Písečná hala

First topic message reminder :

Opravdu velká hala, ukrývající v sobě místnost se sedačkami pro diváky a plac o velikosti fotbalového hřiště, který se skládá z velice odolné půdy (přeci jen nechceme naši halu zbořit)

Vše jsem sledoval a pečlivě poslouchal. Znovu jsem si jen povzdechl, protože to nebylo vůbec dobré, jak se to nakonec vyvinulo. Hlavní roli tady hrály city, které nebyly zrovna nejlepší. Proč se vždycky musí tak zvrtnout...zdá se, že to měla podobný jako já...nemá to vůbec lehký... Otočil jsem se na Roko a Taschera."Na chvíli mě omluvte, jen si něco vyřídím..." Kývl jsem na ně a pomalu se rozešel k té dívce.
Když jsem došel až k ní, posadil jsem se asi 2 metry od místa, kde byla ona a podíval se na ni. Vypadala, že spí, ale podle dechu to tak určitě nebylo.
"Ehm...promiň, že tě ruším...jen jsem si chtěl s tebou trochu promluvit, protože jsem, i když nechtěně, ale přeci, vyslechl to, co si říkala..." Jen jsem se podíval někam do země a pak znovu na ni.
"Nejprve bych se ti chtěl omluvit, že jsem tě hned tak odsuzoval, jde o to, že přesně vím, co prožíváš..." Trochu jsem se nadechl a z hluboka vydechl.
"Před více jak dvěma roky jsem se objevil poblíž zničené Kirigakure. Vůbec nic jsem si nepamatoval a vypadal jsem jako kdyby mě někdo protáhl drtičem odpadků. Bylo to hrůza, když se vzbudíž a nevíš, kdo si nebo čím si byl...Tam se poprvé poznal jistou osobu, do které jsem se hned na první pohled zamiloval. Vůbec jí nevadilo, že jsem úplně neznámý člověk...prostě se za mě přimluvila, abych u nich mohl zůstat..." Jen jsem se na chvíli zastavil a potom mluvil dál."Později se zjistilo podle věcí, které jsem měl u sebe, že jsem nukenin z Yurigakure. Ta dívka to přede mnou dokonce zatajila, protože nechtěla, aby se mi něco stalo a nebo abych se trápil...Bohužel me to trápilo i tak. Chtěl jsem vědět, kdo jsem nebo, co jsem v životě udělal, jaký jsem člověk. Musel jsem to vědět, jinak bych s tím nedokázal žít...Proto jsem se vydal do Konohy za klanem Yamada, aby mou paměť obnovili...To co jsem zjistil, jsem málem psychicky neunesl...Viděl jsem vypálené domy, pobité nevinné lidi. Viděl jsem na svých rukách krev. Vyzabíjel jsem celé rodiny i rody. Z dětmi jsem neměl slitování. Všude byla jen smrt, strach a zoufalství..." Znova jsem se zastavil a ne chvíli se zamyslel..."Dál už to šlo velmi rychle...i přesto kdo jsem byl...stále mě ta dívka neopustila, protože věděla, že to vše jsem udělal pro svůj klan a rodinu...Náš život dál pokračoval a oběhlo pár roků a my jsme byli relativně šťastní....nic však netrvá věčně...nemohl jsem zapřít, kdo jsem byl a moje minulost mě nakonec dohnal...naši přátelé postupně umírali a moje Lizz...ta dívka, kterou jsem před více jak 2 roky potkal, jsem taky ztratil. Dostala prokletou pečeť a stal se z ní zločinec. Stalo se to teprve před pár dny...Kdyby si mě potkala asi tak před 14 dni, viděla by si jen pohou trosku, která všechno vzdala..." Znova jsem musel na chvíli se zastavit..."Zatlačil jsem všechny pocity zpátky a nasadil tady tu masku, ale stále se z těch myšlenek nemohu dostat...v noci ji stále vidím a nedokážu si užívat života, který stále mám...to, co jsem ti řekl byla jen velmi zkrácené verze...potkal jsem ještě mnoho lidí a mnoho se toho stalo...Lizz pro mě znamenala všechno...bylo to to, pro co jsem žil a když někoho takového ztratíš...myslíš si, že je prostě konec, ale teď tu sedím s tebou a všechno ti říkám...vím, že tě s tím asi otravuji a nebudu se s tebou hádat, jestli tvé pocity můžu znát a nebo ne...jen jsem ti chtěl říct, že v tomto světě se dějí špatné věci a více lidí je jich součástí...chtěl jsem, aby sis uvědomila, že v tom nejsi sama...jen si musíš najít světlo...to světlo, které tě vytáhne z temnoty...jako já, i když jsem ho už stratil...vím, že udržovat si tuto masku tě chrání před ostatníma, ale nesmíš být na to vše sama...je to jen na tobě, jak dál se s tímto životem vypořádáš..." Zase jsem se zadíval do země a pak zpátky na ni."To byl to, co jsem ti chtěl říct a promiň, že jsem tě otravoval...jestli chceš můžu už jít a nechat tě samotnou...jen doufám, že jsem ti aspoň trochu pomohl...ale nerad bych se proti tvé vůli pletl do tvých věcí...neznám tě a proto taky nemůžu ani posuzovat jaký si člověk nebo mluvit o tom jaký si měla život, ale chtěl jsem ti jen trochu pomoct..." Chápavě jsem se na ni jen trochu pousmál. Proč každý musí mít tak tragický život...to není vůbec správné...

