Kancelář Raikageho

Celou budovou se začaly ozývat zvláštní zvuky. Stoly na nižších patrech u úředníků se začaly otřásat a papíry padat na zem, tohle nebylo dobré, vůbec to nebylo dobré!
Dveře od kanceláře se prudce otevřely, spíš v nich zela díra po právě prohozeném stole. Nový Raikage zřejmě neměl silné nervy.
"Že by ke mě došel ten seznam Geninů? A kde jsou všichni Jounini?! Nemám ohlášeno, že by byli na misi! Nějaké mírové smlouvy nebo Spojenectví? Ne, jen kupa papírů o tom, jak si kdo a kde zasadil bramboru!" Rozhořčeně jsem shodil papíry ze stolu, až se rozletěly po celé kanceláři.
"Je tady obrovský chaos, nevím, co je co, kam první skočit! Že já jsem to místo vůbec bral! Hlavně, že je tady pohovka" Zabručel jsem, protočil očima a nejradši bych tu pohovku prohodil oknem.
Po tomhle divadýlku se do kanceláře vřítily ANBU a ptaly se, jestli jsem v pořádku, jestli někdo neútočí na kancelář! Já v pořádku jsem, tahle kancelář není!
"Jděte, tady je všechno v pořádku. Ale když už jste tady. Tohle odneste úředníkům dole" Jeden z ANBU dostal snad metrové papíry do rukou.
"Ať to podepíšou oni a fofrem, nehodlám se zabývat těmihle nesmysly. Ty odneseš tohle a tohle Radě! Jsou to plány na nejrychlejší obnovu pokulhávající ekonomické situace v Kumo a zvýšení vojenské síly. Neztrať tyhle plány a ať mi napíšou list s jejich připomínkami na který tam počkáš! Vím, že to není náplní vaší práce ale je to rozkaz!" Mávl jsem na ně, že můžou jít.
"Jo a ještě maličkost, zavolejte někoho ať spraví ty dveře a přinese mi nový stůl" Komandování lidí by mi šlo, ale i ANBU ze mě měli respekt a zmizeli jako pára nad hrncem. Spokojeně jsem se ušklíbl a vydechl si, potřeboval jsem nějak vypustit páru!
Rozrazil jsem okna dokořán, nepotřebné papíry vyhodil oknem ven a posadil se s úlevou na židli.
Meditace Raidone, jak jsme se to učili..

Všude ve vesnici kolovalo tisíce pověr o novém Raikage, takže bylo těžké uvěřit čemukoliv z toho. Proto jsem uznal za vhodné, jít obhlédnout situaci osobně a pokud tam bude nějaký šašek, vyhodit ho oknem ven. Přeci jenom starý kage byl pro mě vyjímečný a uznat někoho nového, to se mi rozhodně jen tak nechtělo. Zajímavé bylo, že když jsem se blížil ke kanclu, vypadalo to že celá budova postupně vybuchuje. nadzvednutí jednoho obočí bylo to jediné, co sem k celé věci dodal. Už se chystám dovnitř, když začnou sněžit další papíry. Beze spěchu je sesbírám a pomalu vyšlápnu schody. Tentokrát potkávám kousky třísek a kusů dveře, ejhle staré dveře, kdepak se tu vzaly. Co sem s na ně ještě jako genin naklepal...
po chvilce dojdu k místu, kde se obvykle klepe. Povzdechnu si, otráveně zaklepu na rám dveří a vejdu dovnitř. Porozhlédnu se po kanclu a očima se zarazím na tom divným chlapíkovi v křesle. Rozhodně vypadá líp, než ten brejlatej skrček. Jenže jsem exkageho měl rád a tenhle si mou důvěru nezasloužil.
"Zdravím..."
Proto se nejspíš chvíli navzájem prohlížíme. Než ze mě pouze formálně vypadne konec věty. "...Raikage-sama." Musí to vycítit, že jde pouze o formalitu. Vždycky jsem byl přímej otevřenej člověk a nehodlám to měnit kvůli někomu jako je on.
"Slyšel jsem, že tu prý někde má být nový Kage..." Položí mu úhlednou hromádku papírů co sesbíral na kraj stolu. Dívám se na něho pozorně, zkoumavě jako by ho odhadoval. Nakonec vyplivnu tyčku od lízátka do odpadkového koše, vytáhnu nové a začnu ho rozbalovat. Obal následuje předešlou tyčku a konečně se na něho znovu podívám a pokračuju.
"... já jsem Kensei. Můj první tým už neexistuje. Formálně jsem byl přeložený pod Ayame, ale v životě jsme neměli společný jediný rozhovor, natož trénink či misi. Byl tu tak trochu bordel, ale nechyběly tu dveře..." Dodá zadumaně.
"Na rovinu bych rád ujasnil, že nemám zájem o žádného slabého senseie. Dokážu se spoléhat nejlíp na tyhle silné ruce..."
Někdo zdědil KG, Ken brutální sílu po otci a má i techniky ještě na její zvětšení.
"Mimochodem, pokoušel jsem se pomoci v tom chaosu co zde panoval a pár věcí jsem zjistil. Víte že například kage spolupracoval s Nukeninem?" Ušklíbne se znechuceně. Pak si ho pořád nedůvěřivě měří.
"Rád bych Vám něco navrhl Raikage-sama. Pokud mě dokážete svou sílu v páce, pak vás rád uznám. A bude mi ctí Vám sloužit. Navíc rád bych na vás dával pozor. Víte Kage zde má být pro celou vesnici. když je potřeba pak jde, ale už jsem pochopil, že někdy potřebuje i on. A pak kdo půjde?" nadzvedne jedno obočí a udeří silně do desky stolu.
"Já! Pokud za to budete stát, pak to chci být já raikage-sama kdo si před vás stoupne!"
V jeho očích se zablesklo, bylo poznat odhodlání. Jeho zvolená cesta ninji očividně.
Načež se nakloním a nastavím ruku, očekávám jestli dokáže výzvu přijmout. Hodlám ho překvapit a prudce vyrazit naplno svou silou.

