Kancelář Raikageho

Vstal jsem a přešel až ke skříni, otevřel jí, prohrabal se pár hadrama, až našel plášť, minulých Raikagů, stejně tak jako klobouk. Klobouk jsem tam nechal, jen si přes sebe přehodil plášť. Pak jsem se vrátil ke stolu a mezitím poslouchal tu dívku.
"Výborně, polož mi to někam.. sem" Ukázal jsem na stůl, který byl přeplněný bez špetky volného místa, čekalo toho na mě sakra hodně, to jsem na Kagování nesnášel, že já v těch horách nezůstal.
"Děje se něco neobvyklého? Když už jsi tu, sice jsem byl seznámen s pár okolnostmi, ale jsou tu ještě nějaké nesrovnalosti, které bych měl vědět?" Zeptal jsem se, o svých radikálních změnách ve vedení a celkovém dojmu celé vesnice jsem zatím pomlčel.

Na jeho rozkaz jsem dokumenty položila a zase odstoupila od stolu. O žádných nesrovnalostech nic nevím pane, snad jen to, že vesnice jak jistě víte byla dlouho bez Raikageho, lidé přestávají věřit, že se vesnice znovu vrátí k zašlé slávě. Promluvila jsem znělým hlasem, který v sobě však neskrýval žádné jiné posity, kromě holého sdělení. Raikage-sama, chtěla bych Vás požádat o misi, vím, že jste ve funkci teprve první den, ale nežádám ji hned.

Poslouchal jsem jí a sem tam přikývnul.
Přestávají věřit? Není se čemu divit, z Kumo se stal lunapark pro nukeniny. To se ale změní..
"Dobře, díky.."
Alespoň, že z těch ANBU něco zbylo.
"Upadá ekonomika, stížnosti od skoro všech vesničanů, co tu ten předchozí Raikage dělal?" Zavrčel jsem a zavrtěl hlavou. Přetočil jsem k ní od papírů obličej a zapřemýšlel.
"Žádnou misi hodnou tvé hodnosti prozatím nemám. Až bude dám ti vědět, ale teď bych chtěl, aby jsi mi, přinesla seznam aktivních a všech dostupných Shinobi z Kumogakure. A ještě něco, zavolej mi sem jinchuuriky, oba. Pokud je to vše, můžeš jít." Pronesl jsem hlasem, který odmítal jakékoliv námitky. Byla tady, tak jsem jí hned využil. Nehodlal jsem s lidmi zde házet přátelské konverzace, od toho jsem tu nebyl ani já ani oni.
Jinchuuriky, slyšel jsem o nich od Rady, potřebuji vědět, jak jsou na tom.
Zahrabal jsem v papírech a vytáhnul jejich spisy, ačkoliv jsem byl informovaný, potřebuji se připravit na to, kdo je tajnou posilou Kumogakure.

Konečne som po dlhej dobe navštívil kanceláriu kde sídli Raikage-sama. Možno tu tentokrát bude povedal som si v hlave a pristúpil som k dverám . Zaklopal som a čakal som či sa niekto ozve.

To naneštěstí opravdu nevím. Zakroutila jsem hlavou na jeho nečekanou otázku a pak jen přikývla. Hned to provedu, Raikage-sama. Omluvte mě prosím. S další hlubokou úklonou jsem vycouvala ze dveří a zavřela je za sebou, až jsem málem vrazila do Shioriho. O-omlouvám... Na chvíli jsem se zarazila, když jsem spatřila, kdo zamnou stojí. ... se. Na sucho jsem polkla a údery srdce se zpomalily tak, že snad ani nebylo. Pohledem jsem uhnula jinam při vzpomínce na naše poslední setkání. I kdybych o něm chtěla mluvit, nebyl čas. Položila jsem mu na pár vteřin ruku na rameno a s mírným pokývnutím mu zmizela z očí. (přesun)

Vejdu na práh této budovy a následně procházím hlavními dveřmi. Zamířím si to po schodech úplně nahoru až do kanceláře nového raikageho a před jeho dveřma zaklepu. " Tak jsem tady jak jste si mě vyžádal " Nepoužil jsem oslovení -sama, jelikož jsem se ještě nerozhodl jak ho ohodnotím. Může být sice novej raikage, ale svůj titul si musí zasloužit.

