Arena

Prechádzal ulicami mesta, keď mal zamierené k Shovi a k väznici, kde by sa mal nachádzať. No cestou, si všimol dvoch ľudí mieriacich si to po ulici, počas toho obodbia, keď ňou neprechádzal nik. Bolo to celkom divné a keďže si ho nevšimli, rozhodol sa, že ich bude sledovať, a uvidí, čo sa bude diať. No a keď sa spolu s nimi objavil v aréne, prišlo mu to trochu divné. Viac už nemal na čo čakať a tak sa objavil za nimi. ,, Zdravím. čo vás prináša do týchto končín?" Spýtal sa.

[center]Kasumi a Teruki

Dorazil jsem k Aréně a nemohl jsem se nedivit tomu co se tady děje.Další z mích Jouninů chycen do tak patetického Genjutsu? To si ze mě snad děláte srandu.Budu si s nimi muset promluvit a mám chuť jim srazit hodnosti na Geniny. Podíval jsem se na chlapce který stál za Ururem byla hloupost ho napadnout zezadu jelikož tím si odkryl vlastní záda přímo k nově příchozím jako jsem já.Rai no Hokou.Než na mě stihly jakkoli zareagovat už jsem stál já za ním a opět jsem měl ruku položenou na jeho hlavě jako u toho minulého."Pokud nechceš umřít radil bych ti oddělat ten Kunai" řekl jsem chlapci který vypadal poněkud jednoduše.Potom jsem se podíval na dívku která stála o kousek dál "Jednoho z vás jsme zajali a druhého mám teď doslova ve své dlani.Takže bych ti radil se vzdát a nebo všichni zemřete."

Znovu jsem se před příchodem na místo rozložila na lístky. Bylo to snazší a rozhodně nenápadnější, než tam prostě přiběhnout a upoutat tak na sebe veškerou pozornost.
V genjutsu jsem nebyla mistr, ale ani úplně nejslabší, takže jsem si pěkné iluze jedné z narušitelů všimla.
Teď jsem poskládala za ní a neoriginálně jsem jí ke krku zezadu opět přiložila meč, jenž se mi složil v ruce. „Raději bych ho poslechla,“ zašveholila jsem s úsměvem. Kolem mne se tetelilo několk lístků irisu a zdánlivě nevinně poletovaly kolem.

Když jsme přišli a viděl jsem co se tu děje tak Raikage jako správný kage zareagoval první a z jeho činů jsem pochopil co je třeba dělat, a proto jsem ihned zakročil taky. Byly to nepřátelé a já se musel postarat akorát o tu dívku. Díky své rychlosti a shunshinu jsem se dostal za dívku a přiložil jednu katanu ke krku ze přední strany a druhou katanou jsem jí jistil u její páteře. " Mám ji raikage-sama. Mluv! " Rozkázal jsem a čekal jsem na její reakci. Kupodivu jsem si všiml, že ta žena udělala zároveň totéž a byly jsme ve stejný čas u ní, takže bylo jaksi těsno u té dívky, ale já jsem se soustředil, aby neupláchla.

Dorazil jsem do arény a spatřil před sebou Mukotushiho, Raikageho, Ayame a nějaké tři shinobi. Z situace v které se nacházeli mi bylo jasné, že se jedná o vetřelce. Stihl jsem si však všimnout, že je nejspíš Mukotushi v genjutsu. " Asi si budu muset dávat pozor." Pomyslel jsem si a doskočil k nim z pravé strany od Kasumi, abych na ni viděl. " Omlouvám se za zpoždění Raikage-sama." Omluvil jsem se Raikagemu za pozdní příchod a zaujal bojový postoj.

Po jejím proslovu jsem mírně pokrčil obočí.Nemohl jsem ji nechat poškodit poklady ale stejně tak jsem nemohl nechat toho jednoduchého aby ublížil Ururovi."Navrhuji že trochu pozměníme formaci boje co ty na to? Moje garde se vrátí na moji stranu a tvůj pejsek zase k tobě potom se uvidí co se bude dít dál hm?" pokud jsem se nemýlil určitě ji na jejich společnících aspoň trochu záleželo ale nechtěla to dát najevo.Teď jsem akorát doufal že někdo z mích Shinobi neudělá nějakou hloupost.