Byl jsem už konečně uklidněný a uvolněný, přistál přede mnou i papírek od rady ve které byly jejich názory na můj návrh. Přelétl jsem řádky očima a pak ho zmuchlal a vyhodil do koše. Samé negativní ohlasy, smůla jen, že jsem ty páprdy nehodlal poslouchat.
ANBU se zase dostavili na svá místa a pod rukama se mi objevil i nový stůl.
Měl bych své výbuchy krotit.
Zaklepání na rám dveří mě donutilo zvednout hlavu a probodnout mladíka pohledem tmavých očí. Přeměřoval jsem si ho a zkoumal jako u všech ostatních. Doufal jsem, že aspoň v tomhle mladíkovi najdu tu jiskru houževnatosti ninjů z Kumogakure, protože zatím to vypadalo na samé flegmatické a náladové Shinobi.
Na jeho jméno a pozdrav jsem jen přikývl, nevytahoval jsem ani jeho spis, když se sám rozpovídal. Stejně jsem pochyboval, že bych ho našel.
"Zdravím. Rád bych ti nabídl nového senseie, ale vesnice má akutní nedostatek Jouninů, co jsem zjistil. Nepřišel se mi ohlásit ani jeden a na misích podle záznamů taky nejsou" Potom jsem si ho dál rázně prohlížel a při zmíňce o spolupráci s nukeninem jsem jen zatnul ruce v pěst.
"Víš mladíku, to je ten důvod, proč jsem tady a sedím na tomhle místě. Dřív jsem z Kumo odešel, ale nemohl jsem přihlížet, jak ve světě ztrácí své jméno, svou slávu a stává se z ní druhořadá nedůvěry hodná vesnice. Je čas to napravit." Podotkl jsem, žádný úsměv, škleb ani nic podobného, jen rázný tvrdý tón.
Můj cíl je dostat Kumo zpátky na špici, očistit její jméno, jinak bych se sem nevracel.
Jeho nabídka mě překvapila a chvíli jsem jí zvažoval. Nepatřil jsem mezi lidi, kteří si svou sílu potřebují dokazovat a respekt u ostatních si získávat jen zastrašováním.
"Říkáš, že vítězstvím tím získám tvůj dohled nade mnou?" Podotkl jsem a obezřetně si ho prohlédl.
"I když je pravda, že malá pomoc by se mi hodila. Líbí se mi tvoje odvaha, tak pojď a předveď se mi.." Podotkl jsem znovu a položil hromadu papírů kterou přinesl na zem. I když mi bylo jasné, že to tady bude lítat. Posadil jsem se a nastavil k němu ruku.
Vidím v něm odhodlání jako jen v jediném člověku. V Shoovi. Že bych mohl dát šanci i jemu?
Myšlenky střídaly jedna druhou, než jsem je rázně utnul. Neměl jsem v povaze lidi podceňovat, když už mě vyznal buď neví, co dokážu nebo má nějaké eso v rukávu.