Miki se pomalu svým tempem - jako vždycky - doloudala k budově Raikageho. Že by se nějak ztrhala, aby tu byla co nejdřív, to se rozhodně říct nedalo. Vstoupila dovnitř a změřila si pohledem schody které vedly vzhůru. Jak se zdálo, nebylo jiného zbytí, než je vyjít. Dala se do toho a cestou se pustila do konzumace mandarinky, kterou si koupila cestou. Dorazila nahoru, ještě než jí dojedla. Ze slušnosti kývla hlavou na mladíka, který tu čekal.
Ode dveří se ozvalo zaťukání.
Krátká, krátká, dlouhá, krátká, krátká, dlouhá.
A konec.
Miki stála opřená o stěnu vedle kliky a dál se věnovala mandarince.

Na odchod té ANBU jsem jen přikývl. Podepsal pár papírů na stole a hodil je na kupu vyřešených. Hromadilo se tady toho vážně hodně, ale nic kladného, jen samé stížnosti. Klepání mě nevytrhlo z práce, budou muset chvíli počkat, než se aspoň zorientuji. Na stole ležely rozevřené spisy Shinobi i s fotografiemi a na vrchu oba Jinchuuriky.
"Dále" Houknul jsem na první zaklepání, sice trochu se zpožděním, ale přece. Nevrle jsem dal stranou další z papírů a čekal, kdo vejde dovnitř. Od doby, co jsem vešel do kanclu jsem se nezastavil, panoval tu naprostý chaos.
Tahle kancelář potřebuje pomoc. Jak vidím, tak nejenom ona, ale i celá vesnice.

V okamihu sa otvorili dvere... No nečakal som že do mňa vrazí práve Neko. Než som sa jej snažil aspon pozdraviť bola preč. Medzitým prišlo pred kanceláriu zopár shinobi z Kumogakure, hlavou som kývol na pozdrav.

Ked som počul že môžem vstúpiť otvoril som dvere a uvidel som Raikageho...
Takže predsa to bola pravda povedal som si v hlave.
Zdravím moje meno je Kenichi ale pre priatelov som Shiori, chcel som sa vám osobne pozdraviť povedal som s úsmevom na tvári. Pozrel som sa na stôl kde mal kopu papierov... Zdá sa že tu panuje chaos môžem vám s niečim pomôcť?

Jelikož vyšel ten chlápek jako první tak jsem musel jakožto druhý počkat než si tam s novým raikagem popovídá. Zatím jsem se opřel o stěnu vedle dveří, sednul si na zem, dal ruce za hlavu a natáhnul nohy. Dával jsem si šlofíka mezi tím než se tam ti dva vykecaj. Zkrátka byla nuda čekat a poslední dobou jsem se ani moc nevyspal. Kdyby však někdo vkročil na chodbu nebo otevřel dveře tak bych si toho i tak všimnul.

Vzhlédnul jsem od papírů a pohled zaměřil na mladíka, co přišel. Jen jsem na jeho představení přikývl.
"Raidon, nový Raikage" Dodal jsem a pohled zase vrátil zpátky, ta ANBU mi seznam ještě nepřinesla, tak jsem se musel spolehnout na zásoby z kanclu, vyhledal ve spoustě složkách Kenichiho spis a párkrát ho prolistoval.
"Na sekretářku nevypadáš, takže nejspíš ne.." Podotkl jsem na jeho nabídku o pomoc a zavrtěl hlavou.
"Tady vidím, že jsi Tokubetsu Jounin, byl k tobě přidělen nějaký tým?" Než mi přijde seznam, musel jsem se poptat sám.

Teší ma povedal som pokojným hlasom. Na chvíľku som sa zamyslel nad jeho otázkou... Áno som Tokubetsu jounin ale do tejto chvíle nemám žiaden tým...

