Údolí šeptajících duší

"Odkiaľ si a čo tu vlastne robíš Akai?" spýtal som sa ho s takým výrazom, ktorý nasvedčoval, že ho o niečo prerazím ak neodpovie normálne. Bol som dosť trpezlivý, ale potreboval som ľudom naznačiť mieru, aj keď som bol oveľa tpezlivejší ako tá miera bola. To čo povedal Miyoro ma celkom pobavilo. Vlastne by som tú možnosť aj bral. "Vážne vyzerám tak mlado?" Spýtal som sa smerom k Noriko s úškľabkom na tvári.

Díval jsem se na Saikora jako opařený. Nic? Žádná reakce? Vytřeštil jsem oči, že jsem je v ten okamžik musel mít tak dvakrát takové, než jaké byly normálně. "To by opravdu nevadilo?" Zeptal jsem se nahlas, i když jsem se chtěl zeptat jen v duchu. Pak jsem se ale probudil z toho šoku natolik, abych přispěchal k Akaiovi. "Vždyť je to jen dítě jako já! Co by mohl udělat!?" Divil jsem se. Kdo by přeci jenom posílal dítě na nějaké mise v cizích vesnicích. Klidně to mohl být cizí špeh, ale já v tuhle chvíli uvítal kohokoliv, kdo by věděl, jak se cítím, a s kým bych si mohl hrát. Protože jsem až moc dlouho žil jen s babičkou a se sestrou. Akai se ale zvládl ubránit sám. Takže jsem jen sklesl a kapitulačně jsem se zase vrátil ke stěně. Aniž bych cokoliv říkal, vrátil jsem se k tréninku a ke své sérii pádů na zadek.

Povšimla jsem si trochu smutného výrazu Miyora a šla jsem k Saikorovi a pošeptala mu.
"Měl bys jít za ním. Já něco dostanu z tohodle prince. hm?" Pokynula jsem mu směrem k Miyorovi. Na Saikora dá přeci jen je to muž a on by se v něm mohl vidět.

"V dnešnej dobe čelenka Iwy nič neznamená. Nosiť ju môže ktokoľvek, kto si nájde dobrú mŕtvolu pri ktorej, alebo na ktorej bola." Odbil som ho. "Nikto ti nezakazuje prechádzať sa, ale veriť sa tu dohromady nedá nikomu takže sa nediv keď ti pri takomto jednaní niekto prerazí hlavou kunai." Celú dobu čo som rozprával som sa tak prihlúplo usmieval. Proste provokačne.
Ešte som sa obrátil na Miyora. "Henge ti nič nehovorí? Uvažuj jasnejšie."
Ostával som naďalej stáť tam kde som stál, neveril som mu zatiaľ ani slovo a nechať Noriko alebo Miyora stáť pred sebou som si nemohol dovoliť.

"Já si myslím, že kluci si rozumí, Miyoru potřebuje kamaráda a přece na ně můžeš také dohlížet." konejšivě jsem promluvila na Saikora, přičemž jsem sledovala ty dva.

"Keby som za ňou ísť mohol, šiel by som. A dôvod prečo nemôžem je tak isto dôvod paranoie. Navyše ja som sa ti nevyhrážal, len som konštatoval tvoju možnú budúcnosť, ktorá je dosť pravdepodobná."
Znovu som ho vypol a zamával mu, teraz už kráčajúc k Miyorovi. Prešiel som tesne okolo Noriko, "myslíš to vážne? Spracuješ ho a dovedieš?" Spýtal som sa potichu a Miyorovi rozstrapatil vlasy.

Nechala jsem Saikora jít k nim a sama si sedla zpět k mému batohu a konečně jsem se po dlouhé době napila. Opřela jsem se o lokty a sledovala ty tři. Možná měl pravdu, ale je to dítě co by udělal? I když nepřátelé si nevybírají. Ponořila jsem se do svých myšlenek a nevnímala okolí. V duchu jsem byla někde pryč, jen jsem tupě zírala na ně.