Nad senseiem mávnu rukou. Nepřišel jsem hledat senseie, ale vysvětlit kdo jsem. Když promluví Raikage, pozorně poslouchám a odhaduju jeho osobnost. S výsledkem jsem byl spokojený, nový Raikage se zdá být správným chlapíkem.
Navíc chtěl udělat ve vesnici pořádek a zatrhnout všechno řádění nukeninů. A to se taky počítá.
Když se mě zeptá, co získá spokojeně přikývnu.
"Leda by jste se mnou musel velice často měnit dveře..." Dodám s úsměvem. nemyslím to zle, naopak dobrácky. Docela se uvolním, jako bych si zvykal a nebyl mi proti vůli.
Když přemýšlel, klidně jsme uchopil jeho silnou paži a bleskově ho začal přetlačovat. malá chvilka pozornosti se mu nevyplatila, alespoň doufám. Moje síla rozhodně hravě překonala všechny chuniny (4,5) co určitě znal. Původně jsem měl v plánu ho vyzvat na tréninkový souboj, ale při vzpomínce na rychlost bývalého kageho mi došlo, že bych díky rychlosti neměl šanci. Proto jsem si vymyslel páku, místo kde podle mého názoru nemohl využít rychlost k vítězství. Navíc jsem měl v záloze ještě svou techniku, která mi mohla mou už tak velkou sílu ještě zvětšit. Ale nějak jsem jí nechtěl použít, nezdálo se mi to fér.
Jen by mě zajímalo kolikrát Raikage potkal za svůj život chunina, který ho dokázal chvíli přetlačovat. A že jsem dával do toho vše a vůbec jsem ho nešetřil. Nejspíš očekával nějaký trik, ale očekávat takovou sílu snad rozhodně nemohl.
"myslím, že vás už skoro mám Raikage-sama...!" zvolám radostně, ale nejspíš mě v té chvíli překvapí prozměnu on, však uvidíme.

I když se to moc často nestávalo, jeho poznámce jsem se musel zasmát.
"Dveře budu měnit kvůli jiným lidem, ty se mi zamlouváš chlapče" Podotknul jsem, i když sem věděl, že mluvení bych měl vynechat, může mě to stát dost!
A jak jsem tušil, moje přemýšlení mě nakonec dostalo, protože mě překvapila jeho síla! Snad trochu nevěřícně jsem se na něj podíval, když se má dlaň ocitla až nebezpečně blízko desce stolu. Čekal jsem sílu, ale rozhodně menší. Vždyť tahle se skoro rovnala té mé!
Když jsem nabral ztracený balanc, začal jsem tlačit na jeho ruku, abych se aspoň trochu dostal dál od té desky stolu. Teď jsem věděl, že nebudu moct vyhrát, protože abych ho přetlačil úplně z téhle pozice, musel bych být silové monstrum. Taky, že sílu jsem měl, ale mou hlavní předností bylo něco jiného. Nad jeho radostným poskočením jsem se v duchu usmál.
"Nepředbíhal bych být tebou!" Měl jsem své eso v rukávu, dost jsem riskoval, ale doufal, že to vyjde.
Trvalo to sotva vteřinku, co jsem povolil stisk, nechal ho upevnit svou radost nad výhrou, msotva prohrál, ale pak ho v poslední chvíli bleskově přetlačil na druhou stranu a snažil se ho dotlačit silou.
Kdyby se mi to teď povedlo ho porait, bylo by to z poloviny silou, ale jen z poloviny, protože ten kluk má páru! Z druhé poloviny by to bylo rychlostí a vychytralostí. Což, protože chtěl souboj v síle by mohlo znamenat i vyrovnaný souboj v páce.

Spokojeně se zazubím, jeho poznámce o tom, že se mu zamlouvám. Ale dále si ho pečlivě hlídám, přece stačí už jen nepatrný kousek a budu vítězem. Porazit raikageho v čemkoliv by byl nadlidský úspěch, to si přeci nemůžu nechat ujít! A pak jeho pevný stisk povolí a už si myslím, že mám vyhráno. když v tom se situace zcela otočí. Nějak to nedokážu zcela hned pochopit, ale teď rozhodně není čas se tím zabývat. Na chvíli jeho silnou ruku zastavím a držím se statečně na místě. Rozhodně nepatřím mezi slabochy, co to hodlají hned vzdát. Ale nakonec začne má ruka pomalu klesat k desce stolu, až Raikage nesporně zvítězí.
Ztěžka si povzdechnu a pustím jeho ruku.
"Netuším jak jste to udělal, ale bylo to úžasné Raikage-sama!" Spokojeně si mnu ruku, aby se vzpamatovala. Po chvíli toho nechám a narovnám se. Nikdy mi nedělalo problémy čestně vyhrát, proč by mi mělo dělat problémy naopak čestně prohrát? Klidně Raikagovi sdělím.
"Původně jsem z malé horské vesničky, mého otce tenkrát nikdo neporazil. Pak se mnohé změnilo a přišly zlé časy. Shinobi z téhle vesnice mi dali druhou šanci."
Přemýšlím proč mu to vlastně říkám, tak trochu mi připadá jako vlastní starší bratr, kterého jsem nikdy neměl.
"Rozhodně vás nehodlám zklamat Raikage-sama!" načeš sevřu pravou pěst a položím si jí na srdce na znamení úcty. tentokrát už nejde o pouhou formalitu, říkám to s hlubokou úctou a respektem. Ale stejně si neodpustím tiše dodat, aby to slyšel jen jako by omylem.
"Ale jednou vás stejně porazím raikage-sama..." nechci, aby to znělo neuctivě, proto to řeknu tiše a nenápadně. Jako bych mluvil pouze pro sebe.