Na jeho informaci jsem jen přikývl, něco jsem si odškrtnul a spis založil zase zpátky.
"Takže, jakmile mi přijde seznam geninů a chunninů, rozdělím to do týmů, takže kdyby byl nedostatek Jouninů dostaneš přidělený tým. Mise pro tebe bohužel žádná zatím není, ještě se plně neorientuju v situaci vesnice, takže mise se budou řešit později. Zatím mi hlaš jakékoliv změny ve vesnici, taky by se měla posílit ochrana vesnice, ale to se vyřeší jindy. Můžeš jít a pošli mi sem další" Mávnul jsem na něj a v křesle se protáhl, sedět tady takhle ještě pár dní a nejspíš se nezvednu.

Rozumiem Raikage-sama tak teda dovidenia povedal som pokojným hlasom a otvoril som dvere.
Pri dverách stáli dvaja shinobi ktorých som už poznal...
Môžete ísť prepáčte že to tak dlho trvalo povedal som milým hlasom a pomaly som kráčal po chodbe smerom von.

Vzhledem k tomu, že zde byl i Zoro, jak Miki předpokládala, bylo jasné, že si nový Raikage chtěl pozvat do kanceláře oba jinchuuriky. Taky se z toho dalo dost dobře předpokládat, že žádný další, kterého by jim bývalý Raikage zatajil, ve vesnici nebyl, prostě proto, že by v tuhle chvíli s největší pravděpodobností už trčel s nimi přede dveřmi kanceláře.
Na základě těchto informací a faktu, že z mandarinky v její ruce jí zbyly už jen šlupky (protože ať se snažila sebevíc, nenašla, kam by je mohla vyhodit), se rozhodla, že nemá cenu dávat přednost Zorovi, který tu byl dřív, když by v kanceláři nejspíš nakonec stejně skončili oba najednou.
Prostě se tedy přetočila do strany, zmáčkla kliku od kanceláře a následně vstoupila dovnitř, dveře necháváje otevřené.
"Zdravím," ozvalo se neutrálním hlasem a to bylo asi tak všechno, žádné oslovení nenásledovalo.
Miki padl pohled na stůl a při pohledu na hromadu složek jí na krátký okamžik jí zamrzel fakt, že nějaký senzibil očividně našel záhadně se objevující šuplík minulého Raikageho. Ta věcička se jí, když jí posledně viděla dost líbila. Byla opravdu chytře vymyšlená.
Chvíli dumala nad tím, co s prázdným šuplíkem asi udělali, ale pak jí pohled padl na šlupky v její ruce. Stále ještě zamyšlený pohled upřela na Raikageho, ikdyž teď měl nutno podotknout poněkud jinou kvalitu.
"Hmm... nemáte tu někde koš?" všude kolem viděla jen spoustu papírů.

Tentokrát mě předběhla Miki, což mě celkem zarazilo, ale zachoval jsem si i potom neutrální stranu. Prostě jsem hned za Miki vešel do kanceláře a zavřel za sebou " Zdar " Postavil jsem se pár metrů před jeho stůl a měl jsem takovej znuděnej výraz člověka, který čeká co pro něho zas přichystají za pakárnu. Avšak bych byl raději na jinačím místě než se zabýval nějakýma formalitama. Musel jsem pochopit rčení meč, který neseká nic zároveň přesekne ocel. K tomu, abych byl schopný přeseknout ocel jsem musel pochopit tento způsob boje. Meč, který neseká nic, ale zároveň přesekne ocel. Co tím myslel mistr? Určitě jednou nastane chvíle kdy to pochopím a budu to moc v tom okamžiku použít.

Jakmile vešli oba dva Shinobi do kanceláře, jen jsem je rychle přelétl pohledem a pak zpátky na spisy, které jsem potom uklidil, protože ani v jednom moc informací nebylo, jen ty základní jako hodnosti a věk. Už jen z pozdravu mi bylo jasné, s kým mám tu čest. A že by se mi nějak zamlouvali se říct nedalo. Měl jsme dost zkušeností s předchozími vlastními těhle bijuu a tím, že v nich dokázali zůstat tak dlouho, to muselo mít nějaký důvod, na který jsem hodlal přijít.
"Zdravím, někde támhle.." Odpověděl jsem Miki a ukázal na haldu papírů v pravém rohu.
"Nebudeme to moc prodlužovat, doneslo se ke mě pár zvěstí o tom, že s vámi poslední dobou trávil bývalý Raikage dost času tréninkem. Chci znát nějaké podrobnosti o tom tréninku a jak si na tom s Bijuu stojíte. Jde mi hlavně o vaši bezpečnost a bezpečnost vesnice, abych se se vším seznámil." Stručná žádost, stručné odpovědi. Nic víc jsem po nich nechtěl.

