Nemocnice Suna-Kiri-Iwa

First topic message reminder :

Nemocnice spojenectví Suna, Kiri a Iwa. Přesun z těchto vesnic zabírá 15 minut (10 minut na dopravním prostředku). Z ostatních oblastí trvá přesun klasických 25 minut. Jedná se o společné území, proto obranu této oblasti zajišťují všechny vesnice ve spojenectvu.

...



Zde se ošetřují a zotavují pacienti. Také zde probíhá trénink všech mediků ze spojenectví.

Pořád jsem se dívala do stropu. Promluvil a nastalo ticho.
"Jako by mnou projel pár katan."
Řekla jsem po chvíli.

Její odpověď byla logická, až to skoro mrazilo.
Já no... je mi to líto. Varoval jsem vás, ale vy jste mi řekla ať to beru vážně.
Nevěděl jsem kam s očima a má obhajoba. Jak jsem si moc dobře uvědomoval, nebyla nejlepší.

Na tohle jsem mu neodpověděla. Byla to pravda. Chtěla jsem, aby se mnou bojoval, to jo, ale nemyslela jsem, aby mě zabil.

Nastali trapné chvíle ticha.
Jsem za svůj zločin nést plně svůj trest. Byla to pouze má vina, že jsem ztratil kontrolu nad žraločími instinkty. Svůj osud nechám ve vašich rukou.
Poníženě jsem dal hlavu dolů.

Jen jsem ležela. Nechtěla jsem se hýbat, natož mluvit.

Vůbec neodpověděla. Nevěděl jsem co bych měl udělat. Byl jsem doslova v koncích.
Nevím co ještě říct. Takže vás nechám v klidu odpočívat. Tady vám nechám svou ochranou pásku a vy se potom rozhodněte jak se mnou naložit.
Položil jsem na stolek vedle postele svou čelenku Kiri a pomalu se vydal ke dveřím.
Pokud se rozhodnete mě popravit, budete mít takto volné ruce. Když budu brán jako nukenin.
Řekl jsem cestou ke dveřím.

Opět jsem nic neřekla. Jen jsem ležela. Zatím mi bylo jedno, co udělal. Chtěla jsem si jen odpočinout.

Vyšel jsem z pokoje a sedl si na na lavičku kousek od dveří. Zatím jsem nevěděl co dál a tak jsem přemýšlel nad vším co se za poslední dny stalo.

Zase jsem zavřela oči. Sedativa nepůsobila na bolest, ale na unavenost. Usnula jsem.

Slyšela jsem řinčení zbraní. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na tvrdé zemi. Na ruce jsem ucítila něco těžkého. Otočila jsem hlavu. Byla tma a vůbec nic jsem neviděla. Dokonce ani prsty před očima. Natáhla jsem volnou ruku a snažila jsem se hmatem rozeznat, co to je. Zarazila jsem se, když jsem zjistila, že je to člověk. Poznala jsem, že je mrtvý. Ruku z pod něj jsem vytáhla a posadila se. Ucítila jsem, že mi po tváři stéká krev. Uhodila jsem se do hlavy a rána mi krvácela. Postavila jsem se. Nevěděla jsem, kde zrovna stojím, proto jsem zůstala stát na místě. Nešlo mi do hlavy, proč je tu kolem taková tma. Vrtalo mi hlavou, kdo by mohl být. To mrtvé tělo, které mě tlačilo k zemi. Měla jsem strach a to velký. Dech jsem měla zrychlený. Po čele mi tekly kapičky potu. Několikrát jsem zamrkala. Konečně se mi začal vracet zrak. Byla to technika, která protivníkovy chvíli zabrání vnímat svět očima. Začala jsem vidět rozmazaně. Rozeznávala jsem stromy a prostředí chuuninských zkoušek. Svůj pohled jsem sklopila k zemi, kde jsem ještě před chvíli ležela. Doslova mi ztuhla krev v žilách. I když ležel na zádech. Ze zadu jsem ho poznala. Byl to můj týmový partner. Začala jsem křičet. Klečela jsem na zemi. Po tváři mi stékaly slzy…

Prudce jsem se posadila. Hned jsem toho začala litovat. Lehla jsem si a vydýchávala jsem ten pohyb. Nesnášela jsem sedativa. Vždycky jsem po nich vzpomínala na věci, na které jsem chtěla zapomenout. A tohle byla jedna část mé minulosti, kterou jsem chtěla zapomenout. Zvedla jsem ruku a přitiskla jsem si ji k hlavě. Pohyb byl pomalý. Už tak mi stačil ten zážitek s prudkým posazením.
Do pokoje vešla sestřička a chtěla mi dát další sedativa. To jsem rázně odmítla. Raději budu trpět bolestí, než abych znovu vzpomínala na svou minulost.

