Tréningové prostory

First topic message reminder :

Zde můžou týmy trénovat

Ne!To nemůže být pravda!
Lizzy! Lizzy, prosím!
Můj bože, já jí zabila! Zasadila jsem poslední ránu!Já....Lizzy!
Už toho bylo moc, zhroutila jsem se v pláči na Lizzyno tělo.

(Presun)

Jen jsem vyvalil oči."J-já jsem t-táta? P-proč..." Poslechl si i vysvětlení, ale stále tomu nemohl uvěřit. Bylo to pro něj jako, jako rána do srdce. Chtěl si ji ještě na toho tolik zeptat, ale nestihl to. Její život pomalu utichl a já už jen cítil, jak její tělo povadá."Ne,ne,ne! Lizz! Ne...to nesmíš! Ne...! Já to bez tebe nezvládnu! Já... nejsem připravený! Ne!" Už to, ale nemělo cenu. Byl konec. Můj život se hroutil a já se cítil už jakoby mrtvý. Pečeť se mi rozzářila a začala rozlézat po celém těle. Už jsem celý zářil.

Kolem nás se začal zdvýhat velký sloupec čakry, který vystřelil do nebe. Slzy už nedopadali na zem, ale do vrchu.

"Neeeeeeeeee!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" Byla to jak tlaková vlny z čakry, která se od nás rozšířila. Bylo to jako tajfun a můj křik musel jít slyšet na kilometry.

Roka zářila s námi. Pro někoho by to mohlo vypadat úžasné, ale nebylo. Vlna se roznesla po celé vesnici a i dál...

Jen jsem dál zůstávala tam kde jsem byla. Cítila jsem tu čakru a slyšela jsem co Akihiro říká, ale jakoby to šlo úplně mimo mě, jakoby to vůbec nedošlo do mého mozku. Prostě jsem jen dál brečela, akorát s tím rozdílem, že teď moje slzy stoupali vzhůru.

Moje emoce šli všechny na povrch. Nemohl jsem to zastavit. Paprsek čakry se stále zvyšoval a intenzita taky. Zem pod nám se začala bortit a kolem nás taky. Kusy zeminy pomalu stoupaly vzhůru a pod námi už by velký kráter, ale my se vznášely ve vzduchu. Ovál byl stále silnější a silnější a při zvětšování vše kolem sebe ničil. My jsme úplně bílo modře zářili a naše oblečení se trhalo. Paprsek se dál dál zvětšoval a na průměr už mel asi 40 metrů. Prostě jsem to nekontroloval.

Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na Akihira. Věděla jsem, co se to děje, co je to za pocit, bylo to, jako když jsem já uvolňovala čakru, akorát, že to bylo větší, o tolik větší. Všichni jsme zářili a vznášeli se ve vzduchu. A to všechno jen díky jeho čakře.
A-akihiro, spíš jsem to zašeptala, nežli řekla, sama jsem na tom byla dost špatně, ale to co on teď dělal... Byla jsem si jistá, že to pro něj bude mít nějaké následky.

Čakra se dál samovolně uvolňovala a já už nad ní neměl žádnou kontrolu. Poddal jsem se všem těm pocitům. Pečeť se dostal do 4 úrovně, do úrovně, kterou jsem zdaleka ještě neovládal. Vůbec jsem Roko nevnímal. Sloupec se zase o něco zvětšil a zář se z intezivněla. Začali od nás jakoby se vysílat čakrové vlny, které projížděli celou vesnicí a osvětlovaly ji. Bylo to jako záblesky. Toto se nikdy neměl stát a já už to dál nechtěl držet. Muselo to ven. Ovál už měl průměr asi 70 metrů a cvičiště teď bylo spíš jen velký kráter. Kolem nás se vznášely kameny a pořád vystupovaly vzhůru.

Jen jsem chytila do rukou Samehadu, která se vznášela kousek ode mě a připevnila si jí na záda. Pak jsem se znovu schoulila na Lizzy. Víc jsem dělat nemohla. Nedokázala jsem Akihira zastavit a sama jsem byla na pokraji zhroucení, prostě jsem jen tiše plakala a ležela na Lizzy.

(Mate tu vylevi emoci co?? Emari )