Nakonec jsem vyhrál, necítil jsem nějjaké zvláštní uspokojení, tohle byl souboj spíš pro zábavu, alespoň pro mě. Tohle bylo po dlouhé době poprvé, co mě někdo dokázal takhle překvapit a málem i porazit v takovémhle souboji! Ten kluk se mi pozdával čím dál tím víc!
"Jen jsem tě trochu přechytračil. Pravda je, že jsem se s nikým tak jako s tebou už hodně dlouho nezapotil" Podotknul jsem, nebylo to myšleno ve zlém, vyhrál jsem jen s trochou promyšlenosti a štěstí.
"Tvoje síla je obdivuhodná, vážně. Shinobi z téhle vesnice už nejsou jako dřív. Ale přijdou časy lepší, připomínáš mi jednoho studenta kterého jsem kdysi učil. Dostaneš přiděleného senseie, ale kdybys přece jen chtěl, tímhle jsi mi prokázal tvojí odvahu a odvážné já rád učím. Až budu mít někdy volno, najdu si tě" Nabízel jsem mu trénink, sice ne pravidelný, ale poučný. Zasloužil si ho.
"To doufám, čest Shinobiho je to největší, co má. Pamatuj si to a nevzdávej se jí, nikdy" Jeho slova jsem zaslechl tak napůl, ale stejně mě to v duchu přinutilo k úsměvu.

Spokojeně pozoruju Raikageho, jeho slova mi zalichotí, ale rozhodně kvůli tomu nespychnu. Neodvážím se ho přerušit, dokud sám neskončí. Ale když se zmíní o senseiovi, kterého nechci, zavrtím vzdorně hlavou.
"Chtěl bych vás o něco požádat Raikage-sama. Chtěl bych být přímo pod vámi. Trénuju denně sám a vždy mi dáte svitek, nebo pořádný trénink." Oči mi kupodivu při pořádným tréninku zasvítí. Protože by mě trénoval konečně někdo tak fyzicky silný, že bych jeho rány pořádně vnímal. Musel jsem být blázen, ale čím silnější soupeř mi dával zabrat, tím jsem byl štastnější.
"Především se zaměřuju na Taijutsu a techniky, které my dodávají výhody."
Vysvětlím mu, aby si o mě mohl doplnit obrázek, který mu jistě už dávno došel.
"Když to uznáte za vhodné a bude mě potřeba, můžete mě přiřadit jako posilu k jinému týmu. Ale rád bych zůstal ve vaší blízkosti, můžu vám odnášet papíry i úředníky dle potřeby, nebo naopak donášet nové dveře. Pomůžu rád se vším."
Nakonec, docela nakonec kupodivu poprvé trochu nesměle dodám.
"Vy mě s dovolením připomínáte staršího bratra, kdybych nějakého měl..."
Ale má rodina je mrtvá. Přemýšlím, jestli si mě zvolí za svého pomocníka, nebo mě odmítne. Ale prostě jsem to musel říct, upřímný čestný horal se ve mě nikdy nezapře.

