Hory obklopujúce Iwu

First topic message reminder :

Hora Tsuchi je domovom Yonbiho a nachádza sa výbušný íl. Hora obklopuje ľavú stranu dediny.

Hora Do-san je domovom Rokubiho. Hora obklopuje pravú stranu dediny.

"Beru si příklad z nejsilnějšího člena naší rodiny.. z tebe!" pousmála jsem se a narovnala se. "Promiň dědečku, ale já nemůžu zemřít... kdybych zemřela zničím všechno a umřu s pocitem, že jsem selhala... a já neselžu... zemřu až najdu Rukiho a zabiju Reinu.. udělám pro to cokoliv! Stala jsem se loutkou a bojuji s tebou, ač jsi má rodina a mám tě ráda!... nemůžu prohrát!" zavrtěla jsem hlavou a zvedla ruku s Temari. "Kiri kiri mai!" přivolala jsem lasici a vyvolala obrovské tornádo, které mířilo na to Sasoriho. Mezitím Sasori vyvolal 100 loutek, které se teď vznášeli nademnou. Potom zvedl dlaně a pustil z nich vlnu vody.

Skočil jsem do mezery mezi a štít jsem narval pod sebe... takže sítě trefili jen štít a já jsem se romáchl třikrát za sebe čím jsem si udělal čas,abych mohl po dopadu bežet... tak jsem skočil za velkíé kmeny a rozběhl se pryč z dosahu Amandy...(doufám že jsem to jméno nezkomolil..)

Sledovala jsem Smortna, který si klestil cestu k Hinemu. Soustředila jsem se, až jsem ucítila pálení na krku. Pečeť ,,zasvítila" a rozlézala se mi po těle. Cítila jsem, jak se mi vrací síla i krvelačnost. Pomalu se mi měnily oči na tmavě modrou. Zvládneš to, PiliKKo...Věřím ti.... Slložila jsem znovu pečetě a opět využila toho zbytku vody.
,,Suiton:Sensatsu suishou!" zformované jehlice opět vyletěly na obří pavoučici a já se s kosou rozeběhla na pomoc Smortnovi a likvidovala všechny pavouky, kteří mi přišli pod ruku.

"To..TO je troufalost! Zabiju tě, a celou tvoji rodinu!!!"stáhl jsem všechny loutky k sobě a vytvořil velký hlíněný štít.
Díky bohu za ten kámen země.
Mizukage vyskočila a začala vyfukovat nebezpečnou, mlhu, ktera rozpouští vše, na co je mířena. Mlha mířila na sto loutek, Temari, Gaaru, Sasori-loutka a PiliKKu.Gif

Ušklíbl jsem se. Vyhnul se pavučině, ale pavoukům ani omylem. Mohlo ho o tom ujistit bolestivé kousnutí do kotníku. Další pavouci se začali snášet ze stromu pod kterým stál a vyskakovat z trávy. Pavučina kolem nás se stále rozrůstala. Amanda čiperně poskakovala z místa na místo. Útok Hitomi mě pěkně rozčílil.
"Vy si nedáte pokoj. Sice jsem to nechtěl udělat, ale asi nemám jinou možnost!" na mých dlaních se objevila modrá záře. Pohodil jsem ofinou.
"Taijutsu mi nikdy zvlášť nešlo, ale tohle mi už hodněkrát zachránilo krk." ušklíbl jsem se a s čakrovým skalpelem se řítil na Hitomi. Jed co koloval v její krvi by ji měl značně zpomalit reflexy.

(btw moc mě to baví, ale dnes budu muset končit, tak dobrou noc ať vás pavoučci koušou celou noc xD)

(Gomene, ale musím jít hned -.-" ...Boj tedy dokončíme zítra, ale budu tu až později odpoledne^^" ....Oyasumi nasai všem a bez pavouků xP ^^ )

Já jsem švihl rukou se štítem který se rozpadl na krev která utvořila malou vlnu a ta odhodila většinu pavouků ve skoku...
V hlavě: Tady by to potřebovalo Byakugan...."
A zbytek pavouků jsem rozseknul...
Pote jsem vyskočil na kmen(dost neohrabaným způsobem), z které ho jsem se odrazil ke svahu... na který když jsem dopadl tak jsem jel... protože to nebyla zem ale led... (směrem k druhému bojišti...)

Poslala jsem lotky, jenže hned první se rozpadla, nic z ní nezbylo. Rychle jsem všechny přesunula pryč. Zamračila jsem se. "Dědo... prosím, nedělej to!" stáhla jsem loutky k sobě, jako své děti. "Když je rozbiješ, rozsekáš, roztlučeš... zbyde po nich něco... znovu je obnovíš... ale tahle technika... ničí je! Přijdu o ně... jsi loutkař, tělem i duší a musíš tohle chápat! Každá loutka, sama o sobě je člověkem, bytostí! Víš to! Ač jsi byl u Akatsuki, ač jsi byl zlý... víš, že do každé loutky musíš vložit kus svého srdce, kus duše! Prostřednictvím ní pak bojuješ a vítězíš, protože ona je kusem tvého já! Je uměním, věčným, nezkažitelným a nezničitelným! Předáváš jí dalším a dalším a víš, že tvá duše bude žít dál v nich! Ve tvých výtvorech! Tohle je pravé umění, protože je věčné..." všechny loutky zmizeli. "Když zmizí ony, zmizím s nimi... a mé umění také!" upřela jsem na něj oči. "Co je vesnice bez vůdce? Co je rodina bez rodičů?... co je loukař bez loutek...?"

