Údolí šeptajících duší

Dokráčal som na okraj údolia a započúval sa do zvukov, tak ako vody tak aj toho zvuku naozaj podobného šepotu. Miloval som toto miesto, vlastne to bolo jedno z mála miest, čo som v okolí Iwy mal naozaj rád. Zišiel som až dolu k vode na okraji údolia, kde bola veľká skala. Tam som sa oprel a pozrel sa do očí Miyorovi. Nechcel som mu radiť, chcel som aby na to prišiel sám. "Vezmi si kunai a iba za pomoci behu si skús spraviť do skaly drážku, čo najvyššie." Odstúpil som od skaly vedľa Noriko a čakal čo spraví.

Chvíli jsem sledoval krásu místní krajiny a zaposlouchal jsem se do šepotu, který vycházel ze skal. Byl jsem natolik unešen a duchem nepřítomen, že jsem chvíli nic nevnímal. Jen jsem se rozhlížel kolem a užíval si toho. Pak jsem se ale probral z tohoto stavu. "Um, to asi nepůjde," řekl jsem a obrátil jsem kapsy naruby. "Teprve nedávno jsme se vrátili do vesnice, protože... však víte..." nechtěl jsem mluvit o tom útoku, kdy jsme i s babičkou utekli z vesnice. "Takže nebyla příležitost zajistit si výbavu. Nemluvě o tom, že v Iwě není zrovna mnoho obchodů s ninja vybavením. Dokonce jsem si tam nevšiml ani žádné knihovny se svitky." Cítil jsem se trochu zahanben a zároveň nikoliv.

"Ach..." povzdychol som si zľahka a obrátil sa na Noriko stále si užívajúc auru tohto miesta. "Vyrobila by si mu niaku ostrú hračku s rúčkou prosím?" Povedal som s úsmevom a pozrel na znovu na Miyora. "Skús sústrediť chakru do nôh, presnejšie do chodidiel a spraviť krok smerom nahor po tej stene, keď sa ti to podarí, môžeme sa vrátiť k pôvodnému zadaniu." Stál zrovna v ideálnej vzialenosti od skaly takže som zmäkčil zem okolo neho aby nedopadal do tvrdého. Bolo treba ho vytrénovať, ale nie zničiť, hlavne v týchto časoch.

"To udělám později až budeme doma,...na." sáhla jsem si do svého pouzdra a vytáhla jeden ze svých třech šťastných kunaií a hodila ho Miyorovi. Sundala jsem si batoh s pitím a svačinou a nechala ho ležet u SAikora.
"Jestli vám to nebude vadit pánové ráda bych si šla potrénovat jednu svou techniku a pak až se vrátím mi ukážeš pokrok Miyoro." mrknu na oba a vzdaluju se co nejdál od nich ale zase tak abych na ně viděla. Nevěděla jsem jak velký rozsah moje technika bude mít.

"A to mám udělat..." zděsil jsem se zprvu, ale nedokončil jsem svou větu, už jenom z toho důvodu, že Noriko po mě hodila jeden ze svých kunaiů. Místo toho, abych ho chytil, jsem se mu raději vyhnul, aby náhodou nedošlo k nehodě. Vzal jsem ho ze země a zabodl jej do stěny, ke které jsem se otočil. Nakoncentrovat chakru do chodidel? Vždyť je problém ji dostat do rukou... jak ji mám dostat zase úplně někam jinam? Musí to být ale nějak podobné. Takhle ji dostávám od srdce do rukou, takže v podstatě vodorovně, teď ji ale potřebuju dostat svisle dolů... Argh. Skoro jsem se chytil za hlavu, nevědě si rady. Přemýšlej, přemýšlej. Pak jsem na stěnu ale kupodivu položil ruku. Nejdřív bych to měl zkusit na ruce, kolik je potřeba chakry na to, aby se na stěně udržela. Zkoušet to rovnou na nohách... to je asi dost hloupé. Zavřel jsem oči a koncentroval se. Vždy jsem do ruky soustředil část své chakry a pokusil se ji od stěny odlepit. Někdy to šlo až moc snadno, jindy to nešlo ani s vynaložením veliké síly. Prostě jsem nedokázal najít rovnováhu mezi přilnavostí a volností pohybu. Nevzdával jsem to ale ani náhodou. Nadále jsem zkoušel, kolik chakry je ideální. Vždy jsem ale tu ideální rovnováhu přešel, nevědě proč tomu tak bylo. Co dělám špatně? Pak mě napadlo, že by možná nebylo špatné se prostě přilepit a uvolnit chakru až při tom, když bych se chtěl pohnout. Ale to bych se pak smekl dolů! Vyvrátil jsem si vzápětí nápad. No, hold to budu muset zkusit i s nohama. Soustředil jsem se na nohy a podobné cvičení, jaké jsem s rukama provedl na stěně, jsem nejdříve provedl na pevné zemi. Snažil jsem se přilepit pomocí chakry a pak silou svalů zkoušel pevnost této vazby. Nebylo to vůbec jednoduché a to jsem stál pevně na zemi. Vůbec se mi nechtělo do toho zkoušet to na svislé stěně. Nezbývalo mi ale nic jiného. Po několika pokusech jsem se ale nakonec odhodlal a položil jednu nohu na stěnu. Nakoncetroval jsem do ní poměrné množství chakry, dost na to, abych cítil, že se stěny pevně držím. V tu chvíli jsem se odrazil i druhou nohou ze země a pokusil jsem se zachytit na stěně i druhou nohou, aniž bych spadl.

