Hotely a ubytovny

First topic message reminder :

Možnost ubytování pro ninji z jiných vesnic i Kirigakure^^

"Není to technika z Iwy?" otázala jsem se. I název tomu napovídal.
Zamyšleně jsem si pohrávala se svitkem, než jsem ho položila na své věci.
"Děkuji, hned zítra začnu s tréninkem..." líně jsem zívla...

"Ano je... ale tato je hodně rozšířená a navíc není chráněná vesnicí, takže se normálně vyučuje i jinde..." Znova jsem se jen tak pousmál."Není zač... věci si teda můžeš odnést ke mě do pokoje a tam budeš asi i spát... a jestli si unavená, klidně si už můžeš jít lehnout..." Řekl jsem a ukázal jí na dveře pokoje...

Jen jsem přikývla a zívla znovu. Jakmile se ale otočil, stočila jsem se do klubíčka na gauči, kde jsem měla i své věci. Vlasy mi spadaly do čela, sukně se trošku vyhrnula, ale ve spánku už mi to nevadilo.

Sotva jsem se probudila, zjistila jsem, že on ještě spí a hned jak jsem se postavila, vydala jsem se pryč.
Čas trénovat...

(Přesun)

Prisiel k bytu svojho senseia a zaklopal na dvere .

Nikto neotvaral tak som odisiel. (presun)

Potřeboval jsem prostě pauzu. Uvědomoval jsem si, že moje únava dosahovala hranice skolabování. Cítil jsem se předtím sice lépe, ale byla to jen zástěrka. Potřeboval jsem si hodně odpočinou a to jsem také udělal. Ani jsem nevěděl, jak dlouho jsem spal, ale rozhodně jen den to nebylo.
Když jsem se konečně probudil, cítil jsem se jako bych byl ze dřeva, ale šlo vidět, že mě ten odpočinek pomohl. Neměl jsem vůbec náladu a ani čas zjišťovat, kolik času jsem promeškal, prostě jsem si šel dát rychlou, ale horkou sprchu na uvolnění svalů a celkově celého těla, utřel se, naházel na sebe své věci a výbavu a odešel jsem z bytu pryč, najít své studenty a podat hlášení Mizukage-sama o tom, co se vlastně stalo. Teda, aspoň přibližtě, protože o mém uvěznění se dozvědět nesměla.
Ještě jsem se jen tak podíval na ten strom, kde předtím byl ten shinobi. Nikoho jsem tam sice neviděl, ale cítil, že mě pořád sleduje. Jen tak jsem se pro sebe pousmál a vyrazil nejprve směrem ke kanceláři.
(přesun)

Kashike

Můj cíl vyšel z budovy ven a podíval se na moje původní stanoviště. Pak někam vyrazil. Držím si větší odstup ale pořád ho sleduji.

projekce

Vrať se do vesnice hned!

Kashike


Otočím se na podpatku a vyrazím rovnou do vesnice. (přesun)

Dorazila jsem k domu a líně zívla. Než jsem si odemkla, zavřela jsem na chvíli oči.
Když jsem je znovu otevřela, měly už obvyklou barvu.
A rudá, kterou získávaly díky Kekkei Genkai, z nich zmizela.
Posadila jsem se na gauč a hleděla do prázdna. Byt byl prázdný, to jsem po znala už dřív.
Kde může sensei být...
Po chvíli jsem se váhavě položila a při čekání na Akihirův příchod jsem usnula.