Zamračil jsem se, nebo se o to aspoň pokusil.
Mlha zmizela a Raikage ze své pěsti vytáhl jedovaté ostří. Rychle se probleskl a to doslova k Pilice. Mířil ji přímo na srdce.

Kus duše, kus duše, loutky přetrvávají..skutečné umění, něco pro co jsem žil, skutečně žil..Něco pro co jsem loutky tvořil, pro co jsem dýchal.
Usmál jsem se. Raikage změnil směr, zasunul ostři do sebe a udeřil do země, před PiliKKu, ale tak, aby se nikomu nic nestalo.
"Možná, je to opravdu to, co jsem chtěl. Aby se mé umění stalo nesmrtelné..Nakonec, se tak stalo. "Tři Kage zmizeli v kouři.

Stála jsem na místě a pozorovala ho. Vděčně, konečně trochu vesele a hlavně upřímně jsem se usmála, jako malé děcko, vděčné za uznání dobře odvedené práce. Rozeběhla jsem se a prudce ho objala.

"eechh.." Tohle, nemusíme dělat.. Letmo jsem ji poplácal po zádech a odtáhl si ji od sebe.
"Hine, ústup." zavelel jsem svému parťákovi. "Konečně rovnocenný partner, ne jako zatracený Deidara."

Pousmála jsem se. Cos čekala ty pitomá huso?! Zavrtěla jsem hlavou. Už zase jsem se zapomněla ovládat!! Nasadila jsem neutrální výraz a lehce si odkašlala. "Omlouvám se..." kývla jsem hlavou. "Můžeme s tebou tedy počítat..?"

Chtěla jsem se proti němu rozeběhnout i s kosou, ale. Co se to..ksoo.. Pomocí Shunshin no jutsu jsem se přemístila kus dál a to už jsem slyšela Sasoriho, jak svolává ústup. Je konec. Prudce jsem si oddychla. Padla jsem na kolena a vydýchávala se. Značky mizely, ale postupně. Ztěžka jsem se postavila a pomalu, už se nebojíc žádného z pavouků, jsem si došla pro Anbu masku. Nenasadila jsem si ji, pouze uklidila. Otočila jsem se směrem k Pilice a vyčkávala.

Překvapeně jsem zamrkal, když jsem viděl tu dojemnou scénu před sebou, měl jsem pocit, že mi vlhnou oči. Oba dva jsou loutkaři, oba si jistě mají co říct... Ne dost! Na zvracení je to! Nebudu řvát!
Jakmile jsem slyšel slovo "ústup" znatelně se mi ulevilo. Odvolal jsem pavoučici a propletl se mezi všemi těmi pavučinami. Pavouci lezli pryč odtud a já přišel k Hitomi. Skalpel jsem vypnul.
"Uhm. V pohodě? Sakra ženská, vy se teda umíte rvát. Musel bych vás zabít." ušklíbl jsem se. Nebo ona mě. Pravděpodobnější varianta. Vytáhl jsem protijed a píchl jí ho do ruky.
"Kdyby těch kousanců bylo víc, přestala byste se úplně hýbat. Ale budete v pohodě." pousmál jsem se a přiložil ruku se zelenou čakrou na jedno z jejích zranění. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se jí to hojí téměř samo...

Já jsem si dojel ke stromu.... mečem jsem si rozřízl kousanec a sedl si.... za chvíli i s se vyvalila krev,která vytlačila jed z rány.... poté se na celé ráně udělal strup a já se postavil a koukám co se bude dít...

Mírně jsem se pousmála, když mi do ruky vpíchl protijed. Ostatní zranění se díky pečeti hojila sama. Už jsem byla v klidu, tudíž značky pomalu mizely a pečeť se uklidňovala.
,,Mám to v krvi. Mise mají pouze úspěšné. Anbu nikomu nevěří. Dokud byste kladli odpor, bojovala bych." usmála jsem se. ,,Ale protivník jste byl skvělý, to musím uznat." pokývala jsem hlavou s úsměvem, přičemž jsem po očku sledovala PiliKKu. Má v sobě ty city, ale...Nechce je dát znát...Na jednu stranu je to dobře, na druhou..Nebudu se je ale snažit probouzet, Pili, neboj se. Ale krýt ti záda nepřestanu. Ať se ti to líbí nebo ne. Odhodila jsem si vlasy z čela a zakryla jimi pečeť. Zavřela jsem oči, protože jsem dostala křeč do břicha. Broučku, klid..Teď už je po všem....Kso, musím jít do nemocnice na kontrolu..Pro jistotu..Dvě S-mise za sebou je moc.. Pousmála jsem se a pohédla na nebe. Válka v plném proudu...Kdo bude vítězem?