Byl jsem natolik zabraný do tréninku, že jsem si ostatních už moc nevšímal. Pokračoval jsem dál ve své, nyní už vlastně rutině. Položil jsem nohu na stěnu, poté druhou. Udělal jsem několik kroků a spadl jsem na zem s mocným žuchnutím na mou zadnici, která už musela být tak modrá, že by mé rodiče okamžitě zavřeli za týrání dětí, kdyby to někdo viděl. Znovu se ozvalo mocné žuchnutí, tentokrát z dost velké výšky. Do očí se mi nahrnuly slzy a na chvíli jsem ztratil dech, po kterém jsem se snažil chvíli lapat, než jsem své úsilí vzdal a jen v klidu, jemně dýchal tolik, kolik mi můj stav dovoloval. S každým dalším nádechem jsem se mohl nadechnout hlouběji a hlouběji, až jsem znovu dýchal normálně. Ta stěna už mě rozčiluje, prostě to udělám. Přišel jsem blíž ke stěně a vytáhl z ní kunai. Poté jsem od ní odešel na dost velikou vzdálenost, skoro až do vody v jezeru. Poté jsem se rozeběhl proti stěně s úmyslem konečně udělat to, proč jsem tolik trénoval. Kunai jsem držel zároveň s konečky prstů palcem tak, aby byl mírně nakloněn ke stěně ve svislém směru s ní. První krok, druhý, třetí, až čtvrtý si vyžadoval toho, abych zapojil i chakru, jinak bych ze stěny zase sklouzl na zem. Pátý, šestý, sedmý... Teď, pokynul jsem sám sobě a přiblížil kunai k povrchu stěny. Ten se mírně zaryl, ale já pokračoval dál. Osmý, devátý, desátý a... ucítil jsem, že v mé pravé noze přestala kolovat chakra a mou nohu ovládla silná křeč. Instinktivně jsem se za bolavé místo chytil a pustil kunai, v tu chvíli jsem ale ztratil koncentraci a zradila mě i noha levá. Ta sice nebyla pod vlivem křeči, přestala mě ale držet přilepeného ke stěně. Ještě jsem se pokusil levou rukou zachytit stěny, ale místo toho se mi jen povedlo vytrhnout kus hlíny. A znovu jsem se rozplácl o zem, tentokrát to ale nebylo na zadek, tentokrát jsem dopadl přímo na záda a tentokrát jsem dech neztratil, ale vyloženě si jej vyrazil. Okamžitě jsem začal na zemi po dechu lapat, ignorujíce bolest i křeč. Sípal jsem, zmítal jsem se a snažil jsem se nadechnout.

"Hmm.. fajn..." Povedal som a sadol si vedľa Noriko.
"Neviem čo si zač, ale môžeš sa k nám pridať." Povedal som a pokynul Miyorovi nech si pokecá s novým kámošom, ten už však zase trénoval, takže to asi prehliadol.
"Bojím sa, že ak je to čo si myslím, ublíži mu." pošeptal som Noriko a pokúsil sa odtrhnúť od neho oči, šlo to veľmi ťažko, ale bolo to treba.
Akai sa teraz musel cítiť zvláštne pretože mu dohromady asi nikto nevenoval pozornosť.
Začul som ranu a bolo mi jasné, že Miyoro padol.
Dobehol som k nemu a pomohol mu nabrať dych. Zdvyhol som kunai hodiac ho Noriko k nohám do zeme a Miyora doniesol tam kde sme sedeli. "Daj si chvíľu pauzu." Povedal som Miyorovi, ktorý sa teraz zrejme najlepšie necítil.

"Je to," začal jsem, abych se sám přerušil kašlem: "Stěna, ne strom!" Stále jsem ještě dýchal ztěžka a už mě bolelo celé tělo, nehodlal jsem ale skončit. Jakmile mi to jen trošku tělo dovolilo, posadil jsem se. "Tam!" Ukázal jsem na rýhu ve stěně. "A co dál?" Nehodlal jsem odpočívat, nehodlal jsem se zbytečně zdržovat. Bylo až moc věcí, které se člověk musí naučit, aby byl pořádným ninjou, ale tolik času nebylo. Tsuchikage byla unesena, a i když jsem ji nemohl zachránit, odhodlal jsem se k tomu, že nedovolím, aby v mé přítomnosti někoho unesli. "Cením si strachu vás dvou, ale není opodstatněný," podíval jsem se na Akaie, ale než jsem vůbec dohovořil, chytil jsem se za bok a prohnul se v zádech, jako kdyby mnou projel elektrický výboj. Byla to však "jen" ostrá bolest. Musíš to vydržet! Musíš s tím bojovat! Jdi dál! Bojuj! Nevzdávej se!

Tak prudce jsem se na nohy nezvedla snad ještě nikdy s doprovázeným výkřikem Miyorova jména. Už jsem si oddychávala, když se o něj Saikoro postaral. Akai se přidal potom k nám a já jen nevěřícně zírala co to vychrlil za matematickou operaci.
"Máš rád matiku Akaii?" usmála jsem se na něj, zvedla se a postavila se před Miyora a natáhla k němu ruce, abych ho mohla postavit na nohy.
"Moje babička mi říkávala, že na unavené nohy a křeče je nejlepší studená voda. Studená voda taky předchází křečovým žilám tak pojď já už dneska jednu koupel absolvovala. Je to opravdu osvěžující." mrknu na něj

Pomalu, opravdu pomalu, jsem se zvedl. Hlavně díky pomoci Noriko jsem vůbec byl schopný vstát. Pak už jsem jen pomalu šel za Noriko a ohlížel se za Akaiem se zvědavým pohledem. Zajímalo mě, jestli také přišel trénovat anebo jestli opravdu jen procházel kolem.