Toto bylo jedno z posledních míst, kde jsem Akaime mohl najít. Už jsem se jí dlouho nevěnoval a bylo už na čase, abych zase začal.
Došel jsem ke dveřím svého bytu a potichu odemkl a následně otevřel dveře a znova je za sebou zavřel. Výbavu jsem jako vždy ze sebe ihned shodil a postavil do koutka. Na což jsem se vydal do obývacího pokoje.
Jelikož jsem jí zde očekával, nijak mě nepřekvapilo, když jsem jí tam našel ležet, ale bylo mi divné, že spí. Chuděra... asi při čekání na mě usnula... pfff...
Přišel jsem k ní blíž a čupnul si hned vedle gauče. Začal jsem si jí celou prohlížet a ani na chvíli neodtrhl oči. Vypadala teď tak nevinně a bezbranně. Na tváři jí hrál spokojený výraz a přes obličej jí spadali delší pramínky jejich bělounkých vlasů.
Zvednul jsem ruku a jemně jí je z tváře odhrnul a přitom se na ni usmál. Pohladil jsem jí po tváři a na chvíli se ponořil do svých myšlenek,
Jako obvykle se v nich objevila Lizzy a všechny ty nádherné okamžiky, které jsem s ní prožil. Zrovna se procházela po nádherně rozkvetlé jarní louce, plného pestrobarevného kvítí...
Obraz se však náhle začal měnit a místo ní, tam ladně našlapovala Akaime.
Měla na sobě červenobílé šaty a slabší větřík si pohrával s jejím lehkým tělem. Jemně se na mě usmála a pokračovala dál.
Já ani nevěděl jak, ale držel jsem jí v náručí a mířil s ní ke mě do ložnice. Tam jsem jí položil na postel a dal jí jemnou pusu na čelo. Znova jsem se na ni tak zadíval a vytratil se z pokoje. Dveře jsem však nechal otevřený, abych věděl, kdyby se něco stalo nebo tak.
Ihned jsem zapadl do protějších dveří od koupelny a jen tak na půl je přivřel. Sesunul jsem se k zemi po chladné stěně a zadíval se do stropu. Co to sakra zase děláš Akihiro?! Je to tvoje studentka, nemůžeš si toto dovolovat! Je to proti pravidlům a také etiketě slušného chování!! Tohle už přeháníš!!... Vynadal si v duchu a s mírným heknutím se malátně postavil. Opřel se rukama o umyvadlo a zahleděl se na svůj obraz v zrcadle. V hlavě se mu však vraceli stále myšlenky k tomu, co s Lizzy zažívali, ale pomalu je střídali obrazy Akaime a polibek na čelo, který jí věnoval.
Najednou prudce zvedl pěst a udeřil do zrcadla, které pod nárazem puklo. Po jeho lesklém povrchu začali stékat pramínky krve, které dopadali do umyvadla. Oddělal pravou ruku a zahleděl se na ni. V kloubech a prstech měl zabodaných hromady střepů a také byla různě pořezaná nebo poškrábaná.
Bolest však stále nepřicházela, protože na to byl, až moc rozrušený. Na nic déle nečekal, shodil ze sebe špinavé oblečení a hodil ho do prádelního koše. Následně na sebe ve sprše pustil ledovou vodu, která mu měla aspoň trochu pomoci. Z ran na ruce stále silně vytékala krev, ale on si toho nevšímal. Opřel se o kachličky a jen sledoval, jak pomalinku stéká, až dolů a mísí se z vodou, kterou na sebe pouštěl. Neviděl ani střepy, prostě vše nechal, tak jak je.
Zrcadlo bylo celé popraskané a taky od krve, ale stejně ho to nezajímalo. Sakra... uklidni se... toto ti pomůže...
Ruka pomalinku začala přicházet k sobě a Akihirovi v ní začala pulzovat palčivá a štiplavá bolest, ale stejně to ignoroval. Přidával si pomalu na teplotě vody a snažil se vše ze sebe smýt a dostat to nějak z hlavy...
Jen tak tam stále pod sprchou, opřený o stěnu, z ruky mu tekla krev a na něj se teď už valila horká voda, která zamlžovala celou místnost. Vůbec nevěděl, co se to s ním děje, ale byl z toho dost mimo...