Ani jsem nevěděl kolik času uteklo, protože jsem při těch mích úvahách usnul. Znovu mě probral až příchod sestry do pokoje Mizukage. Po chvíli vyšla ven a řekla mi, že je Shirio již vzhůru. Chvíli jsem po jejím odchodu ještě seděl a váhal co dělat. Nakonec jsem se odhodlal a přistoupil ke dveřím. Následně jsem zaklepal a čekal na odezvu.

Sestra odešla a po chvíli jsem zaslechla zaklepání. Vyslela jsem si, že je to ta sestra a že něco zapomněla.
"Vstupte."
Otevřely se dveře.
"Nemusela jste znovu klepat."
Ani jsem se nepodívala, kdo to je. Mluvila jsem rádoby na sestru.

Ehm, já nejsem asi ten komu tohle patřilo.
Chtěl jsem se usmát, ale radši jsem to neudělal.
Zavřel jsem dveře, ale k posteli jsem radši úplně nedošel.
Už se cítíte o trochu lépe?
Na to zde se již rozhodla co se mnou udělá jsem se radši zatím neptal.

Jakmile promluvil, otočila jsem na něj hlavu. Jen jsem kývla. Nezmiňovala jsem se o tom, že jsem odmítla sedativa a momentálně cítím každý sval a každou buňku v těle.

To jsem rád. Pořád mě to tížilo.
Mirně jsem se usmál, ale vzápětí zvážněl.
Už jste rozhodla o trestu za moji chybu?

Nad tímto jsem vůbec neuvažovala. Měla jsem stoustu jiných starostí.
"Ne."
Řekla jsem stroze.

Mohu pro vás, alespoň něco udělat?
Ignoroval jsem tu její strohou reakci.

"Běž mi uklidit tu kancelář."
Odvětila jsem.

Ano, hned se tam vydám. Až to dokončím. Mám se sem potom vrátit pro další instrukce?
Odmlčel jsem se.
To mi připomíná, že pokud vstoupím do kanceláře bez klíče aktivují se pasti. Mě to sice nic neudělá, ale v kanceláři bude ještě větší nepořádek.

"Klíč je někde v mých věcech."
Nevěděla jsem, kde jsou. Na tu první otázku jsem mu neodpověděla, protože jsem ho nevnímala prvně. Jen jsem věděla, že tu nechal čelenku a odešel.

Rozumím.
Věděl jsem že oblečení bylo spáleno, ale osobní věci byli vloženy do skříně v tomhle pokoji. Proto jsem k ní došel a po chvilce hledání klíče vyndal ven. Došel jsem ke dveřím z pokoje a ještě se na ni otočil.
Pokud je to vše ihned se vydám do vaší kanceláře.

"Můžeš jít."
Znovu jsem zavřela oči.
"A převleč se!"

Hai. Už vyrážím.
Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu. Dveře jsem za sebou zavřel a vydal se do Kiri. (přesun)

S námahou jsem se posadila.
Nechtěla jsi sedativa, tak trp!
Byla jsem opřená o železnou konstrukci. Rukou jsem si přejela po obvazech. Tohle místo mě začalo deprimovat. Chtěla jsem se postavit, ale jen co jsem skrčila nohy, tak jsem to vzdala. To tu chvíli tu raději přetrpím, než se někde plahočit.
Hlavu jsem si opřela o stěnu. Začala jsem přemýšlet o tom, co se stalo.
Tahle jeho vraždící technika... Proti ní se nejde vůbec bránit... Kdyby se v poslední chvíli neovládl, tak bych tu neležela... Jestli se přestane ovládat a nechá své instinkty, tak...
Zamyšleně jsem se kousla do spodního rtu. Znovu přišla sestřička i s lékařským ninjou.
"Dozvěděl jsem se, že odmítáte sedativa."
"To jste se dozvěděl správně."
"Proč?"
"Musí vám stačit, že nechci žádná sedativa."
"Ale!"
Chtěl protestovat, ale zarazila jsem ho zvednutou rukou. Poraženě si povzdechl.
"Dobrá. Ale když budete mít bolesti, tak si řeknite, prosím."
"Jakmile se to nebude dát vydržet, dám vám vědět."
Znovu jsem si lehla. Věděl, že i kdybych měla umřít, tak jim to vědět nedám. Na to jsem neměla povahu. Odešli z pokoje a nechali mne samotnou.

Došel jsem do nemocnice a chodbou si to mašíroval ke dveřím do pokoje Mizukage. Zaklepal jsem a čekal na odpověď.

Už zase někdo klepal na dveře.
Člověk si ani v nemocnici neodpočine.
Pousmála jsem se. Nevím proč, ale připadalo mi to legrační.
"Vstupte."