Po chvili jsem se zastavil pred dverni haly nez jsem vysel ucitil ostrou bolest a padl k zemi svijici se bolesti Mitsuki zacala litat kolem a a skripek okolo me jako by se slazila neco rict vsem v blyzkosti.

Podíval jsem se na Roku takovým nejistým a trochu strápeným pohledem. Řekl jsem celkem potichu... Ta dívka, no ani nevím co si mám myslet. Moc dobře znám podobné pocity, když člověk stratí velkou část své paměti Jak už jsem ti kdysi říkal můj klan byl doslova vyvražděn před míma očima. Tehdy jsem utrpěl tak velký šok, že si pořád nemohu vybavit několik let mého života. Pomalu se mi během let vrací nějaké útžky, jako obličeje některých mích blízkých nebo tak, ale pořád je pro mě velká část mé minulosti záhadou... Chytil jsem ji jemně za ruku a zapletl do sebe naše prsty...

Podívala jsem se na něj. Vypadal tak nějak ztrápeně. Jemně jsem ho objala.
Ale ty se přeci nechováš, jako ona. Já ... Opravdu nevím, jaké je to ztratit paměť, ale potkalo mě tolik věcí ... Někdy si říkám, že by možná bylo lepší zapomenout. Spíš jsem šeptala, než mluvila.
Když jsem byla s ním, nebo se svými přáteli, dovolovalo mi má mysl na chvíli pustit z hlavy všechny ty věci, co se mi stali. Když sem ale osaměla, do hlavy se mi stále vkrádali vzpomínky na všechny ty lidi, co umřeli. Havně na ten poslední boj, na Lizzy-sensei. Nechtěla jsem, aby to vyznělo pesimisticky, ale nějak se mi to nepovedlo.
Zatracený souboj šermířů!

Přišla jsem do haly a uviděla JayJaze svíjejícíse bolestí na zemi...´´Jsi v pořádku ??? Jay-san!!!´´*tvl to vypadá bledě* *kuš!!!* *no jo..*

´´Aha...tak joo..když to teda říkaš..´´starostlivě jsem se na něj koukala...*simuloval???* *blbe...* *no..co ??!!*

Zletel som k nim keďže som si až teraz všimol že mu asi akosi nieje dobre .
"Čože sa ti stalo ?"

No možná se nechovám jako ona, ale měla to pravděpodobně mnohem těžší. Kdo ví jak bych dopadl kdybych nepoznal tebe... Políbil jsem ji a opětoval její objetí. Všiml jsem si, že ji taky něco hodně trápí... Stalo se ti něco??? Vypadáš nějak bledě, vybavila se ti snad nějaká ošklivá vzpomínka??? Mluv se mnou... Dál mě ta záležitost trápila, ale tohle bylo pro mě mnohem důležitější...

Aj tak sa zrazu začal nadnášať a o pár metrou som ho posunul pomocou vetra .
"Tak ale nevyzeráš na to ... či už to prešlo ?
Alebo len klameš ? Aby si niekoho iného nezaťažoval ?"

"Myslel som si to ... ale keď ti niečo ja radšej to povedz ... "
Poobzeral som sa po okolí .

V hale se opět objevila tajemná žena, která měla na starosti dohlédnout na souboje. Dvě jména na svém seznamu už mohla škrtnout. Teď je načase pokročit dál. Pohledem přejela všechny přítomné, jako kdyby snad vybírala, kdo bude bojovat další. Nicméně pořadí už bylo určeno. Čekala jen na to, až se všichni uklidní a začnou jí věnovat pozornost.

"Nezdá sa mi to ale "
Šeptnem lebo som si všimol že sa tu objavila akási žena .
Pozrel som smerom k nej .

Tak vidim ze asi bude dalsi souboj. rekl jsem Shirovi

Hľadel som na ženu, ktorá sa zasa objavila v miestnosti. Konečne budeme pokračovať?

"Roka Hoozuki a Tascher. Přijďte prosím ke mě." pravila hlasem, který nedával najevo žádné emoce. Skoro jako kdyby byla robot.

"Ach, to čakanie nemá konca." Povedal som skôr pre seba a ustúpil pár krokov od bojiska.

Chtěla jsem mu odpovědět, když mě přerušil něčí hlas. Byla to ta žena, co vyhlašovala souboje. Řekla moje a Tasherovo jméno. Hrklo ve mě.
No to snad ne!
Oddálila jsem se od něj a s mírným zděšením se mu podívala do očí.

Ja som odletel tiež ešte ďalej nech nezavadziam a preniesom som aj Jaya pre istotu .
Takže ja teraz asi nič ....