Kancelář Raikageho

Pozoroval jsem ho, jak složil pečetě a taky to, co se přede mnou zjevilo. Nijak jsem se nevyjadřoval, jen jsem si ho důkladně prohlížel.
"Hm, zdá se, že to bude opravdu silná technika.." Kývl jsem uznale hlavou, no zamračil jsem se, tak se mi na čele utvřoila hluboká vráska.
"Víš, ale jistě, že to dokážeš alespoň zčásti kontrolovat?" Musel jsem se zeptat, viděl jsem za svůj život opravdu spoustu podivuhodností a tahle se teda připočítala k těm spoustě dalším. Opravdu jsem doteď netušil, čím vším bývalý Raikage disponoval.
Klepání jsem teď nevnímal, zabýval jsem se momentálně tímto.

Technika sa pomaly zrušila. Neviem to iste ale sila tejto techniky súvisí s mojimi citmi.
Ak by som sa nahneval kontrola by sa zrejme ťažko ovládla.

Ale mňa dokáže nahnevať len jediná vec na tomto svete. Takže nemyslím že by bolo potrebné obávať sa. Povedal som a sadol som si opäť do kresla.

V našej historií sa už niekolkým ninjom podarilo ovládnut monštrá podobné biju ale žial všetci zomreli. (trošku vážnejší hlas)

"Ano, záleží na uživateli, jakou má vůli a dokáže monstrum v sobě ukryté krotit, i když chápu, že to někdy nemusí být lehké" Jen jsem pokýval hlavou.
"No, tak s tím souhlasím. Ale přeci jen, buďme rádi, že takových lidí teď není víc, kdo by ovládal Bijuu, pokud by tahle moc přišla do rukou nesprávných lidí, jako tomu bylo v minulosti, kdo ví, co by nastalo znovu. Já sám si válku nepřeji, nepřináší nic dobrého" Podotkl jsem a pak se rozhodl, že pozvat čekajícího nebude vadit. "Dále!" Koněčně jsme zareagoval na předchozí zaklepání.

Vošiel som dnu. Trochu som pozačul kúsok z predchádzajúceho rozhovoru, aj keď som nechcel. Nevedel som kto sa vo vnútri nachádza, no zaujímalo ma kto to je, pretože pre Raikageho má asi veľkú cenu.
Podišiel som trocha pred dvere a následne ich zatvoril.
,, Prišiel som vás pozdraviť Raikage-sama, dlho som Vás nevidel tak som si povedal, že malá návšteva nezaškodí v mojom každodennom nudnom živote. Ako sa máte?"
Po tom ako som dopovedal, začal som si prezerať toho shinobi, ktorý tu bol s Raikage. Nikdy som ho vo vesnici nevidel no nerobil som si z neho ťažkú hlavu. Privítam ho teda priateľsky. Nastavil som ruku a prikívol na pozdrav.

Doma! Doma! Doma!
Doslova bleskovou rychlostí jsem vyběhla schody. Předtím jsem procházela horami, odvolala svého summona. I po dlouhé cestě a misi trvající týdny jsem překypovala energií. Z výhledu z oken v každém patře jsem měla šílenou radost. Doslova zářící jsem se zastavila před kanceláří a můj úsměv se změnil v jemný.
Můj příchod byl hlučný, neurvalý.. A všechno, jen ne kultivovaný.
Opřela jsem se o zeď přede dveřmi a čekala. Přítomným jsem jen kývla na pozdrav, ale nadšeného úsměvu jsem se zbavit nedokázala.

Vstal som a podišiel som k neznámemu ninjovi.
Zdravím povedal som a podal som mu ruku. Nás tu teda je (smiech).

Prohlédl jsem si nově příchozího.
"Hmm, zdravím." Podotkl jsem, za tu dobu, co jsem zde nastoupil, mohl vědět, že nejsem na zrovna nějaké kamarádské poklábosení, tak jsem to přehlédl.
"Hodnost Jounin" Zahrabal jsem v té kupě papírů, no pak se lehce zamračil.
"Misi pro tebe dnes nemám, ale pokud by jsi chtěl, zřejmě bych ti mohl do týmu přidělit dva chunniny, pokud vím, žádný tým nemáš." Podíval jsem do papírů a potichu si zavrčel. "Hmm, je v tom celém zmatek! Systém to chce!" Na chvíli jsem se zamyslel a přetočil pohled na Everesta.
"Přijal jsem do učení jednoho Jounina, takže kdyby nestíhal učit svůj tým, na záskok bych tě kdyžtak včas přivolal, tak buď k zastižení" Pak jsem se obrátil na toho Jounina, jestli teda přijímá žádost a zmuchlal jeden papír, abych ho hodil do koše vedle.