Při jeho zavrtěním hlavou jsem byl trochu zaskočen. Vždycky se všichni hrnuli jen za jedním, mít senseie a co nejrychleji zesílit. Ale on ne, v něčem mi připomínal i mě samotného, když jsem byl ještě hodně mladý, možná právě to byl poslední faktor, který mě přinutil rozhodně přikývnout.
"Dobře, rozumím, jak si teda přeješ.." Další přikývnutí než jsem se konečně pohodlně usadil na židli.
Taijutsu a síla. Výborně.
"Ty papíry se budou hodit, úředníci jsou k ničemu stejně jako celá Rada. Takže se domluvíme asi takhle, budeš mi pomáhat a výměnou za to můžeš přijít kdykoliv se ti bude chtít a pro cokoliv budeš chtít. Platí?" Tázavě jsem se na něj podíval. Na zmíňku o bratrovi jsem se jen usmál.
"Pokud souhlasíš měl bych pro tebe jistý úkol. Chtěl jsem ho dát těm ANBU před kanceláří.." Naklonil jsem se přes stůl.
"Ale mezi námi jsou ti dva neschopní vyřizovat jiné věci než je hlídání téhle kanceláře" Dodal jsem tišeji, protože měli uši všude, ne, že by mi mohli něco udělat, ale urážení, i když myšleno v legraci, by se mohlo dotknout jejich cti a nechci, aby se tyhle informace dostaly k Radě.
"Ten úkol je jednoduchý. Dones tyhle dopisy dolů k těm úředníkům a ať to fofrem podepíšou a neotravují mě s tím, potřetí už jim to opakovat nebudu! Přijdu si tu občas jak v ústavu. Jestli chceš nějaký svitek hned, řekni si" Podotknul jsem směrem k němu, popostrčil kupu dopisů, která má odnést na kraj stolu a prstem ukázal na skříň se svitky za mnou.
Potom jsem vzal volný papír, pár rychlými tahy na něj něco načmáral, složil ho, vstal, otevřel okno. Na parapet snad jako povelem dosedla bílá holubice, připevnil jsem jí zprávu na nohu a nasměroval na ANBU centrálu, někoho jsem potřeboval najít.

Raikage mě přijal, to mě překvapilo, ale rozhodně mi oči zasvítili radostí. Navíc mě neodmítl a přistoupil vlastně na to, že mě bude sám cvičit, což mě potěšilo ještě víc. Spokojeně jsem přikývl na souhlas, trochu mě svrběla dlaň, abych si s tím sympaťákem hned neplácnul. Ale to by se nejspíš neslušelo.
Navíc mi nabídl přesně to, co jsem chtěl nejvíc, mohl jsem k němu kdykoliv a bez okolků. Takže jsem se od něho mohl učit všechno a mnoho pochytit, i mimo trénink.
"Samozřejmě Raikage-sama, platí. osobně si za ty úředníky stoupnu a neodejdou dokud to nevyřídí..." zatvářil se kensei až moc nadšeně, pro úředníky to nevypadalo dvakrát dobře xD
Rozhodně jsem dopisy sebral a pečlivě je odhadl na pořádnou kupu, což mi nijak nevadilo. Když se zmínil o svitcích souhlasně jsem přikývl.
"Budu rád, když mi dáte něco na učení Raikage-sama. A až budete mít chvilku čas, rád vám ukážu svoje vlastní techniky, rozhodně se budu těšit na pořádný trénink."
Počkám až mi doporučí nějaký svitek a pak se ho zeptám.
"Mám hned zase přijít, až vyřídím ty úředníky raikage-sama?"

Doufám, že se sem ta ANBU dostaví co nejdříve.
Pohled jsem obrátil od okna zpátky na Kenseie a chvilku ho poslouchal, zatímco na stole urovnával papíry.
"Pořádný trénink by mohl být ještě dnes, až se sem dostaví jistá osoba, tak potom. Ale ano, pokud nemáš nic na práci, vrať se zpátky hned, proč ne. Probereme podrobněji tvůj styl boje a vyhlídky do budoucna. Potřebuju to vědět" Pokýval jsem hlavou a zapřel se do opěrátka židle.

Objevila jsem se v obláčku dýmu před stolem Raikageho. Klečela jsem na jednom koleni a hlavu jsem měla pokorně sehnou. "Volal jste mě, Raikage-sama?"

Všiml jsem si té ANBU a byl jsem rád, že dorazila. Tohle se mohlo probírat i před Kenseiem.
"Zdravím, nechal jsem si tě zavolat, protože jsem se tě potřeboval na něco zeptat. Vím, že jsi ANBU, ale jelikož jsi na úrovni Jounina potřeboval bych ti přidělit tým. Je to jen prozatimní řešení než seženu nějakého aktivního Jounina"
A že žádnej k dostání není. Kde sakra všichni vězí? Tahle vesnice upadá a to se mi vůbec nelíbí!
Mezitím, co jsem mluvil, jsem sjel s židlí dozadu ke spisům, abecedně vyhledal dvě jména a vytáhl dva spisy, pak se vrátil zpátky a položil je směrem na stůl před Yoruichi.
"Sanny Yotsuki a Kaminari no Shazai. Dva genini, kteří jsou momentálně bez senseie. Jinchuuriki si beru na starost osobně, tihle dva zbývají. Vím, že tohle nespadá pod tvoje priority, ale rád bych tě požádal, abys na chvíli odložila svou masku. Můžeš to probrat s Velitelem nebo rovnou odmítnout, nedávám ti to rozkazem" Podotknul jsem potom, nebral jsem lidem možnost volby, ale její přijmutí by se mi vážně hodilo.