Dovedla jsem ho až ke břehu, byla jsem připravená jít do vody s ním, kdyby ho ty křeče chytli i tam. Natáhla jsem k němu ruku a postupovala dál do vody.
"Až po pás jo?" promluvila jsem na něj a čekala ho

"Jestli chceš jít až po pás ty," řekl jsem jen a zastavil jsem se těsně před vodou. Tentokráte jsem nabízenou ruku nepřijal. Místo toho jsem se posadil na břeh a namočil jsem si do vody pouze nohy. "Není moc chytré jít vyčerpaný plavat... člověk se může utopit i v misce ramenu, tak což teprve ve vodě, kterou má po pas." Podíval jsem se na ní zkoumavě a lehce se čachtal.

"Proto jsem šla s tebou, šup." dobrodila jsem se až pro něj postavila ho a za ruce jsem ho táhla do vody, když byl po pás zastavila jsem se a držela ho.
"Je to lepší?" usmála jsem se a podívala se na ty dva na břehu a pak zpět na Miyora.
"Pro dnešek by si toho měl nechat a odpočinout si zítra je taky den."

Ostal som len zamyslene sedieť na mieste a pozeral niekam do blba. Rozmýšľal som nad tým všetkým a cítil som sa veľmi zvláštne. Takúto zodpovednosť, som nemal už dlho. Navyše o ľudí, ktorých mám rád, teda až na Akaia toho som sotva spoznal. Pozrel som sa smerom k Noriko a Miyorovi a sledoval ich. Mohli by byť skôr ako brat a staršia sestra. Pousmial som sa naďalej sa na nich díval, pričom som na Akaia úplne zabudol.

"Uuuhhh," trošku jsem se otřásl, když jsem byl už po pás ve vodě. "Je docela studená," pronesl jsem jen do větru a podíval jsem se na břeh. "Doufám, že se sestra taky vrátí... Dlouho jsem ji neviděli a doufali jsme, že bude tady... ale zmýlili jsme se," mluvil jsem trošku z cesty, protože jsem nadhodil zcela jiné téma, než které by asi bylo v danou situaci vhodné.

"Máš sestru? Jak se jmenuje a kolik jí je?" chytla jsem se jeho oznámení a zase ho pomalu táhla ven z vody. U břehu jsem si zase vyždímala věci.
"Je to lepší?" zeptala jsem se a podívala jsem se přitom na Saikora jak se usmívá. To by docela pěkný pohled.

Zachytil som pohľad ktorý mi Noriko venovala a pomaly som sa pobral k nim pričom som zo seba stiahol plášť a rozopol ho. Keď som k ním dokráčal pritiahol som ich oboch k sebe, objal okolo ramien a plášť cez nás prehodil. "Začína byť chladno, čo myslíte?" Spýtal som sa s úsmevom a na každého pozrel, samozrejme na Noriko ako na druhú a trošku inak ako na Miyora.

Vlastně byla pravda, do týhle chvíle jsem si ani neuvědomovala, že mi je zima a třesu se jako osika, koneckonců já byla ve vodě dvakrát. Věnovala jsem Saikorovi úsměv a víc si přitáhla jeho plášť, ale zase ne tak, abych ho vzala i Miyorovi.
"Díky" šeptla jsem "Myslím že by bylo moudré jít už domů." otřásla jsem se

"A co Akai?" Zeptal jsem se a podíval jsem se směrem k němu. Otázku na svou sestru jsem raději přeslechl, protože jsem se o tom nechtěl bavit. "Nemůžeme ho přeci nechat tady venku... určitě má hlad. A nemůžete přeci dopustit, aby se mu něco stalo. A když ho tolik podezříváte, bude lepší ho mít pod neustálým dozorem. Já se o to klidně postarám," vyrchlil jsem vodopád informací a ke konci mrknul na Akaie tak, jak to pochopí jen děti.

"Ja myslím, že ho tu nechať môžeme." Povedal som a tých dvoch stále nepúšťal. "Ale neurobíme to." Dodal som s úsmevom a nechal ich pod plášťom samotných a ja som prikráčal k Akaiovi. "Máš tú česť sa k nám pridať, na večeru bude niečo ľahké, zajtra ukuchtím divinu." Povedal som mu aby som ho trošku navnadil. Nebol som si ním istý, ale nemal som to srdce ho tu nechať samého. Potom som bez slova zamieril smerom k dedine a len im zľahka pokynul, že kto chce nech ide so mnou a myslím, že chceli všetci.

(presun)