Zamračila jsem se na Raikageho, pohledem sjela na poklady a zpátky na Tatsua. Stále jsme nepovolovala sevření kolem meče a ani jsem jím neuhybala. Abych byla upřímná, byla jsem tak trochu na vážkách.
Nechtěla jsem ji pouštět, ale ani jsme si nemohli dovolit ztratit poklady. Pak jsem se pousmála, když mi myslí proletěl nápad. Stálej sem meč držela blízko dívčiného krku, ale trochu jsem ho posunula dolů, jako bych ho chtěla sundat.

Když byla řeč o pokladech kumo tak jsem pohlédl směrem k nim a prohlídl jsem si je a bylo na nich něco jiného. Co ale teď dělat, nemůžeme je nechat být, ale také nesmíme přijít o poklady. Aaa to je dylema musím na něco přijít. " Takže teď mám pravděpodobně ustoupit že? " Řekl jsem i když jsem to nemyslel vážně, že bych ustoupil z důvodu, že se nesmí dostat poklady do nesprávných rukou, tak jsem musel začít blafovat." Zdá se že nemám na výběr co? "Ale bylo podivné, že ta dívka co byla hned u mě skláněla ten meč tak brzo. Že by chtěla ustoupit? Já jsem však stále držel své a pomalu ustupoval mečem ve předu trochu na stranu, ale mínit ustoupit jsem nehodlal. Meč ve předu stále nebyl dál od jejího krku, pouze to tak vypadalo.

Lehkými kroky jsem si to mašírovala k aréně. Luk se mi každým krokem pohyboval na zádech a lehce mě bouchal do nohy. Kdyby se tak nedělo, byla bych celá nesvá, že jsem jej zapomněla nebo hůř ztratila! Šípy jsem měla v toulci. Ačkoliv se zdálo, že je to všechno těžké, protože vše bylo vyrobeno z kotonu, bylo to lehoučké, alespoň pro mě.
U Raikageho kanceláře jsem zaslechla jak se dva ANBU mezi sebou baví. Dozvěděla jsem se, že Raikage je v aréně. Dál jsem poslouchat nechtěla, bylo to nezdvořilé. Raději jsem se otočila a odešla jsem dřív, než si uvědomili, že je někdo poslouchal.
Před arénou jsem zastavila. Potřebovala jsem si s ním promluvit. Už to byly dva roky, co jsem s kagem mluvila naposledy a tak jsem měla trochu obavy. Zhluboka jsem se nadechla a dodávala jsem si odvahy. Nakonec jsem vstoupila dovnitř. Zaslechla jsem rozruch na place. Našla jsem si místo, kde jsem dobře viděla dolů, ale obtížně mě zahlédli. I světlé oblečení k tomu napomáhalo. Téměř jsem byla neviditelnou. Dokonale jsem splynula se svým okolím. Luk i toulec s šípy jsem si odložila na sedadlo, tak aby to nikdo neviděl. Teď jsem spíš vydávala dojem obyčejného člověka. Opravila jsem si šátek na krku, aby mi nebyla vidět jizva. Opřela jsem se a dívala jsem se dolů, co se bude dít.

Když Raikage dal příkaz k ústupu. Neváhal jsem, a ihned shinobi způsobem skočil dva metry za něj. Trochu mě zajímala ta věc z poklady naší vesnice, ale nad tím jsem ted neměl čas lámat hlavu. Analyzoval jsem v hlavě všechny podrobnosti, které jsem věděl o nepřátelích a zkoušel jsem přijít na nějaký způsob. Jak zasadit kritickou ránu nepříteli, jelikož jsem moc o jejich technikách krom genjutsu nevěděl. Nemohl jsem přesně určit jak zaútočit na nepřítele. Tohle mě trochu znepokojovalo, avšak jsem pořád bystře čekal na další pokyny Raikageho.

Na tváři se mi objevil menší úsměv kterého si nemohla Kasumi všimnout.Trochu jsem sklonil hlavu k Terukimu "Vidíš to? Pouze tě využila když jsi se jí hodil a teď by tě hned odkopla.Jediný na kom jí záleží je Shoga tebe ráda nemá a nikdy mít nebude." pošeptal jsem mu k uchu.Chytl jsem Urura a stáhl jsem ho za sebe a stisk na Terukiho hlavě jsem povolil potom jsem ho jen postrčil trochu kupředu a doufal jsem že moje slova budou mít přesně ten účinek který jsem chtěl aby měla. Ayame a Zorovi jsem ukázal ať se stáhnou ke mě.Jednou rukou jsem dal Shoovi znamení ať se připraví ale tak aby to viděl jenom on."Takže chceš jenom Shogu? Nu dobrá a co kdybych ti řekl že jsem ho mučil a že teď není schopný ani hýbat rukama ? A nebo hůř že jsem ho po tom co jsem ho domučil zabil?"řekl jsem směrem ke Kasumi s úšklebkem na tváři.