Nechala jsem Raikageho mluvit, zdálo se, že ještě neví, že nademnou žádný velitel není, už jen samotný Raikage. Mlčky jsem přikývla a postavila se. "Je-li to vaše přání Raikage-sama, ráda se na chvíli své masky vzdám." Odpověděla jsem mu a pomalu si sundala masku. Už ani nevím, jak je to dlouho, co někdo viděl mou tvář. Černou masku jsem si připla k pasu a znovu se uklonila. "Ještě nějaké rozkazy, Raikage-sama?"

Byl jsem rád, že alespoň ANBU zůstali stejní. Nikdy jsem je neuznával, neměl jsem masky a stroje rád, ale jedno jsem jim musel nechat. I v těch nejhorších situacích, byli to oni kdo nám v boji vždy zůstali věrní, kdo neselhali a bojovali do posledního dechu. Prohlédl jsem si Yoruichi bez masky a přikývl.
"Najdi je a trénuj a mám ještě jeden dotaz. Nevíš náhodou o nějakých mírových smlouvách nebo spojenectvích, které byly za vlády bývalého Raikageho uzavřeny? Nebo alespoň vztahy mezi vesnicemi?" Při tréninku v horách jsem byl dlouhou dobu mimo civilizaci. Vrtalo mi to hlavou už dlouho, já osobně nevěřil nikomu, ale možná byl někdo naivnější a já teď nevěděl, kdo nám vrazí kudlu do zad a kdo naopak ne. Podle mě teda všichni, ale hlavní bylo, že jestli chce Kumo získat zpátky jméno, potřebuje si u vesnicí upevnit postavení.

"Je mi líto Raikage-sama, ale bývalý Raikage se mi s ničím nevěřoval, vše co vím je, že s žádnou vesnicí nemáme spor." Odpověděla jsem mu téměř okamžitě. "Bude to vše. pane?" Znovu jsem se uklonila a opět čekala.

Jakmile si vyslechnu rozaky Raikageho, okamžitě přikývnu a s dopisy zmizím za úředníky. V ten moment si všimnu, že se tam objevila ANBu, ale nijak mi to nevadí. Stejně bych jim dopřál soukromí, proto zmizím po schodech dolů vyhledat úředníky. Rozrazím ledabyle dveře a vstoupím dovnitř.
"Nesu rozkazy od Raikage-sama, a myslím, že si budete muset pospíšit..."
Úředníci se na mě podívají a polknou. Protože jsem zaujal velmi podrážděný výraz ve tváři, nesnáším když někdo neposlouchá rozkazy. Zvláště pokud jde o nového raikageho, který si mě zcela získal. Proto jim praštím dopisy o desku stolu a založím si ruce. Nejdřív se jim nejspíš moc nechce, ale když položím jejich šéfíkovi ruku na rameno a jen zlehka jej stisknu, motivuju všechny k nejlepším výkonům. Stoupnu si do rohu a načnu nové lízátko, spokojeně sleduju jak to najednou všechno jde jako po drátkách. Počkám celou dobu a pak navrch dostanu děkovné potvrzení pro Raikageho s kterým konečně opustím místnost.
Pomalu se vracím nahoru až se objevím ve dveřích Raikageho. Potichu vstoupím a postavím se do rohu místnosti, abych nepřekážel, ale zároven jsem připravený okamitě jednat či splnit jakýkoliv příkaz. Pokud je zde ještě ta ANBu bez masky, trochu se zájmem si jí prohlížím. Potkal jsem jí už dřív, ale bez masky ještě nikdy. Jakmile se na mě raikage podívá, přistoupím k němu, přidám mu děkovné potvrzení a nedokužu při tom skrýt svůj úsměv. pak ustoupím o pár kroků a pokud mě nezastaví s rozkazy, přesunu se opět do kouta, kde v tichodti vyčkávám.

Poslouchal jsem Yoruichi a přikývl.
"Dobře, rozumím, nevadí. Děkuji a můžeš jít.." Mávnul jsem směrem k ní, že je to opravdu všechno. Potom jsem se podíval na Kenseie a pohledem sjel na děkovné trvzení! Nevím, co s nima ten kluk udělal, ale děkovné potvrzení mi poslali poprvé. Vždy to byli nějaké hrubé urážky o tom, že jim přidělávám práci. Já a práci, vždyť oni si tam válej šunky celej den.
"Koukám, že všechno šlo jako po drátkách, děkuju.." Děkovné potvrzení jsem si někam založil, protože to se nejspíš stalo naposled, tak abych to nezapomněl!
Na křesle jsem se otočil a zahleděl se do obrovského okna. Měl jsem výhled na celou Kumogakure, zamyšleně si prohlížel ulice plné lidí a do ticha kanceláře pronesl.
"Poslyš, Kensei, jaká vesnice je podle tebe nejspolehlivější a důvěřivá? Řekněme, že i trochu naivní" Neměl jsem v úmyslu posílat zprávy o Spojenectví, alespoň zatím ne, o všech jsem za ty léta měl dost dobrý obrázek, ale potřeboval jsem slyšet jeho názor.

