Opuštěna Rozhledna

First topic message reminder :

Toto je byvala rozhledna ,dnes je to jenom par kamenu naskládanych na sebe.
Odtud je pěkný vyhled na Otokagure no sato.

"Jak?" zvedla jsem k němu zrak a i já o kousek postoupila k němu

Na teba sa proste nemôžem hnevať naklonil som sa k nej a pobozkal som ju...

(jak já to dělám )

přistoupila jsem blíž k němu a opětovala jeho polibek snad poprvé upřímně

Ked mi bozk opätovala nechápal som čo sa deje no tentokrát som cítil že ide o niečo úplné iné...

Ako je to možné? Opýtal som sa prekvapene Reiny...

"Těmihle otázkami bych se teď vůbec netrápila." řekla jsem a pohladila ho po tváři a scházela dolů na zem

Počkaj aj tak nechápem ako je možné že si ma tentokrát pobozkala... Slubujem ti že už budem pri tebe častejšie...

Ale čo bolo tentokrát iné, prečo si ma práve teraz pobozkala?

"Teď to bylo.......jiné......možná mi í věrný polibek chyběl." neotočila jsem sena něj jen se podívala do nebe a pak sestroupial zase

Prišiel som k nej bližšie a objal som ju...
So mnou si v bezpečí pošepkal som jej do ucha...

"Děkuju." chvíli jsem v této pozici setrvala, ale pak se mírně od něj odprostila
"Povinnosti mě volají." vycítila jsem vibrace z krystalu v kanceláři
"Omluv mě." obalil mě černý krystal a já s rozpadem zmizela (přesun)

V poriadku povedal som miernym hlasom a kráčal som smerom do preč... (presun)

Tak tady mu to bude muset stačit.
Opět jsem naplnil meč chakrou, ale při pohybu byla fuč.
Sakra
(Přesun)

Vyšla jsem schody na rozhlednu a až nahoře jsem se uvelebila v koutku.
Zády jsem se opřela o zeď, kolena přitáhla k bradě. Přišlo mi to tu depresivní a to se mi nějakým způsobem líbilo. Připadala jsem si tu v nebezpečí. Každou chvíli jsem v záchvatu šílenství trhla hlavou, jestli někdo nejde. Byla bych se schopná pokusit zabít téměř kohokoli, kdo by vešel.

Dorazil jsem k rozhledně a vyběhl jsem schody nahoru cítil jsem chakru Jin.Podíval jsem se na ni a usmál jsem se."Co ty tady tak sama?"pomalým krokem jsem šel ke kraji a rozhlížel jsem se kolem.

Prudce jsem vystartovala, aniž bych se dívala, kdo vešel.
Moje myšlenky se od chvíle, kdy jsem chtěla někoho zabít značně změnily, ale nebylo to vidět.
"Umíš Shunshin no Jutsu?" optala jsem se pár centimetrů před jeho obličejem a doslova mu rozšířenýma zorničkama zírala do fialových očí. Jako vždy jsem byla zcela nepředvídatelná.
"Nebo alespoň něco s Katonem," dodala jsem klidně druhou možnost.

"Ne neumím Shunshin ten je proti mé rychlosti pomalý.A katon také neovládám ovládám Raiton"usmál jsem se."Copak už nemáš strach"Opět mi zablesklo v očích."Ne dělám si srandu."usmál jsem se a podal jsem jí ruku na znamení míru.

"Seženeš mi svitek na Katon: Hosenka no Jutsu? Když se chceš smířit?" velmi okatě jsem využívala jeho nabídky k míru. Přitom jsem okolo něj zase začala kroužit a jemně jsem si oblízla horní ret.

Začal jsem se smát a popadat se za břicho."To si piš že neseženu.Myslíš že se nechám tak snadno ukecat?"stále jsem se smál ale najednou jsem přestal a chytl se za hrudník zase ním začala projíždět bolest."Včerejšek byl jen šťastná náhoda.Nečekal jsem že máš takovou sílu ale teď už tě nepodcením.Mimochodem co kdy jsme ji zabili?Myslím že by nikomu nechyběla bude to rychlé neboj."řekl hlas v mé hlavě a mě začalo jiskřit v očích."Ne žádné zabíjení nebude je to studentka.Zmiz a přijď si dát odvetu až to nebude ohrožovat ostatní."s těmito slovy bolest přestala a já se zase narovnal.

"Tatsuo?" když jsem mu nemohla říkat chan ani hime (A na oslovení "Babi" jsem si netroufala) prostě jsem veškeré formální přípony vynechala. V očích mi jiskřilo. Jeho bolest mne přitahovala. Pomalu jsem se k němu blížila s krvelačnýma očima. Když se narovnal a vypadal zase zcela normálně, prudce jsem ucukla.

"Zase si chtěla něco zkoušet?"zeptal jsem se s úsměvem na rtech.

"Cítím tvoji bolest," pokrčila jsem rameny a zadívala jsem se na něj psíma očima.
"Jak moc to bolí? Popiš mi to... Řekni mi, jak tě to dohání k šílenství..." zírala jsem na něj psíma očkama.

"Vůbec to nebolí."zalhal jsem a usmál jsem se.

"Kdyby to nebolelo, tak necítím tu hmatatelnou bolest všude kolem," odvětila jsem uraženě, ale vzápětí jsem se k němu podívala s mnohem větším pochopením.
"Ale když mi seženeš ten svitek s Katonem, neřeknu to Otokage-sama." nasadila jsem svůdný úsměv, který jsem odkoukala právě od ní.

Začal jsem se smát."Klidně jí to řekni mě to nevadí Reina sama mi řekla že jestli se mi něco stane můžu si za to sám."stále jsem se smál jejímu pokusu mi vyhrožovat."Víš že kdyby jsi něco zkusila mohl bych tě kdykoli zabít?"vzápětí na to jsem se objevil u ní a ruku jsem měl na jejím krku.

To mě rozdovádilo.
"Už zase se mě dotýkáš..." zavrněla jsem tiše v hlase se mi mísila vášeň a zlost.
"Přitlač, přitlač trochu..." škemrala jsem. "A pojď ještě blíž.."

"Jsi divná víš o tom?"krk jsem jí zmáčkl a vytáhl jsem jí mírně do vzduchu."Stačilo by abych trochu přitlačil a zlomím ti vaz."řekl jsme s ledovým klidem v očích."Nemám rád zradu a ty jsi mě podrazila když sis za senseie vybrala Everesta."