Vyjádřím se jakožto první v této konverzaci i když mě spíš zajímaly jinačí věci o které bylo lepší se postarat. Přesto jsem se však rozhodl mluvit první. Pořád u mě však bylo slyšet jakoby znuděný hlas a žádné překvapení. " Aaa, vy myslíte toho chobotničáka? Moc toho nenamluvil a už vůbec nechtěl spolupracovat. Musel jsem s ním uzavřít menší dohodu aby byl schopen spolupracovat. Raikage nás totiž hodil několika set metrovým kráterem přímo dolů z hory a my se pak museli vrátit zpátky. Nic zvláštního až na ty věci, který jsme potkávali. " Čekal jsem na to co řekne ať se můžeme posunout dál a nemarnit čas jen klábosením.

Ve chvíli, kdy byl Miki ukázán směr koše, vydala se tam a zkusmo odhrnula nohou pár papírů a skutečně, vypadalo to, že se pod nimi cosi jako koš skrývá a tak se dala do vysvobozovací akce, zatím co jedním uchem poslouchala nejdřív Raikageho a pak Zora, jedno udržovala pevně zavřené, aby jí neunikla žádná informace a oběma rukama rovnala papíry na vysoký komín vedle koše. Konečně se jí to podařilo, vyhodila šlupky a obrátila se zpátky k těm dvěma. Zoro právě domluvil a tak usoudila, že je na řadě ona.
"Museli jsme přežít týden na ostrově. S kunaiem," upřesnila jejich trénink, protože jak se zdálo, Zoro to bral dost volně. Zdálo se jí, že k minulému Raikagemu měl větší respekt.
"A co se týče Nanabiho..."
hluboký nádech
"... máme smlouvu o neútočení, já se z něj nepokusím udělat cvičenou opičku a on se mě na oplátku nepokusí ovládnout."
Tvářila se, jakoby to bylo naprosto normální. Zbytek konverzace s Nanabim, týkající se Kumo mu rozhodně sdělovat nehodlala.
Mezitím jemně ťukla patou o vysoký komín papírů pár centimetrů za ní, který tam před tím narovnala a ten se zkácel zpátky na koš. Její tvář nabyla překvapeného výrazu, právě ve chvíli, kdy vracela svůj pohled - který před tím věnovala oněm spadlým papírům za ní - zpět k Raikagemu.
"Hups."

Měl jsem takový konečný obrázek o těch dvou, už jen z toho vystupování.
To, že jsem si je nechal předvolat neznamenalo jen popovídání u kafe, ale zjištění, jací vlastně jsou. Bylo málo věcí, které jsem nesnášel. A ta hlavní byla neúcta, já jsem v jejich věku před Kagem klečel a oni? Když začal Zoro mluvit, prohlédl jsem si ho a poslouchal.
Flegmatický fracek bez špetky úcty..
Snad jen díky velkému sebezapření jsem ho nepřišpěndlil na zeď vedle dveří nebo s ním neprorazil kancl, trochu výchovy by mu hned prospělo. Jen jsem ale kývl a pohled přetočil na Miki, která mezitím stihla najít koš. I jí jsem v duchu zhodnotil. Narozdíl od Zora prokazovala aspoň nějakou úctu. Nepůsobili na mě zrovna kladně, ale to jsem neřešil, pokud budou věrní Kumo a plnit rozkazy budu s nimi vycházet.
"Výborně, předpokládám, že vás vzal na Želví ostrov. Trénink přežití, efektivní, jak vidím, nějaké výsledky to mělo. Ať už máte dohody jakékoliv, je mi to jedno, hlavně se kroťte a nenechte unést vidinou síly, jak už mnozí z vašich předchůdců udělalo a pro nikoho z nás to nedopadlo dobře.." Přejel jsem je pohledem, poučovat je bylo zbytečné, sami musí vědět, co dokážou, když se nebudou ovládat, vyhladí vesnici.
"A ještě něco. Nevím, jak to měl váš předchozí Raikage, ale odteď na mise nebudete chodit mimo vesnici. Trénujte si kde chcete, ale na misi vás pošlu jen s patřičným doprovodem do doby, než mi ukážete, že vás Bijuu neovládne. A teď poslední otázka předtím než opustíte kancelář. Máte nějakého senseie?"