Dával som si pozor aby om nestratil Noriko z dohľadu, nechal som ju však ísť iba s drobným kývnutím a sadol si na zem neďaleko Miyora. Zaujato som ho sledoval a nič k tomu nehovoril. Najlepší spôsob ako ho to naučiť bolo nechať ho nech sa s tým potrápi sám. Možno to potrvá dlhšie, ale nebude to na úkor kvality. Práve naopak.
Už som sa tešil na prvé tvrdé pády keď sa dostane vyššie.

"Tak jo," ulevil jsem si, protože jsem dokázal na stěně stát. Teď se jen hnout z místa. Pomyslel jsem si a pokusil jsem se udělat krok - nešlo to. Zůstával jsem stále na místě. "Co to?" podivil jsem se nahlas a znovu se o to pokusil. Tentokrát jsem uvolnil chakru v pravé noze a udělal krok výš. Zatím to bylo v pořádku. Teď ale bylo potřeba udělat další krok a v tu chvíli jsem sletěl jako zralá švestka. Auuuuu... chtěl jsem ze sebe vypustit, když jsem si dal řádnou řachu na zadek, ale nedovolil jsem vlastním ústům to udělat. Opatrně jsem se postavil na nohy a oprášil si zadek. Nehodlal jsem to ale vzdát. Prostě jsem jen pokračoval dál. Občas jsem slítnul dolů již při prvním kroku. Někdy při druhém. Někdy jsem dokoncel ušel i několik metrů, než jsem zase sletěl dolů, ale postupoval jsem zoufale pomalu. Moc pomalu na to, abych mohl po stěně běžet. A tedy i moc pomalu na to, abych mohl na stěně zanechat rýhu během běhu. Nakonec jsem přestal pády počítat a při tom posledním jsem už zůstal sedět. Ne, že bych to vzdal, ale už jsem neměl dost chakry na to, abych pokračoval.

Odcházela jsem podél břehu dál od nich, cestou jsem poslouchala šeptání. Bylo to opravdu zvláštní místo, ale ideální pro trénink ještě podivnější techniky. Teorii jsem měla už našprtanou a uměla jsem jí i pozadu, přesto jsem svitek opět vytáhla a podívala se pořádně na strukturu, pokládání a pečetě techniky.

„Takže draci, zatím jeden a pak dva.“ Promluvila jsem si pro sebe a podívala se na vodu. Mamka mi poradila fígl a to ten, že ve vodě se to trénuje lépe, protože draci se formulují do krystalu z molekul vody, ale zase je potřeba větší koncentrace chakry, což jsem si nebyla jistá jestli bych zvládla. Možná až potom. Tak se musím teď snažit zkrystalizovat drobné předměty v mém okolí a ty poskládat a zformulovat tak, aby to vypadalo jako drak a nebo byla přímá varianta ho prostě „naslepo“ vyvolat.

Zvolila jsem si variantu číslo dvě. Naslepo a přímo ho vyvolám. Chvíli jsem se soustředila a pak vyťukala základní vzorec pečetí Beran – Divočák pro přivolání krystalického draka. Chvíli se nic nedělo, což bylo opravdu divné, že bych se špatně soustředila? Pečetě jsem udělala znovu tentokrát rychleji s větší dávkou chakry, ale zase ne zas tak velkou. A najednou PUF a obklopil mě kouř. Nadšená, že jsem hned na poprvé zvládla draka jsem ho kolem sebe rozehnala a hledala to svoření. Ale nikde nebyl. Muselo se přece něco stát. No jistě. Do oka mi vpadl malý předmět růžové barvy divného protáhlého tvaru s jedním zeleným odleskem u nohou. Sehnula jsem se k němu.

