Arena

First topic message reminder :

[img] [/img]

"To já taky. Přemýšlela jsem a hodně. Hokage-sama, tady máš svitek, pro Alliiho, dej mu to, až bude jounin." vytáhla jsem ze saka svitek, a podala mu ho.
"Má to ode mě jako dar."

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal... přesně to co jsme si nepřály. Ani já, ani Shijin... Snažila jsem se nedat na sobě znát, že mě tahle zpráva poněkud rozrušila. Nebylo to těžké, jenom srdce se mi víc rozbušilo.

Volným krokem jsem přešla do středu arény a čekala, až přijde i Shijin. Co budu dělat?

[Hmm... Jestli půjde tenhle souboj stejně jako ten tréninkový tak.]
Pohodlně jsem se usadil a se zájmem sledoval bojiště.

Tiez som sa usadil bol som zvedavy na tento suboj
Je tu dost ludi som zvedavy kedy pojdem ja

"TSunade-sama!? Vy..Proč mu ji nedáte sama?" byla to spíš řečnická otázka, moc dobře jsem věděl, co má na mysli.
"Už začínají. Souboj očí, zajímavé." usmál jsem se a vstal.
"Drazí přátelé, Shinobi a kunoichi. Sešli jsme se zde, abychom sledovali snažení všech geninů." řekl jsem zvýšeným a silným hlasem.
"Naši geninové, pravidla vám sdělí zkoušející Allii Uzumaki. Jen nezapomeňte na jedinou věc, výhra neznamená automatické povýšení. Chuuninem se může stát jak ten, kdo prohraje, tak ten, kdo vyhraje. Záleží na vašich fyzických a psychických schopnostech. Začněte a přeju všem Hodně štěstí!" posadil jsem se a zářivě se na všechny usmál.

Upriamil som svoj pohľad na dve členky svojho klanu. Nič som nehovoril, len som ich v tichosti sledoval.

Jakmile obě dorazily, mrkl jsem na ně a snažil se usmívat, nějak je aspoň pohledem uklidnit.
"Můžete používat, cokoliv chcete. Jak pravil Hokage-sama, vítězství neurčuje povýšení. Jde o čestný souboj, neradi bychom tu viděli vážná zranění, konec určuji buď já, nebo Hokage-sama. Boj bude trvat maximálně 45 minut."
Je to tady.
Odskočil jsem pár metrů dozadu. "Začněte!"

Povzdechla jsem si a nedokázala Alliimu oplatit úsměv. Ono kdo by se na mém místě taky usmíval. V mých očích se objevil aktivovaný byakugan. Zaujala jsem bojový postoj a podívala se na nee-chan.

"Hodně štěstí Shijin." sotva znatelně jsem se pousmála.

Nemůžu do ní jít naplno. Prostě to nejde... Vyrazila jsem proti ní a měla v plánu ji zasáhnout Shukūkenem do hrudi. Mělo by ji to maximálně na chvíli paralyzovat, což by mi mohlo poskytnout nějaký čas... Uvidíme jestli se stačí vyhnout...

Pribehol som do areny a prisiel som na balkonik a oprel som sa o zabradlie Dufam ze nejdem neskoro!

"Tak, to jsem zvědavá." pousmála jsem se a opřela o sedadlo.
Kde jen jsou ostatní kage?

Achjo... Asi je čas zkusit to, co jsem nedávno trénovala.
Aktivovala jsem Byakuugan a sledovala její pohyby.
Shukuuken? Prudce jsem se odrazila a vyskočila. Když jsem dopadla na zem zády k ní, rychle jsem se otočila a začala s první pečetí. Nemělo cenu je dělat otočená, když Byakuugan by je stejně viděl.

"Sanzengarasu no Jutsu!" vykřikla jsem a nebe nad mojí hlavou se zaplnilo nespočtem pírek. Přivolala jsem padesát vran. Kroužily mi nad hlavou připravené zabránit jí v pohybu.
Ne... Já do toho musím jít naplno. Musím, protože jsem i tak slabší. I přes to, jak jsem se cítila se na mé tváři objevil odhodlaný úsměv. I kdybych ji nedokázala porazit... Stačí když dokážu, že se jí vyrovnám. Tak proč mi připadá, že s tímhle Jutsu dělám chybu?

Překvapeně jsem doklopýtala, protože místo nárazu, na který jsem byla připravená mě čekalo... nic... Nabrala jsem rovnováhu a otočila se. Věděla jsem co je za mnou, už podle těch pečetí.

Nechtělo se mi útočit. Ne teď když má nad sebou ty vrány. Akorát bych si naběhla... Jen jsem stála a věděla co udělám v případě, že je na mě poštve. Měla jsem připravený další tah. Koncentrovala jsem čakru.

Vešla jsem do arény a překvapeně jsem se rozhlížela. Byla jsem tu poprvé.
Všude kolem bylo spoustu lidí a všichni se zájmem pozorovali střed arény. Zadívala jsem se tam pozorněji a zjistila, kdo proti sobě bojuje. Mikomi Hyuuga a.. Tu druhou jsem moc neznala, ale díky Byakuganu, který měla dívka v očích jsem poznala, že se jednalo také o Hyuugu. Tohle bude zajímavé.. Pomyslela jsem si a rozhlédla se po aréně ve snaze najít volné místo, či zahlédnout někoho známého. Na tribuně seděl Hokage-sama a blízko něj stále i Tsunade-sama. V tom ruchu těch lidí, jsem moc známých postav nezahlédla, tak jsem se aspoň nějak posunula do středu, abych lépe viděla na souboj.