Na Tatsuovo znamení jsem pustila meč, který se rozpadl ještě předtím, než se dotkl země. Obezřetně jsem ustoupila a hned na to jsem se i já rozpadla. O nepatrný okamžik později jsem se objevila po Raikageho boku.
V rukou jsem prozměnu svírala luk, šíp zasazený do žlábku a jako lovec jsem si přeměřovala svou kořist. V koutcích úst mi pohrával jemný úsměv.

Ustoupil jsem na rozkaz Raikageho a svou rychlostí jsem přiběhl k Raikagemu a zastrčil jsem si pomalu své meče do pochev a čekal na další rozkazy. Tss, to musíme takhle ustoupit? Vyřídit rychle a čestně. Tak to má být, jen ať mě pošlou do přední linie a já se o ně postarám. " Co mám udělat nyní raikage-sama? " Zeptám se ho vyčkávajíc jeho další rozkazy, abych se mohl pořádně zapojit. Jen doufám, že neřekne něco jako zůstaň vzadu.

Na Raikageho příkaz jsem stuh. Čekal jsem co Raikage dál nařídí, byl jsem v maximální pohotovosti. Pomalu jsem pravou ruku táhl k kataně, avšak dál jsem si pozor, aby mně nikdo neviděl. Na své tváři jsem měl kamenný výraz. Každopádně jsem nemohl připadat nápadný, aspon to jsem si myslel.

Viděl jsem že všichni byli připraveni kdykoli jednat.Podíval jsem se na Zora "Zatím vyčkávej na správný okamžik a jakmile ti řeknu tak konej" řekl jsem tak potichu aby mě slyšel jenom on a ti kteří byli v mojí blízkosti.Pomaličku jsem vyšel kupředu dělal jsem malé krůčky a přitom mluvil "Mám pro tebe nabídku.Co kdyby jsme vyměnili Shogu za poklady?" chvíli jsem mlčel a potom pokračoval "uvědom si že pokud to neuděláš tak ho zabijeme a pokud poškodíš jakkoli poklady tak zabijeme i tebe ovšem neuděláme to jak si myslíš" na tváři se mi vytvořil menší úšklebek "budu ho pomalu mučit a to přímo před tebou až bude na pokraji smrti a potom to stejné budu dělat s tebou před ním a takhle to půjde pořád do kola dokud mě to nepřestane bavit."Samozřejmě jsem nic z toho nemyslel vážně ani já nejsem takový sadista ale to ona nemohla vědět."Ale když teďka zrušíš tu pečeť a necháš mě odnést poklady Shogu ti vydám co ty na to?".Zastavil jsem se jen pár metrů od ní a vyčkával na odpověď.

S chladnou tváří jsem sledovala Tatsuovo počínání. Už se to začalo protahovat. Možná až moc. Přesto jsem nepolevovala na pozornosti.
Úplně na vrchu hlediště arény jsem uviděla bílo-černou tečku. No konečně, pomyslela jsem si. Bylo mi divné, že byla tak dlouhou dobu pryč od místa dění, když ona musá být vždy v jeho centru. Sotva znatelně jsem zavrtěla hlavou, ale Shi ti se svýma bystrýma očima určitě viděla. Kupodivu poslechla a zůstala stát na místě, nevydávajíc jakýkoliv hlasitý zvuk.

Vyslechnul jsem si všechny důležité pokyny a řídil se jimi. Byl jsem připraven kdykoliv zakročit a podpořit tak Raikageho. Nebyl jsem už žádnej zelenáč, vypracoval jsem se na hodnost chunnin, avšak to není poslední zastávka mého života. Mám v plánu se stát nejslavnějším šermířem na světě, kde mě budou uznávat i mocní shinobi, kteří používají klasické ninjutsu, genjutsu nebo i tajutsu. Každopádně jsem byl ve střehu a nepolevil v ostražitosti.

Čím víc se tato chvíle protahovalo, tím víc jsem byl ostražitější. Rukou jsem již byl skoro u katany. Ted v mě trápila jediná myšlenka, když dojde k střetu naších sil.
Jak mám zakročit. "Mám začít ninjutsu, nebo nějak jinak? "