Protože jsem zaslechl pár posledních slov, pochopil jsem kam tím Raikage míří. Zůstal jsem stát kus od něho a nemusel jsem ani dlouho přemýšlet.
"Když dovolíte Raikage-sama, nejdřív bych vám sdělil jednu informaci. Když tu byl ještě váš předchůdce, byla naše vesnice pozvaná do Iwy. Pořádal se tam společný turnaj v aréně a já...to prošvihl..." na chvíli zklamaně svěsím hlavu. Pak jí však zvednu a lstivě dodám.
"Nejsem sice ANBu, ale myslím si že náš starej s nimi udržoval nějaké písemné vztahy. Určitě by mohlo být zajímavé, zkusit jim napsat. Zvláště když si pustili celou naší vesnici jen tak k sobě..."
Pak jsem se zaměřil spíše na původní otázku a hned mě napadla odpověď.
"Pokud vím, Konoha byla vždy proslulá bláznivým přátelstvím a svou otevřeností. Pokud chcete, aby nějaká vesnice nám naletěla, zvolil bych je..."
Se zájmem sleduju Raikageho, jestli mu moje informace, alespon trošku pomůžou.

Poslouchal jsem Kenseie. Když Rada zamítla mé návrhy na efektivnější zvýšený Ekonomiky, musel jsem se zařídit nějak jinak, i proti jejich pitomým připomínkám. Většina z nich jsou jen starý zapšklý páprdové. Ale takový bývali vždy.
Pozvaná do Iwy?
"Mohl bych tam napsat, ale Iwagakure je popravdě zvláštní vesnice. Nevím, jak se změnila, ani kdo je teď Kage, proto bych počkal" Přemýšlel jsem nad potenciálními spojenectvými. Ale žádné se mi nezdálo, smlouva pro mě nebyla nic víc než cár papíru, ale někomu jinému mohla přijít důležitá.
"Máš pravdu, Konoha byla vždy ke všem až přehnaně nákloná. Jejich iluze o míru nemohla nikdy vydržet. Mají odvahu, ale jsou moc potěšilí. Konoha nabírá na vojenské síle, mohla by se nám hodit. Něco jsem se ale naučil, nepodceňujme žádnou vesnici..Uvidíme, času dost.." Stále jsem pozoroval Kumo, mou milovanou vesnici.
Věci se začnou hýbat, pomalu, ale jistě..
Zdálo se, že Kensei se stane mýma očima i ušima tam venku.
"Tak, ale teď přejdeme k tobě. Specializuješ se na sílu a Taijutsu, o Kenjutsu jsi nikdy nepřemýšlel?" Otočil jsem se na židli zase zpátky a pohled upřel do rohu, kde se Kensei nacházel.

"vaše rozhodnutí nechci zpochybňovat, jen bych rád věděl jednu věc. Iwa neví o změně našeho vedení, proto by mohli později po nás požadovat nějakou pomoc, nebo tak. nebylo by lepší si to ujasnit?"
Doufám, že se neurazí, byla to pouhá zvědavá otázka, abych tomu trochu porozuměl.
Pak se dostane ke mě a já se zamyslím.
"Kenjutsu... vlastně od doby kdy můj sensei Artas zmizel, jsem trénoval sám. Neměl jsem možnost přemýšlet o věcech ve znamení co kdyby."
Pokrčím rameny a pokračuju.
"Trénoval jsem sám všechno co se dalo a z odkazu svého učitele jsem dokázal vytvořit dvě vlastní techniky. Používám je jen v krajních případech, aby zůstaly mým tajemstvím."
Přikývnu jakoby pro sebe a očividně se mi vybavují nějaké vzpomínky z minulosti.
"Kombinuju taijutsu s použitím zbraní, vlastně používám všechno co mám. Tak mě to Artas učil. Pokud mě naučíte Kenjutsu, budu vám vděčný Raikage-sama."
Nakonec si vzpomenu na útržky co jsem se dozvěděl a položím malou otázku.
"Slyšel jsem, že kdysi měl Raikage svého parťáka. Musely to být skvělé časy, nejvíc se mi zamlouvala technika lasa."
Pak se zarazím, nahodím omluvný pohled, že ho s tím obtěžuju.

