu ještě misku do které jsem nalil mé zásoby vody... misku jsem položil do trávi ...
''máš něco lehkého do čeho bych mohl zapíchnout tu jehlu ?''

"Něco lehého?" absolutně jsem nechápala, co chce dělat.

''umm... tak takto''
vzal jsem list a na ten jsem jehlu položil a list jsem položil do misky... lístek se začal i s jehlou otáčet a po chvíli špička jehli směrovala pouze k jednomu místu
''jdeme''
pověděl jsem a zvedl jsem misku a vydal jsem se tam kam jehla ukazovala

Nechápavě jsem se vydala za ním. Nevěděla jsem co to udělal.

urazil jsem několik metrů a po té jsem položil misku na zem a chvíli jsem čekal dokud nám jehla zase neukázala cestu... po té jsem se vidal opět za tím a takto jsem to dělal pořád dokola asi po dobu 30 minut

"Hm... ne že bych chtěla být nezdvořílá, ale můžeš mi vysvětlit, co to děláš?"

''jednoduché... čepel je tvořena z kovu, a jelikož je konoha zničená není kolem žádný jiný zdroj kovu... jehla je z magnetizovaná a jelikož je ve vodě na listu ukazuje nám směr který meč je''
nadále jsem takto pokračoval

Dívala jsem se na něj s téměř otevřenou pusou. "Tak veď." usmála jsem se.

''hai''
po chvíli jsem došel do křoví do kterého ukazovala jehla a uviděl jsem v něm hokagův meč
''vytáhni jej, je to tvůj úkol''
podíval jsem se na ní s úsměvem

"Ale tys ho našel." namítla jsem.

''no tak, vem ho''
pověděl jsem s úsměvem

"Dobře." Klekla jsem si, abych ho mohla lépe vytáhnout. Chopila jsem za rukojeť a vytáhla ho. Myslela jsem, že bude težší. potěžkala jsem ho.

Zvědavě jsem si ho prohlédla. "Můžem jít zpátky." usmála jsem se.

''hai''
přikývl jsem a uklidil jsem si všechny pomůcky a vydal jsem se pomalu zpět do konohy

Šla jsem kousek za ním. Dívala jsem se na něj. Slabý vítr si pohrával s jeho vlasy. Šel pomalu a beztarostně. Vypadal, jakoby byl rád v přírodě. Několikrát jsem zapomněla zvednout nohu, a tak se mi zamotala do větviček na zemi. Vždycky jsem se musela zastavit a nohu z nich vymotat. Naštěstí jsem nespadla. Byla jsem ráda, že šel přede mnou a nevšiml si toho. Teda jsem si to myslela, protože nic neříkal. Určitě by se mi začal smát.
Trochu jsem přidala, abych šla vedle něj. "S Alex jsme rodičům utíkaly do lesa, když se setmělo." začala jsem vzpomínat. Jen jsem doufala, že mu to nebude vadit. "Nebyl to les, spíš jen malý lesík o pár stromech, za kterým byl kopec." pokračovala. Kdybych chtěl, tak by mě mohl zarazit. "Vždycky jsme vyběhly na ten kopec a čekaly až vyjde červená hvězda, Natshubihoshi." v mysli se mi vybavil ten pohled. "Jde vidět jen z Hvězdný. Pak tam přiběhli rodiče." pousmála jsem se. "Otec nám začal hubovat, že nemáme utíkat. Smál se při tom..." zasnila jsem se. Pak jsem sklonila hlavu. "Kéž by se dal vrátit čas." povzdechla jsem si.

otočil jsem se na ní a zastavil jsem
''každý by chtěl vrátit čas''
usmál jsem se a vzpoměl jsem si na Saiki ale za chvíli jsem se z mích myšlenek vysvobodil...
''kolikrát jsem chtěl vrátit čas ale teď ... nechci jelikož jsem s tebou''
usmál jsem se
''vážím si této chvíle a hodně pro mě znamená že mohu být tady u tebe a nelituji toho''

Zastavila jsem se také. "To říkáš teď, třeba to bude jinak." usmála jsem se. Poplácala jsem ho po rameni. Otočila jsem se a vyrazila zase na cestu. Nechtěla jsem, aby poznal, co jeho slova se mnou udělala. Možná jsem dokázala ovlivnit výraz ve tváři, ale vyráz v očí by mě prozradil.

nic víc jsem neříkal jen jsem šel za ní
asi jsem neměl nic říkat
sklopil jsem hlavu

Byl jsem už v lese.
Do Konohy se vracím. Jak je to možné? Dostal jsem další šanci, ale Hokagem, jsem se pořád nestal. No, Hiruzene. Ani nepočítám, že se Hokagem stanu.
Opíral jsem se o hůl.
Hokage je mladý, jen tak snadno nezemře. Konoha je nová a mladá, ninjů je tam spousty. ROOT je určitě rozpuštěn, jaký bude můj další tah? Hiruzen, co bys udělal asi ty?

zastavil jsem shiz kousek od konohy
''počkej tady hned jsem tu''
odběhl jsem si stranou na záchod

"Nie je to nostalgické, priateľu môj?"
Stál som na strome pod Taikim.