Přimhouřila jsem oči.
Když jsem viděla její výraz jako kdyby... Ne, nemůžu udělat to co mám v plánu původně. Přece jen je to má starší sestra. Zná mě nejlépe. Takže...
"Fuuton:Renppushou!" dvacetpět vran se v té chvíli rozlétlo proti ní.
Když do nich narazil vzdušný vír, už jsem je nemohla ovládat. Ale vítr ano.
Jsou mezi nimi jen tři, které míří na místo, které je naší slabinou. Zasáhnou...?

A kruci. Tohle je pro mě blbá kombinace. V rukou jsem zkoncentrovala čakru. Je na čase vyzkoušet si svoji obranu.



"Shugohakke Rokujūyon Shō!"



Ani jedna vrána se ke mě nedostala. Bohužel tu byl ještě vzdušný vír, který mě odhodil, sotva jsem odrazila poslední vránu. Povedlo se mi dopad jakž takž ztlumit a přichystat si další útok. Z rukou jsem vystřelila čakrové jehly, které letěly přímo na sestru.

Ksó...
"Shunshin no Jutsu!" probleskla jsem se kousek dál a roztržitě jsem natáhla ruku nad svou paži. Zasáhla mě jen jednou. Naštěstí pro mě.

Uskočila jsem ještě o kousek dál a z pravé dlaně mi proudila zelená chakra.
Alespoň provizorně jsem si tu drobnou ránu ošetřit dokázala. Ale sledovat u toho ještě nee-san... Po pár vteřinách jsem toho nechala a zaujala bojový postoj.

Hm, Hyuuga Shijin umí lékařské techniky? Kde se to naučila? Dál jsem sledoval souboj, vypadá velice zajímavě. I když..

Viděla jsem sestru jak se léčí. Než se stihla rozkoukat, nachystala jsem si další útok. Musím sebou pohnout ale...

"Hakke Sanjūni Shō!"



32 úderů... Dokončím vůbec všechny?

Ah? Než jsem se vzpamatovala cítila jsem, jak mi z koutku úst vytéká tenký pramínek krve. Vzpamatovala jsem se a zvedla ruce. Díky bohu, že jsem věděla, kam zaútočí. A pak jsem si to rozmyslela. Nedávala pozor. Na mojí tváři se objevil úsměv. Ještě pořád jsem měla nad hlavou polovinu z padesáti vran. Všechny v té chvíli zamířily na ní. Na ten slepý bod. Musela dokončit údery... Nevnímala...

Zvedla ruku a jediným Juukenem na který jsem se zmohla jsem jí zamířila na břicho. Když budu mít štěstí, odhodí jí to přímo na vrány. Otočená se nemůže bránit.
"Juuken!"

Cítila jsem, že jsem koupila silnou ránu do břicha. Zdá se, že jsem Shijin nezablokovala čakru dostatečně... Než jsem se stačila vzpamatovat, už u mě byly vrány. Bylo to sice kruté a nerada to dělám, ale musela jsem je zneškodnit pomocí čakrových jehel. Konečně i ta poslední spadla k zemi a já vyčerpaně padla na kolena. V břiše mě bolelo. Sledovala jsem sestru, jestli má i po mém útoku pořád dost sil. Začala jsem skládat pečetě. V ústech jsem cítila kovovou pachuť krve...

Ksó, ksó, ksó...
Celé tělo jako kdybych měla znehybněné. Pravou ruku jsem měla naštěstí v pořádku, levou jsem celkem mohla hýbat, ale zbytek těla jako kdyby neexistoval.
"Ksó..." Cítila jsem, že brzy spadnu. Ne... Ještě ne... Třásla jsem se, ale podařilo se mi zvednou ruce a složit pečetě. Ještě než se zvedne. Musím to stihnout, než se zvedne...

"Fuuton: Daitoppa!" vykřikla jsem a cítila, jak mi mizí chakra. Zbylo mi jí už tak málo. Možná i proto Jutsu nemělo tu sílo, kterou mít mělo. Ale snad stačilo...

To vypadá na konec.Pravou rukou jsem si zakryl obličej před větrem, který se přehnal.
Obě mají fuuton..

O pár vteřin později jsem dokončila pečetě. Ona mi snad přečetla myšlenky...

"Fūton: Daitoppa." pravila jsem poněkud překvapeně a sledovala, jak se naše útoky vyrušily. Inu je vidět, že jsme opravdu sestry. Známe své techniky a většinu z nich máme společnou. Co teď?

Vymýšlela jsem co dál, ale někde v břiše mě bodlo. Klečela jsem na čtyřech a z mých úst odkapávala krev. Ještě ale můžu vstát... neprohraju!

Krev...

"Kuchiyose no jutsu!"



Nad mou hlavou kroužil obrovský orel.

"Kizoku, prosím... pomoc..."

Orel mě popadl a vyhodil na svůj hřbet. Zasyčela jsem bolestí. Letěli jsme směrem na mou sestru.

Alespoň tentokrát si odpustil sarkastické poznámky...