Podívám se na raikageho už trochu nenudně a povím mu " Žádného oficiálního senseie nemám, pokud se ovšem nepočítá můj mist v dojo, který mě naučil kenjutsu. Budu dodržovat vaše rozkazy když je to rozkaz nejvyššího nadřízeného. Možná na to nevypadám, ale vždy jsem splnit to oč mě nadřízený požádal. Máte pro nás ještě nějaký jiný rozkaz raikage-sama? " Vykročil jsem o krok vpřed s položenou dlaní na mojí bílé a i nejcennější kataně. Ovšem už úplně s jiným pohledem než jsem měl předtím ten znuděný.

Miki neustále nepřestávalo udivovat Zorovo jednání. Ne, že by nebyl vypočitatelný, spíš jí neustále dostával fakt, že na světě opravdu existuje někdo, kdo se tak chová (na druhou stranu opravdu nebyl jediný, u koho se jí to v životě stalo). Před chvílí vypadal znuděně a najednou se sápe po jedné z těch svých katan a vystupuje jednou nohou dopředu? Potom, co mu Raikage zakáže mise mimo vesnici?
Příslušníci klanu Meiro moc dobře věděli, proč se, pokud to jde vyhýbají shinobi. Nejen, že měli nepříjemný zvyk pokusit se z vás udělat mastný flek na stěně, pokud na něco přišli, ale ještě se mezi nimi nacházeli takovéhle typy.
Miki potlačila touhu protočit oči.
"Technicky vzato byl náš sensei minulý Raikage," doplnila Miki Zorův proslov, protože jí přišlo, že ač toho vždycky namluví spoustu, téměř zásadně vynechává to informačně podstatné.

Tak trochu jsem byl vyvedený z míry i já. Nevím, co zafungovalo, že se Zorovo chování změnilo z floutka na řádného Shinobiho. Že by ten vražedný pohled, co jsem před nedávnem po něm hodil? Znovu jsem jen kývl, tenhle přístup se mi zamlouval mnohem víc.
"To by mělo být všechno. Dám vám vědět, až najdu vhodného senseie pro vás dva. Pokud nenajdu nikoho se schopnostmi, které by se k vám hodili, vezmu si váš trénink na starost sám. Mou jedinou podmínku znáte, teď už můžete odejít.." Podotkl jsem směrem k nim a propustil je konečně z kanceláře. Potřebné věci jsem se dozvěděl a zbytek maličkostí se doplní. Taky budu muset zavolat si zpátky tu ANBU, potřebuji pár informací.
Kumo by se měla dát do pohybu, co nejdřív..
S těmi myšlenkami jsem se ponořil znovu do papírování.

Vyslechnul jsem si instrukce a už jsem vlastně neměl důvod tu nadále zůstávat, a proto jsem se rozhodl odejít. " Dobře. Když už tedy nic tak mi půjdeme " Místo dveří jsem však zamířil k oknu a proskočil otevřeným oknem. Sice jsem měl v plánu jít dveřmi, ale ten můj orientační smysl byl už vážně podivný. Myslím, že bych zabloudil i na rovné cestě s nápisem cíl. Avšak když mě něco zaujme tak jsem na místě rychleji než kdokoliv ostatní i když mířím původně jinam. (přesun)

Miki se zadívala do okna, ze kterého Zoro vyskočil a poprvé za celou dobu co byla v kanceláři jí zacukaly koutky do úsměvu, když si představila, co by se asi tak stalo, kdyby to okno bylo zavřené.
"Ani jsem si nevšimla, kdy si Zoro začal onikat," poznamenala ještě k jeho poslední větě a pak se obrátila zpět k hlavě vesnice.
"Raikage," následovala mírná formální úkolona, po které se Miki obrátila ke dveřím, koncovka chyběla.
Kromě tichého zvuku zavíráných dveří už od Miki nebylo slyšet až do jejího odchodu nic.
(Přesun)