Ze sladkého spánku mne probudil zvuk rozbíjejícího se zrcadla a střepů padajících na zem. Prudce jsem se posadila a odhrnula si vlasy z čela.
Zdál se mi zvláštní, pěkný sen. Že mne majitel bytu políbil. Jen na čelo, ale i tak mne to mírně vykolejilo. Nemohla jsem ovšem říct, že by se mi to nelíbilo. Právě naopak. Chtěla jsem znovu usnout, ten sen vrátit, když jsem si uvědomila, co jsem vlastně slyšela. Mé oči téměř okamžitě nabraly rudou barvu.
Má chakra téže znachověla, ovšem to nebylo znát.
"Akagan!" šeptla jsem a zahleděla jsem se přímo proti zdi a v mysli ji odstranila. Nebyla tam. Pohledem jsem právě byla kdesi u stropu. Klesala jsem jím níž dokud jsem nenarazila na rám zrcadla. Mlha mi neviděla, jako kdyby tam pro mě nebyla. Zato na zrcadle - nebo spíše na tom, co z něj zbylo - se leskla jeho krev. Málem jsem vykřikla, naklonila jsem se dopředu a podařilo se mi spadnout z postele. Zvedla jsem se a nechápavýma očima jsem se podívala znovu stejným směrem. Tentokrát jsem zašla pohledem ještě kousek pod rám. Stál tam opřený a mě v té chvíli bušilo srdce o sto šest. Po těle mu stékala voda a mísila se s jeho krví jako kdyby mu to vůbec nevadilo. Všimla jsem si, že je v obličeji trochu bledý. Váhavě jsem otevřela dveře koupelny. Oči mi pořád zářily. Kdokoli s Byakuganem by viděl částečky jakéhosi rudého prachu tančící okolo mého těla.
"Sensei..."
Nevěděla jsem, co víc mám říct. Už takto mi bylo trapné, že narušuji jeho soukromí. Skousla jsem spodní ret a přešla blíž k němu. Dbala jsem na to, aby můj pohled směřoval stále jen k tváři. Voda mi dopadala na kůži i na černé tílko a kraťasy stejné barvy, které jsem měla na sobě. Jemně jsem vzala jeho ruku do své a prohlédla si rány. V první chvíli jsem měla tendenci ucuknout, ale nakonec jsem to neudělala. Na malou chvíli jsem odběhla do svého pokoje pro lékárničku. Viděla jsem i přes mlhu všechny střepy v jeho ruce, což mu muselo připadat zvláštní. Vytáhla jsem pinzetu a jemně vytáhla první. Trochu se mi třásla ruka, ale snažila jsem se to ovládnout.

Stále jsem stál ve sprše a očividně šlo vidět, že vůbec nevnímám. Bolest jsem sice cítil i vodu, která po mě stále stékala, ale ostatní okolí šlo jakoby mimo mě.
Proto jsem také ani neslyšel zvuky, které přicházeli z protějšího pokoje a ani následné promluvení na mě.
Byl jsem jako tělo bezduše a prázdným pohledem hleděl kamsi k zemi. Očividně jsem si přítomnost Akaime vůbec neuvědomoval a ani to, že teď vlastně stojí vedle mě a prohlíží si rány na ruce. Zdálo se, že jsem si nejspíš asi prořízl i nějakou žílu, protože by krev jinak tolik netekla.
Když potom na chvíli odběhla a znovu se vrátila z lékárničkou, já se ani nepohnul. Teprve, až mi jemně začala vytahovat střepy, otočil jsem se a sesunul se podél zdi k zemi. Nemohl jsem říct, že to nebolelo, ale to teď tak podstatné nebylo. Můj pohled tentokrát už směřoval k její tváři a moje oči se vpíjeli do těch jejich. Cítil jsem, tu její blízkost a zároveň i horké kapky, které stále dopadali na mou tvář a zbytek těla.
Byl to zase jeden z těch mých stavů, kdy jsem se vracel do minulosti a všechny ty pocity a tíha na mě dopadli. Tentokrát se však do toho zapletla i Akaime a to byl také hlavní důvod, proč se to znova stalo. Moje mysl byla rozpolcená... Jedna část stále říkala, že bych neměl, že to přeci nejde... Ale naopak ta druhá se pomalu podrobovala a někde mezitím byla Lizzy, jejíž obrazy a výjevy se střídali s obrazem Akaime... Bylo to prostě strašně složité... Věděl jsem jaké mám povinnosti, co musím zajistit a stále jsem měl v sobě jakou si bariéru, která mě toto zakazovala a prostě mě držel zkrátka... Už to bylo však hodně dlouho a já stále nemohl zůstávat jen u vzpomínky na ni... Postupně se ta zeď ve mě prolamovala a otevírala a já si uvědomoval, že se otevírá Akaime...
To, co jsem viděl před sebou... její tvář a po mokrých vlasech a oblečení stékat další vodu, myslel jsem zase, že je to jen přelud a toto vše se děje v má hlavě...
Moje druhá ruka se nevědomky zvedla a jemně se dotkla její tváře a znova jí odhrnula vlasy z obličeje. Můj výraz už prázdný nebyl... v mém výrazu byla ona...