„Co to je? To je žížala a ne drak.“ Rozčílila jsem se. Vzala jsem tu havěť mezi dva prsty a dala si ho před obličej. Když se to vezme kolem a kolem, nevypadá to ani jako žížala. Rozdrtila jsem to v ruce.
Fajn, tak technika s pokusem přímo nefungovala. Musíme to zkusit tedy prvním pokusem a to shromáždit co nejvíc předmětů z okolí, zkrystalizovat je a pak je poskládat do draka. Představu jsem měla, mamka mi je ukazovala, takže jsem zhruba věděla, jak vypadají. A také jsem věděla jak skryztalizovat předměty s co nejmenší námahou bonus pro mě. Sedla jsem si do tureckého sedu, zavřela oči a ruce si položila na kolena. Koncentrovat chakru nebylo problém. Teď jsem jen své dlaně na kolenou obrátila vzhůru. Kolem mě se jakoby kouzlem začala trošičku zvedat vítr, pohrával si s mími vlasy v culíku a ofinou, způsobil to tlak vzniklý chakrou, která si hledala drobné předměty, které měnila v krystal (kamínky, lístky, okvětní plátky, drobné větvičky i vlhkost ve vzduchu…). Netrvalo to dlouho po pěti minutách jsem otevírala oči a viděla množství růžové a lesklé kolem sebe, teď jsem poskládala pečetě Berana a Divočáka a jen jsem se soustředila na ten samí tvar, který jsem viděla u matky. Sledovala jsem jak se pomalu všechny střípky různých velikostí skládají do sebe a na sebe. Už teď jsem viděla, že toho je málo a že mi to poskládá jen draka v mé velikosti, i tak jsem byla spokojená že se mi to povedlo. Drak kupodivu i držel pohromadě. Nevadilo mi, že byl stejně velký jako já, šlo mi teď o to zjistil jak se to ovládá. Opět jsem si vzala svitek a začetla se dál. Stačí jen rukou. To je …. To je logické. Podívala jsem se na drakovi zelené oči.

„Táák joo.“ Zavřela jsem ruku v pěst jen ukazováček mi koukal a jemně jsem pokynula rukou nahoru a otočila rychle zápěstím. Drak se vznesl do vzduchu a zatočil se stejně. Málem jsem nadskočila radostí a v očích se mi objevili jiskřičky a začala jsem s drakem dělat dobrých deset minut samé blbosti a já se cítila jak malé dítě. Pak jsem si uvědomila, že se mám učit draka nejlépe více draků v nadlidský velikosti, tak bych toho třeba mohla nechat. Chvíli jsem si odpočinula a doplnila energii kouskem čokolády.

„Tak jdeme na to. Zkusíme je zvětšit.“ Celý tento proces se opakoval znovu tentokrát v čase tří minut a s dvojnásobnou velikostí jednoho draka. Byla jsem spokojená se svou prací. Už jsem na sobě pociťovala známky únavy. Utřela jsem si kapičky potu a lusknutím prstu zrušila draka, který tak neúnavně létal v kruhu nade mnou.

„A teď zkusím dva a víc.“ Řekla jsem nahlas. Příprava trvala sice déle ale výsledek byl skvě…moment
„Cože?“ přede mnou se místo dvou draků objevil jeden drak, který měl dva ocasy a dvě hlavy.
„Takový siamský dvojče.“ Zrušila jsem draka a zkusila to znovu a tentokrát jsem použila více chakry. Nečekala jsem výsledek, který se dostavil hned byli tam tři draci tak maximálně o dvě stopy větší jak já. „Páni. Jsou nádherní.“ Užívala jsem si pohled na ně. Poslala jsem je rukou nad vodu. Bylo na čase zkusit kontrolovat chakru v nohách a zároveň ovládat draky. Opatrně jsem vstupovala na hladinu, zatím jsem se držela. Draci nade mnou létali a brázdili hladinu jezera. Další tři kroky byli stabilní. Pomalu jsem se začala radovat z úspěchu, došla jsem jen pár metrů od břehu a najednou se mi mírně zatočila hlava, to jsem ustála, ale vzápětí se draci rozpadli na růžový prach a já velkým žblunknutím skončila pod vodou. Potom co jsem se vynořila a vyplivla vodu jsem si odfrkla.

„Jasně proč ne.“ Studená voda mě okamžitě probrala k životu, ale moje chakra mi oznámila, že nemá dále zásoby pro další draky nebo chození po vodě. Doplavala jsem tedy ke břehu. Samozřejmě jsem si nevzala ani ručník ani nic náhradního na převlečení, takže jsem doufala ve sluníčko. Sebrala jsem se a přesto s úsměvem na rtech se vracela k těm dvěma. Dokázala jsem vyvolat tři draky a to během minuty. Myslím, že to za tu dřinu stálo.