Potriasol som si rukou s jouninom, pustil ju a zahľadel na Raikage.
,, Hej, hej, nie tak z húrta, ja som prišiel pozrieť starého známeho a ty na mňa vyvalíš toto." povedal som fakt prekvapujúcim tónom.
,, Vidím, že si fakt prepracovaný, asi by bolo lepšie keby si si dal pauzu a zašiel na panáka." Môj návrh nenaznačoval, že sa chce všetkému tomu vyhnúť. Naopak, chcel aby aj Raikage začal brať život s pohodou.
,,Takže, ak môžem pozývam ťa na jeden... No dobra tak ich môže byť aj viac."
Pozrel na Raikageho s usmievavým pohľadom.

Pozorne som počúval Raikageho slová. Samozrejme Raikage-sama urobím všetko čo bude v mojich silách.

Ešte musím zájsť do Kemono Satto ak vám to nebude vadit.

Stála jsem za dveřmi a tvářila se jako kdybych nic neslyšela.
Nicméně tik, který se mi vloudil do oka informoval o opaku. Zcela jsem si užívala výhled z okna, když jsem zaslechla útržky rozhovoru.
On tyká Raikagemu?
Snažila jsem se neposlouchat.
Na panáka?!![ Cože?!!/i]
Zatřásla jsem hlavou.
[i]Určitě se mi to jen zdá... Moment... On ho zve na panáka? Zní to jako kdyby chtěl jít s Hachidaimem na rande... Moment... Jounin jít s Raikagem na rande?
Znovu jsem zatřásla hlavou.
Ne, samozřejmě, že si to dávám špatně dohromady! A to by navíc museli být sami a já teď slyším Everesta... Everesta?
Chvíli jsem měla chuť nadšeně vypísknout.
Sugoii! Takže je v pořádku... Mé přesvědčovací schopnosti jsou skvělé, že?
Připravovala jsem se, že jakmile zaregistruji, že vychází ze dveří, skočím mu okolo krku. Potřebovala jsem přece nějak vybít to nadšení.
Kdybych objala Faita, zabil by mě. Kdyby Raikageho tak... No, dejme tomu, že nemám ráda bleskové brnění... Everest je zlatá střední cesta...
Mírně jsem se přikrčila s šibalským úsměvem. Jako šelma čekající na kořist. A já čekala až se otevřou dveře. Rukou jsem zavadila o jakousi vázu a ta třeskla o zem.
Okamžitě jsem se rozhlédla a honem ji sebrala. Díky tlustému koberci se nerozbila a já úlevně vydechla, nicméně rámus, který jsem způsobila by vzbudil i mrtvého.

Tak ja teda idem pousmial som sa a kráčal som ku dverám ktoré som pomaly otváral. ( Tak toto dopadne XD )

Znovu jsem se zaposlouchala do hovoru.
Už jde...
Víc jsem se přikrčila.
Pomalu se otvírají dveře...
V očích mi blýskalo jako dravé lvici. Trochu víc jsem se posunula, abych měla lepší přístup ke dveřím a nebyla tak vidět.
Je to Everest... Nebo není?
Jakmile jsem opravdu poznala, že je to on, vystartovala jsem prudčeji než jsem měla původně v úmyslu Spontánní emoce mě zase přemohli. Byla jsem ráda, že ho vidím a být v Oblačné pro mě bylo jako droga.
Nicméně zřejmě jsem měla zpomalit pohyb, protože tohle se "mírně" podobalo rychlosti černého blesku. Nemohl mě udržet, takže jsme se s největší pravděpodobností měli poroučet k zemi a zároveň zpět ke dveřím, které už se otevřeli.
Au.. To bude asi bolet... Ta moje váha...
Pobavené jiskřičky mi z očí nezmizeli.
"Everest-sama!" napodobovala jsem překvapení, ale jiskřičky v očích prozradili, že přesně tohle jsem měla v plánu. "Jak se máte?"
Přišlo mi to jako nejvhodnější otázka.