Uchechtl jsem se.
"Já? Ještě se mám hodně co učit. Asi by ze mě byla kostka ledu..." v tom jsem si všiml křeče v jejím břiše. Namířil jsem na něj ruku s léčivou čakrou a trochu se podivil. Něco tam je... Nechcete mi snad říct že...
"No... eh, jak to říct. Asi byste neměla podnikat tak náročná dobrodružství. Potřebujete odpočinek a pro jistotu i nemocnici." vydechl jsem. Kso, jsem sice hajzl ale co když z toho malého bude rozkošný nukeninek?

Poznal to?..Pěkné, dlouho se to už asi neutají..
,,Ve válce si nemohu dovolit odpočívat." zavrtěla jsem hlavou. ,,I když bych měla, ale..Nejde to." usmála jsem se.. ,,Ohledně ledu...Kdyby nebylo pečetě a já měla více čakry, je to možné..Hmyz mi opravdu nic neříká..Tohle byl můj první takový boj a doufám, že na delší dobu i poslední." pousmála jsem se rozpačitě a trochu nervozně přešlápla.

Očima jsem loupnul po pavoucích. Někteří lezli kolem naprosto zmateně, někteří už měli dost úplně. Dobře jim to tedy neudělalo. Ale třeba budou příště odolnější. Hmyz si dokáže zvyknout i na smrt.
"Eh, víte co, radši se posaďte, nic vám neuteče, máte před sebou dlouhou cestu." zatvářil jsem se poněkud rozpačitě. Ona je fakt problematická.
"Co se válek týče, každý se snaží chránit budoucnost, aby vůbec nějaká byla. A každý to dělá po svém. Je ovšem otázkou, zda je pro koho tenhle svět chránit." chvíli jsem měl na tváři takový divný výraz. V duchu jsem si začal nadávat. Hine, ty debile, přestaň bejt měkkej!

Rozšířila jsem úsměv a znovu zavrtěla hlavou, až se mi vlasy rozletěly kolem hlavy a několik pramenů mi spadlo do očí.
,,V pořádku, něco jště vydržím.." zašklebila jsem se. Znovu jsem krátce pohlédla na nebe a pak jemu do očí.
,,Souhlasím s vámi. Záleží však taky, kolik se sejde stejných názorů. Pokud jich je více, bum, je válka." usmála jsem se.

"Já vás chápu, ale občas musíte také důvěřovat lidem okolo sebe." mimoděk jsem se podíval na Sasoriho, ale hned jsem pohled obrátil zpátky na Hitomi.
"Zkrátka, myslete trochu na to malé. Pro vás teď není nic důležitějšího." dodal jsem šeptem. A jestli ji uvidím jak se hrne na bojiště, tak ji asi zamotám do pavučiny a nepustím. Deformace z povolání, nesnáším když lidi riskují víc než je zdrávo. Nesnáším války a zbytečný konflikty. Je to otravné...

Pousmála jsem se a ruku si položila na bříško. ,,Mám plno nevyřízených účtů, nemohu ustat. Ale opatrnější budu muset být, je pravda, že se přetěžuji. Když ale máte na starosti celou vesnici, máte hlídat sebe a ještě je nutnost zapojit se do války, jinak byste o vše mohl přijít, tak se jinak chovat nemůžete, i kdybyste chtěl." povzdychla jsem si a znovu se usmála.

Zvedl jsem se a šel jsem k nim... cestou jsem ale přemýšlel,proč tohle dělají...
"Sakra co se to najednou s nima stalo... proč přestaly bojovat?"
šel jsem za nima a ujela mi noha na ledu a sednul jsem si na zadek... "Budu k nim muset dostat a zeptat se jich..."
Uvtořil jsem na obou rukou biče,těma jsem se zachitil o stromy a vystřelil se k nim... takže k vám právě jedu na ledu... :-D
V hlavě: "Nechápu je..."

Všimla jsem si Smortna, který se právě klouzal až k nám. Pousmála jsem se a zachytila ho za límec mikiny, jinak by jel dál. Luskla jsem prsty a led začal praskat, čím už nebyl tak kluzký a postupně začal mizet.
,,Copak? Baví tě zimní sporty?" usmála jsem se na něj.

Objevili jsme se tam.
Vida trefili jsme...
Byakuuganem jsem sledovala scénu před námi.
Vypadá to spíš jako čajový dýchánek než bitva.
Otočila jsem se s mírným úsměvem na Lizzy.
"Vypadá to, že nebudeme potřeba." pak jsem se loudavým krokem vydala tam, kde jsem viděla ostatní.