Přišla jsem k Saikorovi zezadu a přímo na něj jsem vyždímala svoje mokré vlasy.
„Je libo osvěžení, veliteli?“ usmála jsem se a sedla si vedle něj. „Tak jak mu to jde?“ koukla jsem na Miyora a přitom si ždímala tílko, kraťasy a vlasy.

~Povolené~

Popri mojom sledovaní Miyora sa Noriko po tiež celkom zaujímavom tréninku vrátila späť. Pri tom ako sa vracala som ju už však videl len periférne a nevšimol som si, že je mokrá. Keď na mňa vyžmýkala svoje vlasy ani som sa nepohol. Prekvapilo ma to, ale nepovedal som k tomu ani slovo a vypočul si jej otázku. "Ide mu to celkom dobre, ale teraz by potreboval tú čokoládu." Oznámil som. "Už prišiel trošku na systém, len ho musí doladiť a to je asi to najobtiažnejšie, mimochodom čo si to tam trénovala ty?"

"Uhm....." reagovala jsem na jeho slova a natáhla se pro batoh a vytáhla z něj tři lahve s vodou a čokoládu. Jednu lahev jsem si nechala u sebe a druhou jsem podala Saikorovi a pak začala lámat čtverečky čokolády.
"Já celkem dobře, ale jsem absolutně bez chakry. Umím vyvolat tři krystalické draky, akorát příště až budu trénovat vyvolávat vlaky nad vodou musím to udělat hned co budu mít chakru, jinak se na hladině neudržím." oznámila jsem mu

Na chvíli jsem se natáhl na záda. Zadek mě bolel jako střep. Nohy mě bolely a byly těžké jako kameny. Nemohl jsem se hnout a byl jsem vyčerpaný. "Fuuu," povzdechl jsem si a zavřel jsem oči. Zaposlouchal jsem se do šepotu skal a tím jsem vlastně dal Noriko a Saikorovi chvilku soukromí. Nespal jsem, ale nebyl jsem ve stavu, ve kterém bych měl náladu na to být zvědavý.

Postavil som sa, vzal flašku vody a kocku čokolády, potichu prišiel k Miyorovi a oprskal ho vodou, načo som mu pustil tú kocku čokolády na hrudník.
"Uži si to, za chvíľu pokračuješ." Prehlásil som a vrátil sa k Noriko. Nesadol som si však vedľa nej, vzal som jej všetkú čokoládu z ruky, kocku si vzal a položil ju bokom.
Rozhliadol som sa okolo seba a potom ju v rýchlosti chytil takým hmatom, že nemala šancu utiecť, prehodil si ju cez rameno a kráčal s ňou smerom do stredu jazera. Dosť sa ochladilo a začínal fúkať studený vietor. "Rozmýšľam, či ťa odmeniť za to osvieženie." Povedal som smerom k nej a chytil ju do náruče ako nevestu usmievajúc sa na ňu.

Když Saikoro vzal čokoládu tak jsem si jednu strčila taky do pusy a dál lámala. Pak jsem se chtěla natáhnout pro vodu, ale on mi vzal celou čokoládu.Už jsem chtěla protestovat zase mi vzal něco s čokoládou, ale najednou mě rychle vzal a přehodil přes rameno. Samo sebou že jsem se začala vzpírat a ječet, aby mě pustil.
"Miyorooo, pomož mi prosíííííím, Miyorooooo!!!!!" u něj se asi pomoci nedočkám je unavenější než já. Pak jsem nestačila ani mrknout potom co mě zhoupnul do jeho náruče a tak nějak jsem prokoukla co má za lubem. Podívala jsem se letmo dolů na vodu a pak na něj a nahodila hodně vážnej výraz částečně plný paniky.
"Néééé nenene opovaž se mě hodit znova do tý ledový vody pro jednou to dneska stačilo! Jinak se vážně neznám i bez chakry!" varovala jsem ho

Užíval som si to, chudák Miyoro nemohol nič robiť. Nevedel chodiť ani po stene nie ešte po vode a to ako sa Noriko vzpierala... no .... čo zmôže vyčerpaná žena proti chlapovi plnému energie, aj keď trochu ospalému. "Vieš plávať?" Spýtal som sa jej s takým tónom a výrazom, že si naozaj mohla myslieť, že ju tam hodím. Ja som si však len prudko sadol na hladinu, pričom som ju podržal tak aby sa namočila minimálne ak by sa vôbec namočila. Vlastne teraz nemohla odomňa nikam odísť. Jedine ak by si bola ochotná znovu zaplávať.

