Údolí šeptajících duší

"Máš to ale hodného senseie." šeptla jsem k Miyorovi, "Dokonce i uvaří." libovala jsem si a těšila se na zítřek. Vzala jsem batoh a vydala jsem se z ním (přesun)

Usmál jsem se od ucha k uchu a podíval jsem se znovu na Akaie. "Tak pojď," řekl jsem jen a chytil jsem ho za ruku, v tu chvíli jsem ho už mírně táhl s sebou. Kdyby chtěl, nehodlal jsem ho držet, takže se klidně mohl vycuknout, ale prostě jsem ho jen vedl k místu, kde si pak mohl odpočinout.

Loudavým krokem, avšak velice opatrně jsem se octla u jezera. Nadechla jsem se vzduchu a zaposlouchala se do šeptání hlasů. Podivné místo.  Byl večer, ideální k tomu, abych nebyla moc vidět při tréninku. I když krystal vydával menší odlesky, nemělo by to budit pozornost. Postupovala jsem dál na místo, kde jsem trénovala naposledy. O balvan jsem opřela lahev s pitím a tabletky obnovující chakru. Hodlala jsem dnešní noc využít naplno. Bylo to poprvé, co mě nikdo nekontroloval. Ani Saikoro ani Kashike. Bylo to pošetilé, ale tím víc mě posilovalo to vzrušení z toho. Posadila jsem se na trávu a opřela se zády o balvan. Ještě předtím jsem povolala kuchyiose mnoho malých motýlů, rozletěli se po okolí, měli mě informovat v případě nebezpečí.
Vytáhla jsem dva svitky jeden obsahoval stručnou teorii o technice jménem Omiwatari no jutsu a druhá se týkala krystalových jehlice, které se roztáčely ve vlně s názvem krystalický divoký tanec. Něco jako malé shurikeny. Začetla jsem se nejprve do té lehčí.

Omiwatari vypadlo jako řetězec krystalů. Mohlo mít různé podoby, buď ostré jehlice trčící ze země či vody, nebo krystal vypadají jako kalich květiny. Zatím bez chakry jsem opakovala dle nákresu ruční pečetě. První pokus se měl odehrát ze země a druhý teprve z vody. Začetla jsem se jak správně použít chakru, na co se soustředit. Tohle bylo o něco jiné než trénink s draky. Nemusela jsem ani vstávat. Dvě pečetě vyťukané rychle za sebou a položila jsem jemně dlaň na zem. Z trávy se vynořilo pár krystálků červené barvy, co šli v závěsu za sebou směrem ke břehu. Břeh byla ale ode mě dva metry a ta řada nebyla ani půl metru dlouhá. Zdá se že větší síla bude potřeba. Bouchla jsem proto do země dlaní víc a to se vynořila delší řada krystalů skoro ke břehu, ale byli mi sotva ke kolenům. Chtěla jsem dosáhnout větší délky a delšího efektu. Znovu jsem zkoušela vyťukat pečetě a tentokrát vší silou bouchla do země pěstí a ze země se vynořily bílé krystaly které trčeli rovně z trávy a přímo mířili ke břehu a dál do vody, kde ještě byla mělčina. Usmála jsem se pro sebe, zdá se že lehčí techniky zvládám s přehledem. Ještě tenhle řetěz zkusit vytvořit z vody.

Postavila jsem se a došla ke břehu a potom stoupla na vodu. Ten samí proces jsem vyvolala znovu a položila ruku na vodu. Řada krystalů se vynořila z vody, ale byly vidět jen špice. Pod vodou bylo vidět, že krystalová řada vzniká z jezerního dna a vystupuje až nad hladinu. Byla jsem spokojená. Příště je zvětším víc. Teď byl čas na další techniku vrátila jsem se tedy k balvanu, napila jsem se vody a sáhla pro další svitek. Omiwatari mi tolik chakry nevzali, což bylo nad mé očekávání. Horší mělo být toho. Rotující jehlice.
Začetla jsem opět do manuálu. Začátek byl podobný jako u draků, opět beru předměty a energii z okolí. Díky této technice, bych se měla po výskoku udržet chvíli ve vzduchu. Zajímavé. Najednou jsem uslyšela zašustění. Vzhlédla jsem od svitku a dívala se kolem, z křoví vyběhla veverka. Usmála jsem se a dál si pročítala techniku jutsu. Pokud umíte brát energii z okolí a měnit jejich předměty v krystal nebo samovolně vyvolat krystal, máte z části vyhráno. Znělo v poznámkách. Jednou rukou jsem kolem sebe vyvolala několik jehlic. Tato technika pracuje s rotací. Zkuste pomocí myšlenek dané jehlice donutit k rotaci. Zavřela jsem oči a vybavila se mi myšlenka, jak jsem vyvářela v Kashikeho domě obří vrták, stejně tak jsem roztočila i jehlice a když jsem otevřela oči, jehlice se vymrštili vpřed a každá se zabodla do kmene stromů na protějším břehu. Ovládat krystal pomocí mysli je větší zábava, než samotné techniky.  
Vstala jsem nejdřív jsem to zkusila jen tak než se dostanu do vzduchu. Spráskla jsem ruce k sobě a bez pečetí jsem kolem sebe vytvořila krystaly, které měly rotovat už od začátku. To se mi povedlo , ale neměly takovou rychlost, jako má být v technice, to mi měli zaručit ruční pečetě. Koncentrovat se na rotování všech jehlic pro mě bylo ale hodně těžké. Taky proto, že jsem musela ještě dávat pozor, kdyby někdo přišel.  Dobře no zkusíme to i s výskokem a se vším všudy. Vyskočila jsem na nejbližší strom a z něj jsem se prudce odrazila do výšky do vzduchu a v bodovém zlomu, kdy jsem měla padat k zemi jsem vytvořila pečetě. Kolem mě se objevili rotující shurikeny, ne jehlice, ale shurikeny, které se v jedné vlně protáčely kolem mého těla, které udržovaly díky tlaku ve vzduchu a já pak jen oddělila ruce od pečetě a upažila jsem. Shurikeny se rozletěli směrem, kterým jsem se dívala, tedy na stromové podél protějšího břehu. Tak už vím, kde jsem dělala chybu, ne jehlice, ale shurikeny. Pořád toho ale bylo malé množství a já nebyla spokojená. Bohužel se také ozvalo mé tělo, že dochází chakra. Ještě jednou jsem zkusila tento pokus, ale ten mi už nevyšel. Technika mě už ve vzduchu neudržela. Vrátila jsem se tedy k balvanu, sedla jsem si a vzala si pilulky, co rychle obnovují chakru a zapila je. Pak jsem se jen opřela a dívala se na hvězdy.

