Ulice Listové

First topic message reminder :





Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

,,Dobre,, povedal som navonok rozhodným hlasom hoci vnútorne som sa obával čo ma čaká

"Katashi..."zvedl jsem ruku, ale to byl už pryč. Chtěl jsem ho zastavit a něco mu říct, jenže byl rychlejší.
"Nějaké dotazy? Mikomi, spoléhám na tebe.."

Dobře, dobře, byla to krásná řeč, ale na mě toho bylo moc. Držela jsem se za čelo a měla zavřené oči. Po chvíli jsem je otevřela.
Musím, musím ještě něco vyřídit.
Otočila jsem se k Hokagemu a z vydry, která mi seděla na rameni vytáhla svitek. Podalo jsem ho Hokagemu.
Já, vím, že teď nebudete mít čas, ale tohle bylo určeno vašemu předchůdci... nástupci... je to návr spolupráce a prostě... si to zatím někam uložte.

Konečně jsem se probrala ze svého zasnění. Kdosi na mě mluvil.
"Uhm... pardon?" zvídavě jsem naklonila hlavu na stranu.

Atsushi


Doběhl jsem od brány k ulicím a pozoroval jsem všechny přítomné." Uhm....Hokage-sama...nemohl bych vám nějak pomoct??Vím že jsem malý..ale za to jsem....rychlý! " řekl jsem a stál jsem u nohou Hokageho.Ani bych se nedivil že by se divil odkud jde ten hlas.

"Děkuji, ozvu se vám, co nejdříve," svitek jsem si uschoval do rukávu.
"Byl bych rád, kdybyste zde ještě zůstala," uchechtl jsem se. Mikomi se zasnila..
"Postarej se o zbytek, pokud můžeš, já budu pečetit, pak si trochu odpočinu a začnu s opravou vesnice. Nebo pojď se mnou a řekneš mi, současný stav celého světa." shýbl jsem se k psíkovi a pohladil ho za uchem. Možná mi i křupla nějaká kůstka v zádech.
"Mohl bys zajít do evakuační skrýše a oznámit, že je vesnice v pořádku, vydat rozkaz ANBU a ostatním, aby se postarali o zraněné, o stany atd.?"

Koukal jsem na ni jak předává svitek, ale nechal jsem ji při tom soukromí a čekal až se sama vrátí.
Nebudu se tě ptát o co šlo, i když nebudu zastírat, že mě to zajímá.
Odmlčel jsem se.
Nyní, pojď se mnou. Musíš si odpočinout. Jistě si ztratila hodně chakry.
Trochu jsem se zarazil.
Kde máš Samehadu?

"Udělám cokoliv je třeba." tupě jsem kývla na souhlas. Já se přece musím probudit. Co chvíli... nemůže to trvat dlouho.

Přikývla jsem.
Dobře, myslím, že si to můžu dovolit.
Vydře sedící na mém rameni jsem vydala příkaz běžet do Kiri. Pak už jsem se věnovala Tasherovi. Nic jsem nenamítala na to, že si potřebuji odpočinout a jen jemně zavrtěla hlavou.
Samehada není a jen tak nebude, pojď někam vedle, mám ti toho spoustu co říct.
Vydala jsem se pomalým krokem k jednomu z baráků.

Nesledoval jsem ji a když jsme byli konečně sami stáhl jsem si z obličeje i svou masku a mile se na ni usmál. (ni = Roku )

Atsushi


" Hai...Hokage-sama! " zasalutoval a pak zmizel někde v bývalých ulicích Konohy.Doběhl jsem do evakuační skrýše a poinformoval všechny uvnitř že nebezpečí ustalo a že můžou vyjít ven.Všichni z toho byli docela rádi.Pak jsem se vydal k hlavní budově ANBU.I když se jim to zdálo divné že jim rozkazuje pes tak přeci to udělali protože viděli že mluvím vážně.Poté jsem se jen procházel ulicemi a díval po případných zraněných.

"Tak dobře, budu u Sanbiho.." kývl jsem na Shimona a šli celou uličkou až k velkému kopci. TO byl Sanbi.
---------------------------------
Udělal jsem pečeť a přivolal obrovský pečetící oltář, na kterém bylo několik svící.
"Pojď sem, bude to bolet, takže tě umrtvím čakra skalpelem."