Jen jsem přikývla a zmizela v obláčku dýmu.
//přesun

Jen jsem na slova Kenseie souhlasně přikývl.
"Máš pravdu, měli by o tom vědět. Ona o tom celkově není informovaná žádná vesnice, možná bych mohl rozeslat dopisy a v nich se i ujistit, v jakém vztahu jsme s vesnicemi, co na to říkáš?" Byl teď moje pravá ruka, chtěl jsem znát jeho každý názor, kladný nebo záporný. Rozhodně pro mě nebyl moje sekretářka, ale stal se člověkem, kterého budu hodně potřebovat.
Když přešlo zpátky k tématu jeho a jeho schopností jen jsem mlčky přikyvoval a souhlasil.
"Jde hlavně o to, co chceš ty a co ti vyhovuje, to, co nás tvoří jsou naše rozhodnutí.." Zabručel jsem a promnul si bradu. Při zmíňce o lasu jsem zpozorněl a zabodl do něj pohled.
"Rariatto a Daburu Rariatto. Technika využívaná čtvrtým Raikagem a Killerem Beem, dá se používat i samostatně. Rariatto se řadí mezi mé hlavní techniky, které ovládám. Kdysi dávno existoval člověk, který byl můj parťák, ale dvojité laso jsem s ním nikdy nedotáhl do konce. Zkus hádat proč.." Dal jsem mu malou zákeřnou otázku.
Bylo to už dávno, ale přesto jsem byl tehdy zklamaný a nikdo stejně potenciální se nenašel, až doteď. Kensei, sílu má, možná by to stálo za pokus.

Když Raikage kupodivu změní názor, překvapí mě, samozřejmě v dobrým. Proto souhlasně přikývnu a rozhodně zatnu ruku v pěst, mírně nataženou před sebou.
"Jen ať se to každý dozví, že tu s nima uděláme krátkej proces..."
Pak se mírně zarazím a uctivěji dodám. "Je to skvělé rozhodnutí Raikage-sama..."
Když promluví o trénování neodpustím si dodat.
"Já beru trénování vážně, i když mě to baví. Ale myslím si, že záleži i na učiteli."
Jakmile však přejde na téma, co mě zajímá nejvíc, spokojeně přikývnu a v očích mi zažehne hlubokým zájmem.
"Dvojité Laso je závislé na souhře a pak až na síle..." odrecituju naučeně. pak se pousměju a s pochopením dodám.
"...obávám se, že vašemu společníkovi chyběla síla. Nevěřím, že by jste nenašli společnou cestu... trénovat s vámi Raikage-sama musí být úžasné..." Nadšeně se usmívám při představách, že jistě dokáže zasadit ránu, co projde i mou obranou technikou. Silní soupeři, moje slabost.

Líbilo se mi Kenseiovo nadšení, kdyby to jen šlo tak lehce.
"Základem je získat si jejich důvěru, Kumo jí už z minulosti nemá dvakrát dobrou a teď se ta pověst ještě zhoršila. S tím se musí vážně něco udělat.." Zavrtěl jsem hlavou a pokrčil obočí, uprostřed čela se mi utvořila hluboká nespokojená vráska.
"No, už abychom trénovat šli, chci vidět, kdo tě naučil tak skvělým dovednostem, sílu jsi mi ukázal, uvidíme, co dál" Podotknul jsem směrem k němu a pokýval hlavou, zatímco podepsal a orazítkoval další hlášení o stavu u brány vesnice za poslední měsíc, příchody a odchody, nic neobvyklého a založil ho k ostatním.
"No, máš pravdu, ale neselhal jen v síle. Můj bývalý student byl opravdu rychlý, měl rychlost klanu Yotsuki, ale pokud jsi rychlý automaticky bys měl postrádat sílu a naopak. Já si sílu získal jinými způsoby než brněním, roky tréninku, ale dalším problém je, že úspěšné dvojité laso závisí hlavně na přesnosti. Aby se podařilo musí se dva lidi ve stejnou sekundu dostat k protivníkovi a vynaložit přesně tu samou sílu, aby mu kupříkladu utrhli hlavu. Jde taky o moment překvapení, perfektní načasování, ani jeden nesmí polevit či selhat, stačí jen malé zaváhání a celá technika jde do kelu. Musíš znát limity sebe i svého soupeře, aby ses mohl mu přizpůsobit. Proto tady jde o týdny tréninku. Uvidíme, jen to tady dodělám, napíšu pár dopisů a půjdem se mrknout na ty tvoje techniky" A pak usoudím, jestli dvojité laso zvládneš..