Bylo tu ticho. Noc. Kdy jsem naposledy tohle zažila? Snad jen s rodinou. V hlavě mi vířili myšlenky na otce. I když jsem tu měla povinnost, chtíč poznat svého otce zde byla také. To kvůli němu tady trénuju, abych se před něj mohla postavit s tím, že ze mě taky něco je a nemusí se za mě stydět. Otřela jsem si pot z čela. Dnešní večer nebyl chladný, spíš naopak. Sepnula jsem si vlasy do ohonu a znovu se postavila. Trénink pokračoval. Vyskočila jsem na balvan a znovu vyskočila do vzduchu a vytvořila pečetě. Kolem mě se objevila znovu vlna shurikenů, která se jednou obtočila kolem mého těla a já je pak celý tělem uvolnila do pohybu a zkoušela je v půli cesty zastavit, aby byli na místě. To se mi povedlo hned na poprvé. Ovládat pak krystal bylo jednoduché, ale vytvořit technik, která tomu dá rychlost, sílu a množství bylo těžší. Dopadla jsem elegantně do dřepu a znovu jsem opakovala pokusy. Byla v tom síla, byla v tom rychlost, reagovalo to dobře, ale množství… co dělám špatně? Seskočila jsem zpět a šla si znovu podrobně přečíst svitek. Možná málo chakry. Napadlo mě, ale pak jsem se podívala na poznámku u jednoho obrázku. Už chápu. Musím chvíli počkat, těch shurikenů se udělá více, nesmím útok hned pustit. Rozběhla jsem se znovu a od balvanu se odrazila a skočila. Držela jsem pečeť zatímco kolem mě se tvořila vlna malých shurikenů, čekala jsem ještě chvíli, trochu jsem se bála, že se neudržím ve vzduchu, ale cítila jsem pevný tlak vzduchu z rotace. Vlna se kolem mě celkem dvakrát obtočila, než jsem mohla dle pohledu uznat, že je to dostatečné množství, pro moje uspokojení. Opět jsem rozevřela celé tělo a shurikeny se odchýlili od mého těla do prostoru. Jednou rukou jsem je uprostřed jezera zastavila a druhou jsem pokynula, aby se prolítly skrz vodní hladinu. To jsem mezitím dopadla na ruce a z těch jsem udělala rondát. Shurikeny se mezitím stihly zabodnout do stromů na protějším břehu. Stromy musely být asi už hodně rozsekané.

Otřela jsem si pot z čela a usmála jsem se. Ještě jsem se znovu vrátila na vodu. Bouchla jsem pěstí do vodní hladiny a do půli jezera se vynořila řada krystalů bílé barvy. Omiwatari mám zvládnuté.

Spokojeně jsem je nechala zmizet a šla zpět na břeh. Vysvlékla jsem se z oblečení a skočila do ledové vody. Ta mě pořádně osvěžila. Po pár temp jsem se vrátila zpátky na břeh a zase se oblékla a usadila se pod balvan. Umím další dvě techniky, tati. Jsem zvědavá co na mě řekneš, pomyslím si a dívám se na měsíc.

Později potom co jsem si odpočinula jsem se ceknutím vzbudila. Země se otřásala a já viděla výbuchy u vesnice. Ačkovli zvuk byl tlumený, něco se dělo i u brány. Měla jsem se naučit spíš 8. formaci, abych ubránila i zbytek co z vesnice zbylo, ale sebrala jsem se a běžela k bráně. (přesun)

Prišiel som do údolia, teda skôr dobehol a len sa zľahka vydýchal kochajúc sa ako obvykle týmto miestom. Začal som len bežným taijutsu tréninkom, kliky, brušáky, drepy a rôzne ďalšie, pri ktorých som občas vysel na strome, ležal alebo stál na vode.
Zopakoval som si niekoľko sérii, zvládol som to, čo aj predtým, ale cítil som sa omnoho viac unavený ako zvyčajne.
Napil som sa z čutory a chvíľu oddychoval len tak ležiac na hladine vody. Potom som si sadol a pokúšal sa niečo vytvoriť uvažoval som nad novou technikou. Moc sa mi to nedarilo, musel som to ešte premyslieť.

Po tom čo sa mi jaksi nezdarila technika som nad ňou dlho premýšľal. Potreboval som ju poriadne domyslieť a potom natrénovať.
Nakoniec som až do večera trénoval taijutsu.
Takto to išlo aj ďalšie dni a ja som len cítil deň za dňom ako sa vraciam do kondície. Posledný deň som zvládol svoj testovací 12 hodinový beh. To znamenalo, že kondícia je späť. Len som sa vyčerpane vyvalil na skaly a zaspal.
Po pár hodinách som sa zobudil a pomaly sa pobral ku Kashikeho domu smrdiac ako nikdy predtým.

(presun)