Hned jakmile se mě zeptal jsem raději zavrtěla hlavou, aby mě tam nepustil. Stejně by to udělal kdyby chtěl. Stejně jsem se ho držela zuby nehty až jsem se divila, kde se ve mě ta energie bere.
"Hodláš tady zůstat dlouho? Já jen že mě je docela zima." pousmála jsem se, ale když si semnou sedl tak jsem se ho i pustila, jinak bych ho uškrtila.
"A vlastně to je ideální příležitost, protože kromě tvého jména a schopností vůbec nevím kdo si." mrkla jsem na něj a založila si ruce na prsou.

"Vlastne, nieje moc toho čo by som ti o sebe povedal, okrem toho, že pochádzam z územia Kumo, kde moji rodičia vlastnili kasíno." Ukázal som jej jednu kartu. "Toto je toho vizitka." Rozhliadol som sa okolo seba a užíval si tie chvíle ticha o ktorých som ešte nevedel, že sú posledné. "To, že ma niečo učil Faito už vieš, žil som niaku dobu v Iwe, to tiež už vieš. Čo ja viem, nemám moc pestrý životopis." Povedal som a v tom som začul ten hluk. Chvíľu som to počúval s naozaj divným výrazom v tvári, po čom som si uvedomil, že je to vlastne jeden hlas a keď som ho uvidel bolo mi to tak zhruba jasné. Problém. Nevedel som čo je zač tak som sa radšej postavil a pomaly kráčal aj s Noriko k brehu, premeriavajúc si to decko.

Pomalu jsem se narovnal, posadil se a strčil si kostku čokolády do úst. Hmmm... Můj obličej se naplnil božským blahem. Bylo to velice příjemné a cítil jsem, jak se mi po té dobrůtce opět dobíjí síly. Výhoda dětí, těžko se unaví a rychle se zase vrátí do akční nálady. Ta čokoláda to ale vše urychlila. Sice mě stále bolel zadek a nohy, už jsem se ale necítil vyčerpaný. Pomalu jsem se postavil, když v tom jsem uslyšel hádku dvou lidí. Nebyli to ale Saikoro s Noriko. "!?" Pozvedl jsem obočí v němém leknutí. "A vy dva jste kdo?" Zeptal jsem se znenadání nově příchozího. Viděl jsem, že je to jen jeden kluk... anebo docela zvláštní děvče, podle délky vlasů, ale tipoval jsem to spíš na kluka. "A co hrajete za hru?" Zajímal jsem se dál, protože bylo zjevné, že něco hrát musí. Jinak by se nehádal sám se sebou. V tu chvíli jsem mu také vyrazil naproti. Naprosto neobezřetně, jak to mají děti k dětem ve zvyku.

Poslouchala jsem ho, řekl to tedy hodně ve zkratce, ale pozorovala jsem jak si užívá tu atmosféru. Bylo to zajímavé a pak mi zatrnulo, když jsem slyšela hádku. Podívala jsem se směrem ke břehu. To je horší jak já. pomyslela jsem si a to už se semnou Saikoro zvedal a šel ke břehu.
"Kdo to je?" šeptla jsem a na břehu jsem se hnula tak, abych mu dala najevo že už zvládnu jít po svých, přitom pozorujíc toho nově příchozího klučinu

Na brehu som položil Noriko na nohy a dokráčal obozretne k tomu "týpkovi?" a poklepal ho po ramene. "Môžem si na moment požičať len jedného z vás?" Spýtal som sa pretože mi došlo, kde asi bude problém. "Toho neuvrieskaného." Dodal som napokon aby sa nezačali hádať aj o tomto a naďalej si ho premeriaval.

"Ummm," díval jsem se na něho nechápavě. "Vy nehrajete žádnou hru? Co to pak tedy je?" Podivoval jsem se, ale nepotřeboval jsem znát odpověď. "Já jsem Miyoro, Ichikawa Miyoro, ale můžeš mi říkat Miyo. Většina lidí mi tak říká." Zazubil jsem se na něho. "Tohle je Noriko," ukázal jsem na dívčinu s růžovými konečky: "A tohle je její přítel... a můj tatínek," řekl jsem zcela vážným tónem. Podíval jsem se na Saikora a očekával jeho bouřlivou reakci.

Došla jsem a postavila se za Miyora a mírně se usmívala a trošku jsem mu sevřela ramena rukama, ale pak zase povolila.
"Nevěděla jsem že máme syna Saikoro." ušklíbla jsem se, tahle situace mě začínala vážně bavit a čekala jsem jak to Saikoro vyřeší.