Vycítila jsem téměř podvědomě, že se sesune k zemi a snažila se jeho "pád" trochu zbrzdit, přičemž jsem skončila vedle něj. Uvědomovala jsem si, že je přede mnou zcela nahý. Konečně se podíval na mě. V jeho očích jsem objevila cosi nového, co mě mátlo. Prudce mi tlouklo srdce. Po vlasech mi stékala voda, stejně tak po tričku a kraťasech. Co se týkalo vrchní části těla bylo to jako kdybych na sobě nic neměla. To lehké noční oblečení vodě nedokázalo vzdorovat. Hruď mi klesala a stoupala stejně rychle jako byla srdce. Neodolala jsem a mírně pootevřela ústa, abych se mohla lépe nadechnout. Pak se jeho pohled trochu pozměnil a ve mě jako kdyby něco vybouchlo. Sledovala jsem ho, zcela zmatená. Jistá si něčím, čím jsem si vlastně jistá nebyla.
Už jsem na něj nemluvila, nemělo by to cenu.
Jen jsem se naklonila blíž a vyndala poslední střepy. Měla jsem co dělat, abych udržela pohled na jeho ruce. Pořád mi těkal do tváře a do očí. Když jsem si byla jistá, že jsou střepy pryč, jemně jsem mu dlaň obvázala. Vlastně to bylo k ničemu, obvaz byl za chvíli nasáklý vodou. Ale to mi příliš nevadilo. Jakmile jsem dodělala, co jsem musela, nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeho očí.

Němě jsem jí sledoval a ani na chvíli neodvrátil pohled někam jinam. Moje oři jezdili po jejím těle nahoru a dolů, ale vždy se nakonec vrátil k těm jejím. Nic ostatního jsem vůbec nevnímal. Můj dech byl překvapivě klidný a pravidelný. Bylo to prostě jako bych spal, což já si teď očividně myslel a rozhodně jsem se z toho snu nechtěl probudit...
Když vytáhl poslední střep a obvázala mi opatrně ruku, jen na chvíli jsem se podíval na její dílo, ale vzápětí se zase pohledem vrátil k ní.
Nebylo jisté, jestli si vůbec uvědomuji všechno, co se děje, ale to teď stejně bylo jedno. Moje oči se už zase vpíjeli jen do těch jejich a jakoby se v nich utápěli.
Moje levé ruka se znova vrátil k její tváři, kde ji jemně pohladila a zůstala tam. Vzápětí jsem se pomalu naklonil a přiblížil se k ní. Zase byla chvíle pauzy, která rozhodovala o tom, jestli mohu pokračovat.
Když jsem se nesetkal s žádným odporem, znova jsem se naklonil a tentokrát se dostal až k jejím rtům, kde jsem se však zastavil. Cítil jsem její teplý a jemný mátový dech, který ovinul celou mou tvář. Naše rty se téměř dotýkali a někdy po sobě jen přejeli, ale polibek nespojili.
I když jsem byl neustále mimo a v nevědomí, že toto je realita, stále ve mě byli ještě zbytky jaké si zábrany, která mě rázně říkala ne. Bylo však nad slunce jasné, že pokud by se náš polibek stvrdil, rozpadla by se na hromádku střepů jako předtím to zrcadlo... Mezi námi a našimi pocity kolovala jen velmi tenká hranice a záleželo jen na tom, kdo ji jako první překročí...

Jako kdyby to ani nebyla realita.
Jak se jeho dlaň zastavila na mé tváři, zachvěla jsem se. Bylo to příjemné. Zjevně si ani neuvědomoval, že je tu nahý. Na chvíli mne přepadl nepříjemný pocit, že mne ani nevnímá. Že si myslí, že jsem někdo jiný. Ve chvíli, kdy se naklonil blíž mi to ovšem bylo zcela jedno.
I kdyby nebyl pro mne... Alespoň jeden polibek....
Přivřela jsem oči, ale skze řasy jsem ho pořád sledovala. Chvěly se mi. Na jednu stranu jsem je chtěla otevřít a dívat se jen do těch jeho, na druhou jsem je toužila mít zavřené a jen cítit, jak naše rty splynou v polibku. Nebyl to ten, ale stačil ten motýlí dotek jeho rtů, kterému se v milimetrové vzdálenosti nešlo vyhnout... A ve mě se znovu probudila ohlušující bouře pocitů. Pořád jsem zůstávala zticha.
Já se... Zamilovala...?
Jen těžko jsem odolávala té myšlence. A nakonec jsem jí plně propadla a rozhodla se ještě trochu přiblížit.