Čakra se dál uvolňovala a já už nemohl. Bylo toho tolik. Chtěl jsem vše ukončit, už jsem nechtěl pokračovat...viděl jen temnotu...
Najednou uviděl bílí záblesk. Před očima se mu zjevila Lizz. Jen se na ni se slzy v očích podíval."Proč..." Ta se jen tak smutně pousmála."Muselo to být Aki-kun...jinak to nešlo...já už dávno byla mrtvá...já už do tohoto světa nepatřila... Já jen zakroutil hlavou."Ne...já...slíbila si mi, že mě neopustíš...patřila si do mého srdce a teď je tam jen velká díra...ztratil jsem vše..." Došla ke mě a chytila mou tvář do svých jemných a teplých ruk."Máš pořád naše děti...máme potomky, kteří budou pokračovat v naší generaci...na to nezapomínej...a kdyby se ti teď něco stalo, co by si asi počali...co by s nimi bylo?""Ale...ale já to bez tebe nezvládnu...nedokážu je vychovávat...nemám na to...nemám...proč si mi to zatajila?...""Nemohla jsem ti to říct...stali se špatné věci a zrovna to muselo postihnout nás...věřím, že se o ně dobře postaráš...si dobrý muž Aki-kun a budeš i dobrý otec...vždycky jsem věděla, že si ty ten pravý a dokážeš toho víc, než si myslíš...""Omlouvám se ti...omlouvám se ti za všechno..." Z očí se mi už zase hrnuli slzy. Lizzy se jen pousmála a začala mi je utírat a pak si zase zvedla svou hlavu k té své."Bude to dobré...hlavně se teď musíš uklidnit a zabránit tomu, co se teď děje...mysli na naše děti..." Potom mi dala poslední polibek a zmizela. Nevěděl jsem, jestli to byl sen nebo jen moje představivost, ale přesně jsem věděl, co teď musím udělat. Napjal jsem své veškeré síly a vůli, která mě zbyla. Překvapivě, záře a uvolňování čakry se pomalu začalo zmenšovat. V hlavě jsem měl jen ji a snažil jsem se vše dostat pod kontrolu. Nebylo to lehké a rozhodně to bylo něco neuvěřitelné, ovládnout 4 úroveň, ale její slova my stále zněli v hlavě a to mě tlačilo dál.Musím to zvládnout...musím...pro Lizz...pro naše děti...

( tvl tak tohle je větší melodrama než Esmeralda )

(Njn...byli jsme asi jediný pár, který měli lásku až za hrob..doslova...xDDD)

(co mám na tohle sakra odpovídat? xD)
Čakra okolo začala pomalu slábnout. Stále jí ale bylo strašně moc.
Tak po tomhle nebudu spát aspoň měsíc, poznamenalo moje sarkastické já, ikdyž jsem vůbec nechápala, kde se tam v tuhle chvíli vzalo a ono se z mé mysli zase hezky rychle ztratilo.

(Já to jen velmi dramaticky protahuji xD)
Čakra stále slábla a pomáhala tomu dost i samehada, která ji polykala jak o závod. Zemina se pomalu drolila a paprsek už měl jen asi 30 metrů průměr. Záře se snížila a vlny náhle ustaly. Potom se jen objevil veliký bílí záblesk a sloupec zmizel úplně. Na dně kráteru jsme jen leželi mi, nad mrtvou Lizz a pomalu uhasínaly. Ve vzduchu se vznášely ještě malé plamínky čakry. Bylo to jak velké světlušky a takhle to bylo po celé vesnici. Já jen spolu z Roko Ležel na jejím těle a velmi rychle dýchal. Tep mi byl jako o závod a na tváři se mi leskly zaschlé pramínky slz.

(LOL uz prestante nemuzu horsi jak nejaka turecka nebo spanelska telenovela )

(Tvl kam se hrabe 1000 a jedna noc, tohle je 100 000 a jeden rok )

(Vy jste necitlivci se s vámi nebavím ... nemáte smysl pro láskou a city xDDD ... mě to fakt docela štve..Lizz mě jsem přivedla a tak kvůli ní jsme začalo tu hrát...)

Po nějaké době jsem začala pomalu vstávat, byla jsem v jakémsi útlumu, nechtěla jsem na to všechno myslet. Chovala jsem se tak trochu jakdo robot. Když jsem se postavila jen jsem se důkladně rozhlédla kolem. Brzo jsem našla co jsem hledala. Sebrala jsem svitek s meči i Kubiriki, který ležel jenom kousek od Lizzy a vrátila se za Akihirem ležícím na jejím těle. Můj obličej byl bez výrazu.
Nepotřebuješ do nemocnice? dívala jsem se na něj a čekala, co odpoví.

(tvl za Lizzi hraje nějakej chlap, takže LOL )

(Tak nejak ale i tak zapsat pomalu 2 stranky )

(To vím......)
Zvedl jsem hlavu a podíval se na Roko. Zakroutil jsem hlavou. Pořád to tak nehorázně bolelo, ale už teď jsem myslel na to, co mi řekla, než umřela. Chtěl jsem vědět jaký jsou a jak jsou staří. Jaký mají jména a jestli je to kluk a holka a nebo kluk, kluk a holka holka. Chtěl jsem, aby aspoň toto, co mě po ní zbylo, bylo v pořádku a já se o ně mohl postarat. Cítil jsme, že její tělo pomalu tuhne. Ještě jsem ji dal pusu na čelo a pohladil po vlasech.

(A co...nezáviďte...xDD)

(Nedelej nebo pridu z druhou postavou a spalim jeji telo a zabiju to decko co mate spolecne xDDD )

(Napiš mi to na skype a nespamuj herdek xD...a máme dvě ... tak mi...vyliž mi polevu ... Shrek 1 - perníček xD)

Jen jsem přikývla a obrátila jsem se k odchodu. Byl to tak trochu paradox, mím tělem proudilo neskutečné množství čakry a přitom jsem si připadala tak nějak mrtvě. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, prostě jsem jen zamířila do kanceláře Mizukage.
(přesun)