okolní území

First topic message reminder :

(Berte to jako výlet, jako nějaký tábor. Vy jste děti, my vedoucí. xD)

"No tak....ty si myslýš že jsem blbá ?? co bych tu asi tak dělala ?"

"Nevím.." zakroutil jsem hlavou.

"A ty jsi kdo ?" ukázala jsme na anbu

"Hmmm!" Prešiel som okolo Naomi pričom som jej ramenom silno vrazil do jej ramena a išiel som od nej preč. "Sledujem ťa!" Povedal som nahnevane a odišiel som od nich.

Praskali mi nervy. Postavila som sa a nadýchla som sa. "Bola si z Jinchuuriky...kde je to dievča teraz?" spýtala som sa znova.

"Ne..Nehádejte se...Dnes je..velice smutný den..Měli bychom uctít mrtvé, ošetřit zraněné." zavřel jsem oči a zakroutil hlavou.

Ja už som ne ich nepočul a bol som ďalej. Pozrel som sa do diaľky smerom k ceste, ktorá viedla na zhromaždisko a posadil som sa na väčší kameň pri mne.

"Gomene...." povedala som a otočila som sa. Kráčala som k babičke Chiyo. "Prečo si ma prebudila?" spýtala som sa jej. Kľakla som si k nej a dala jej pusu na čelo. "Sayonara..." a zmizla som preč.

Konečně jsem zahlédla obrysy budov. Š´tastně jsme se pousmála... konečně zpět!!

dorazily sme já si vzal obvaz obvízal jsem si ránu a lehnul si na zem se smutným výrazem na obličeji jsem si lehnul do trávy

Už som konečne vychladol a nemal som nervy kvôli Naomi. Ako som sa obzeral všimol som si Kazekage a usmial sa.

Znovu jsem se od nich oddálila a sedla jsem si na kmen stromu nedaleko. Každý se stejně zabýval svými problémy. Léčení zraněných, utěšování těch, ketří přišli o své nejbližší. Každý se se svými myšlenkami a pochybami musel vypořádat sám, ale jedno bylo jisté. Vyhráli jsme..!
Cítila jsem se zvláštně. Na jednu stranu šťastná na druhou jsem si připadala smutně, jelikož jsem si uvěodmila kolik statečných ninjů přišlo o život v dlouhé bitvě do které šli s vidinou splněného cíle a odvahou jenž jim utkvěla v jejich srdcích a zrcadlila se jim i v jiskřících očích plných naděje. A nezemřeli zbytečně, zůstanou navždy v srdci všech, jako hrdinové, jako ti jenž padli pro blaho ostatních..
Zahleděla jsem se na oblohu.Tak zářivě modrá.

Všiml jsem si Yuuki, zvedl jsem se a odešel s ní. (Přesun)

Protáhla jsem se. Tak unavená jsem dlouho nebyla.. přesto mi na ústech hrál úsměv a rozdávala jsem ho všem kolem sebe, i když moc lidí kolem mě se usmívalo.. vlastně jen jeden, kterému jsem úsměv opětovala. Hledala jsem známé, které bych mohla objemout a říct jim, že je mám ráda...
Zahlédla jsem zamyšleně vypadající blondýnku. Zezadu jsem k ní přicupitala a dala jí ruce na oči.

"Etto.. Kdo?!" Překvapeně jsem zamrkala a setřásla jsem cizí ruce z očí, pak jsem se otočila na dotyčného a chvilku jsem nevěřícně hleděla před sebe "Pili..Pili-chii!" Vykřikla jsem nadšeně a to černovlasé stvoření prudce objala!

pomalu jsem se posadil do sedo lehu a koukal kolem sbe ale nejvíc mé oči zajímala PiliKKa....byl jsem smutný ale i rýd že má zpět svou lásku ale v hlavě mi znělo jenom "jsi omyl ty i tvá matka jste slabí" po tváři mi steklo pár slz ale snažil jsem se neplakat ale všechno kolem působilo depresivně takže se mi to nějak nedařilo a slzy tekly jak se jim zlíbilo

"Yo-chiiiiiiiiiiiiiiiiii!" kníkla jsem a snažila se dýchat. Její sevření mě dusilo... ale zárověň bych dala cokoliv za to, aby mě klidně umačkala. Byla jsem hrozně ráda, že je v pořádku! "Jsi v pořádku? Jsi naprosto v pořádku?" usmívala jsme se a pozorovala ji od hlavy až k patě.

"Stojím před tebou, ne? Takže jsem v pořádku" Usmála jsem se a pak jsem se na ní podívala pozorněji. Vypadala pořád stejně, akorát v její usměvavé tváři se zračila únava.
"A ty? Nestalo se ti nic?! Asi to bylo náročné, že? Ale vyhráli jsme!" Nikdy jsem nečekala, že mě její přítomnost bude tak uklidňovat. Vždycky mě dokázala rozesmát, když mi bylo nejhůř.
"Páni, ani nevíš jak moc ráda tě vidím..!" Zasmála jsem se svému dětinskému chování, ale bylo mi to v tu chvíli úplně jedno.

"Ani nevíš, jak já tebe!!" znovu jsem ji objala. "Věděla jsem, že to zvládneš moje malá jinchuuriky!!" rozcuchala jsme jí vlasy. "Jsem ráda, že jsi v pořádku!"

Jedným okom som sa pozeral smerom k Yoko.

Prišla som na Kaiovom chrbte späť tam kde som bola. Videla som Yoko spolu z Kazekage, museli byť kamarátky. "Som šťastná...že je šťastná..." poviem si pre seba a usmejem sa.

"A já věděla, že to zvládneš ty Kazekage-sama!" Zašklebila jsem se na ní a pokusila se upravit si vlasy, které teď vypadali jako ptačí hnízdo. Bezúspěšně.
Znovu jsem se usmála. Úsměv je to co léčí..
Cítila jsem se jako kdyby mi spadl obrovský kámen ze srdce. Všichni byli v pořádku. Podívala jsem se do davu před sebou. Skoro nikoho jsem tam moc neznala, možná pár jedinců jen od pohledu, ale zajisté to všichni byli výborní ninjové,jenž by nikdy nezradili své vesnice.

Znovu jsem jí vlasy rozcuchala. "Konečně je to za námi...!" usmála jsem se. Potom jsem se očima rozhlédla po davu. Hledala jsem ho, ale nikde nebyl.

"Hai! Akorát co bych teď dala za pár hodin nerušeného spánku.." Ušklíbla jsem se té lákavé představě. Protáhla jsem si ztuhlé končetiny a rozhodla jsem se najít někoho známého, protože PiliKKa vypadala, že někoho hledá a tak jsem jí v tom nechtěla bránit.

Vstal som a pomalým krokom som sa vzďaľoval od kameňa, na ktorom som pred chvíľkou sedel.