To naklonění stačilo pro překročení té tenké hranice. Naše rty se konečně setkali a spojili v jednom očekávajícím a láskyplném polibku....
Její rty byli tak opojné a jemné. Vyvolávali ve mě už dávno ztracený pocit... Vůbec jsem si neuvědomoval, co se to se mnou děje. Byla to první dívka, která toto ve mě po té dlouhé době, co tu Lizzy nebyla, vyvolala a já se toho nemohl nabažit.
Moje levá ruka jí zajela do jejich už celých mokrých vlasů a tam ji jemně začala hladit a přitom více tisknout na mé rty. Obvázanou rukou jsem se stále opíral o zem, abych byl dostatečně podzvednutý a náš polibek nepřetrhl.... nechtěl jsem. Byl to pro mě neuvěřitelný sen, který bych teď za nic nevyměnil.
Vůbec mě nezajímalo, jestli jsem ve sprše nebo ne a nebo jestli jsem úplně nahý. To byli už vedlejší věc, tedy aspoň protentokrát...
Všechno ve mě vířilo, jak ve velkém víru, ale já si užíval každý kousíček toho všeho. Vpíjel jsem se do jejich rtů a nemínil s tím přestat. Byla jsem sice jen krůček od toho, abych se zase vrátil do reality a uvědomil si vlastně, co to dělám, ale pokud jsem měl tento úžasný a blažený pocit, zatím to nehrozilo a podle toho, co jsem teď prováděl bylo jasné, že můj sen má určitě pokračování a nekončí je tady...

Ponořila jsem se do polibku.
Byl vlastně první, koho jsem líbala. Naklonila jsem se nad něj a prohloubila polibek. Tentokrát jsem do hry zapojila i jazyk, zcela instinktivně. Tělem mi projížděl zvláštní pocit. Doteď neznámý a přece jako kdyby tu byl vždy, jen já ho neviděla. Na malou chvíli jsem se odpojila, abych se nadechla. Za těch pár vteřin jsem stihla otevřít oči, zmateně se na něj zadívat a pak se mi vkradl do pohledu zvláštní úsměv. Zvláštní záře v očích. Podruhé jsem se lačně vrhla blíž k němu a políbila jsem ho znovu.

Když polibek prohloubila a zapojila jazyk, já se k ní ihned přidal. Ponořil jsem se do jejich rtů a úst ještě víc a můj jazyk začal dravě pomáhat tomu jejímu.
Teď existovala jen jediná věc a to ona... Nechával jsem se tím proudem unášet a rozhodně jsem mu teď nechtěl odporovat... Pocítil jsme totiž něco, co už dlouho ne... a to lásku k jiné osobě... lásku, která mě tak scházela a jejíž pocit mě ničil každou noc, co jsem sám usínal a vzpomínal na staré časy, kdy se mnou ještě byla Lizzy...
To však teď bylo úplně jedno, protože tu byla jen ona...
Pak se na chvíli dotrhla a tak zmateně se na mě podívala. Já jí věnoval příjemný úsměv a pohladil ji ve vlasech rukou, která tam už od polibku zůstávala.
Pak se však její výraz změnil a ten její následný úsměv a záře v ořích mě úplně unesla... Znovu se přitiskla na mé rty a přiblížila se ještě víc ke mě. Já si ji znova za hlavu více přitiskl na své rty a vášnivě jí polibky oplácel. Ta ruka, která se musel opírat o zem, teď už neměla smysl a tak ji jen objala kolem pasu a přetáhla si Akaime na sebe a, co nejvíce jí ke mě přitiskla, jak to jen šlo. Pořád jsem jí však líbal a nechtěl přestávat. Začal jsem jí i hladit po zádech a prostě byl jakoby v tranzu... Byla tu jen ona a nikdo jiný...

Přesunul mě blíž k sobě, což bylo vzhledem k malé váze mého těla velmi jednoduché.
Polkla jsem. Znovu mne líbal a já si to užívala, jak jen šlo, nicméně značně jsem teď zčervenala. Přece jen jsem teď vlastně obkročmo seděla na jeho těle a cítila, že je zcela nahý.
Bože... Co se to se mnou děje...
Naklonila jsem se nad něj, abych měla lepší přístup k jeho rtům. Přitom jsem se dlaněmi váhavě opřela o jeho hruď. Zjišťovala jsem, že se mi to líbí. Prsty jsem přejela po jeho kůži. Chtěla jsem se k němu přitisknout co nejvíce to šlo. Hladil mne po zádech a mým tělem proběhlo příjemné mrazení nebo spíš pocit, po kterém jsem měla chuť začít vrnět jako spokojená kočka.