Ešte naposledi som sa zhlboka nadíchol a urobil som čo mi povedal Assasin. V pameti sa mi premietali moje spomienky z dávnej minulosti ale aj z nedávnych udalostí.....

Opětovala jsem mu úsměv a unaveně si sedla na jednu z blízkých rozbořených zdí.
Myslím, že si máme co říct oba, takže, kdo začne?
Unaveně jsem se na něj podívala.

Povzdechla jsem si a vydala se sehnat více jouninů. Společně jsme začali odstraňovat mrtvá těla a poté jsme se dali do přípravných prací na opravu Konohy. Bylo nutné zajistit, aby žádné polorozpadlé domy nemohly nikoho zranit. U některých střech hrozil nečekaný propad, bylo tedy nutné je napřed strhnout, nebo zabezpečit, než bude možné pustit civilní obyvatele do svých "domovů".

Běžel jsem k MIkomi.Můžu ještě nějak pomoct kromě toho souboje? zeptám se smutně.

Myslím, že času budeme mít ještě hodně, ale ty vypadáš opravdu unaveně. Vážně by sis měla nejdřív odpočinout.
Usmál jsem a nechal ji, aby si o mě opřela hlavu.
Možná by jsme měli zkusit najít, nějakou útokem nezasaženou ubytovnu.

Moje pravá ruka se modře rozsvítila.
"Dobrou noc, a pamatuj. V Konoze nikdy nebudeš sám. Až se probudíš, budeš někdo jiný, tak to měj na paměti.. Jsme tu pro tebe.." rychlým pohybem jsem jej letmo udeřil do hrudi. Neponičil jsem žádné orgány, jen způsobil mdloby. Položil jsem ho na oltář a klekl si před něj.

Sanbiho obklopily dřevěné trámy.
"Hokage shiki jijun jutsu: Kakuan no fuuin!" Sanbiho pohltilo jasné světlo, začalo se pomalu přesouvat do chlapcova břicha.
Poté jsem byl připraven zapečetit kus své čakry a oddělit jeho vlastní a Sanbiho čakru. Pečeť hakke no fuuin shiki.
Má vlastní čakra, měla za úkol obnovit pečeť, bylo by to potřeba a zabránit Shimonovi odstranění pečeti.

Pečetí se celou noc.

Byl jsem vedle Naomi a zavírali se mi samy oči.Dobrou noc Naomi-senseii já dneska už nic nezvládnu.Omlouvám se řeknu a zmizím pryč.(přesun)

Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Na jeho návrh jsem ale jen lehce trhla hlavou.
Jestli nějaká zbyla, tak bude plná civilistů.
Přitiskla jsem se trochu víc k němu a užívala si toho, že můžu být chvíli s ním, ikdyž v takové situaci.

To je pravda. Jen škoda, že jsme se nepotkali v jiné situaci.
Podíval jsem se na hvězdnou oblohu.
Taková krásná obloha. No co jsi mi to předtím chtěla říct?

Povzdechla jsem si.
To je nedůležité, proč si s tím kazit takovou chvíly?
Dál jsem se k němu choulila. Po chvíly jsem ale stejně začala mluvit.
No, tak dobře, Mizukage mi vzala Samehadu a taky mě propustila. Protože jsem odmítla přijmout dalšího senseie.
Dívala jsem se do země a ačkoliv můj hlas zněl chladně, byl v něm cítit i smutek.

To je taková hloupost. Kvůli něčemu takovému ti tohle udělat. Nevím co na to říct.
Něžně jsem ji objímal a hladil po vlasech.

Zavrtěla jsem hlavou.
Nic, nic na to neříkej, už je to jedno, už... povzdechla jsem si, je to jedno. Už to nezměníš... to poslední jsem spíš zašeptala. Mezitím jsem mu prsty kreslila po hrudi a přes oblečení obkreslovala tvary jeho těla.

Čím dál víc mě mrzelo, že není v dohledu nějaký pokoj pro dva a hlavně postel.
Bohužel to nezměním. To je pravda. Co děláš nyní? Přeci jen vypadáš mnohem silnější než kdy dřív.
Něžně jsem ji políbil a dál ji objímal.