POZOR! Vstup 15-18+ ! Vstup jen na vlastní nebezpečí!
Přesun:
http://nsgoon-er.blog.cz/1112/volna-mistnost-11

Jelikož úvod nikdo nečte, zopakuji jen stručně pravidla (Ne všechna, ale ty už jsou doplňující):

- Tyto postavy se stále nacházejí v této místnosti, jen jejich počínání probíhá někde jinde, takže je také samozřejmě můžete vyrušit tím, že sem a pak tam napíšete a tím je přerušíte...
- Další pokračování se bude psát už na blogu určeném pro toto téma, kde dotyčný mají svou vlastní místnost, kde můžou psát. Až se se toto dokončí nebo je někdo vyruší, naopak zase tam napíší poslední komentář přesun, tedy i s linkem a pokračují už normálně tady...
- Nikdo! Opakuji NIKDO! Si tam na ně nemůže stěžovat, protože tento blog je pro to přímo určen a každý vstup je jen na vaše vlastní rozhodnutí!
- Vaše forma komentářů tam, není vázána žádný pravidlem a máte možnost psát, jak je vám libo a využívat k tomu cokoliv chcete...
- Forma komentářů je omezená, ale pro tento účel stačí. Vám stačí jen zadat jméno vaší postavy do horního řádku a pak už jen psát. Pozadí bylo uděláno tak, aby bylo vše dobře čitelné a nedráždilo váš zrak....

Příjemné pokračování

Shiryuu Nao

Dorazila jsem do této části Kiri a na chvíli se zastavila, jakmile můj zrak padl na volné domy k pronajmutí. Uvědomila jsem si, že tu nemám co dělat...že je to trapné a pod mou úroveň, tak jsem se otočila, ale po pár krocích jsem opět zůstala stát na místě. Byla jsem naštvaná...možná zčásti sama na sebe, ale ulehčovala jsem si to tím, že jsem vše sváděla na svou matku, která si to opravdu, ale opravdu zasloužila...Jen kvůli ní jsem byla v této situaci...Jen kvůli ní jsem se ponížila na tolik, že jsem musela jít na toto místo. Otočila jsem se zpět a rozhlédla se, jestli je někdo kolem, kdo by mě mohl spatřit a vydala jsem se blíž.

Chvíli mi trvalo, než jsem našla budovu, o které mizukage mluvila. Uf konečně jsem tady. Prohlédla jsem si budovu a vešla jsem dveřmi dovnitř. Konečně po dlouhé době měkká postel. Napadlo mě zatímco jsem si hledala pokoj. Když se mi povedlo najít volný pokoj vešla jsem dovnitř. Sedla jsem si na postel a přemýšlela jsem co budu dělat. Pfuu.. prej cvič něco co umíš...ale co? Znovu jsem si vzpomněla na tu nepříjemnou dívku a otřásla jsem se vztekem. Doufám, že už ji tu nepotkám...takovou smůlu snad nemám.. Lehla jsem si na postel a pozorovala jsem skvrnu na stropě. "Hmm..tady je nuda jak na hřbitově.." Při slově hřbitov jsem si vzpomněla co říkala mizukage o sídle klanu a o jeho členech. Um je zničené..ale stejně bych se tam mohla jít podívat, rozhodně lepší než tady sedět a aspoň se trochu zorientuju ve městě. Vstala jsem z postele a vyšla na chodbu, kde jsem se rozhlížela jestli neuvidím někoho, kdo by mě nasměroval k troskám sídla toho klanu.

Shiryuu Nao

Vypadalo to, že tu momentálně nikdo není, tak jsem se odhodlala jít do jedné z budov, abych okoukla interiér a vybavení těchto ubohých ubytoven. Cítila jsem se na tomto místě opravdu trapně a rozhodně bych nepřežila, kdyby mě tu někdo viděl. Procházela jsem chodbou a znechuceně jsem si to tu prohlížela. Tady mám bydlet?! Tady mám spát?! Klesla jsem vážně hluboko... Najednou jsem sebou škubla, protože jsem zaslechla kroky. Na tu samou chodbu vyšla z jednoho pokoje i ta zakrslice. Můj výraz na tváři začínal nabírat dosti naštvaný ráz a navíc toto bylo místo, kde jsem ji nejméně chtěla potkat. Ona si mě taky všimla a naše udivené a zamračené pohledy se setkaly. Zatnula jsem zuby a přihmouřila oči, které ji sledovaly. Nedala jsem na sobě však vůbec nic znát, i když jsem ji měla chuť momentálně zabít.