Čo? To snád nie! Povedal som vystrašene...
Ikaros sa na mňa prilepila ako žuvačka na topánku a spoločne sme spadli na zem.

Aj aj ta rád vidím a ako sa mám? Chvíľka zamyslenia: Bolestivo?

"He he..." na inteligentnější odpověď jsem se nezmohla.
Místo slov jsem se jen smála. Opravdu vypadalo zvláštně, když jsme dopadli tímhle stylem a já vlastně obkročmo seděla na něm xD
Chvíli mi trvalo než jsem ze sebe dokázala vymámit inteligentní větu.
"Promiňte... Ale nemohla jsem si pomoct," doslova jsem zářila.
Já se impulzivního jednání ani jako kunoichi nezbavím...
"A jak se máte vy, Raikage-sama?" nadhodila jsem jako kdyby se nic nedělo, jako kdybych tu neseděla na Everestovi a jako kdybych neměla být po takové misi vyčerpaná.

Pripadal som si úplne zvláštne. Ešte sa mi nestala situácia ako bola táto. Tento druh športu ma naozaj nikdy neprestane baviť pousmial som sa.

Ikaros nechcela by si zliezť? Nieže by mi to vadilo ale v nohaviciach mám kunai ktorý mi príšerne zavadzia XD. (Povedané vtipným hlasom)

Už už jsem měla na jazyku něco jako "Nechce se mi," ale ovládla jsem se a způsobně jsem akceptovala jeho připomínku a postavila jsem se.
"Gomenasai," pokrčila jsem rameny. "Ten - kunai - jsem cítila," trochu jsem zrudla, ale v nadšení mi to vůbec nebránilo. Pořád jsem byla spokojená, že jsem v Oblačné.

Postavil som sa zo zeme. Milé privítanie povedal som a jemne som sa usmial.

Opäť v kancelárií? A to som chcel ísť preč no čo už...
No ja nachvílku musím ísť preč takže ma ospravedlnte prosím... Po mojich slovách som kráčal von z budovy.

Mírně mi zacukalo v obočí nad tím poznávám na panáka. A kde je tady v tom světě respket? No téhle kanceláři teda rozhodně schází! Povzdechl jsem si a zapadl zpátky do křesla, kývl na Everesta a hned nato se zamračil, když jsem zaslechl ten rámus venku.
Jestli z téhle kanceláře nenadělám třísky já, ti venku určitě! V duchu jsem počítal do deseti a rozhodl se odpovědět tomu Jouninovi.
"Na panáka?" Zeptal jsem se jestli doopravdy nemám slyšiny z toho přepracování. Jo, možná jsem byl nervlý, ale když si z toho každý tady dělá holubník!

Všimol som si správanie Raikageho, a takéhoto som ho už dlho nevidel. Fakt musí byť moc prepracovaný: zamyslel som sa no započul som jeho otázku.
,, No, veď som ti povedal , že ich môže byť aj viac. Prestaň konečne blúzniť a skús sa trocha uvolniť. Ja prídem na návštevu a ty sa začneš správať takto, to som si ju teda fakt mohol asi odpustiť."
Poznamenal som no stále som mal na tvári výraz entuziazmu.

"Jistě, jistě, mějte se," prohodila jsem směrem k Everestovi a než odešel vyporoučela jsem se z kanceláře a čekala až na mě přijde řada.

Přišel jsem do kanceláře, ruce za hlavou a úsměv od ucha k uchu, jak je pro mě ostatně celekm typické. Šel jsem klidně, čekal jsem na Takasima. Ne, že bych po té předchozí, zpackané misi měl na nějaké tajtrlíkování chuť, ale jak už jsem řekl... život jde dál!

prišiel som pred kancelariu a tam som vydel Shoa a spítal som sa Ahoj Sho tak čo pôjdeme na neakú misiu

Kývnul jsem mu na pozdrav, rozcuchal si vlasy, když jsem se podrbal na zátylku a mírně se pousmál. "No jo, snad jo... když se do kanceláře ještě dneska dostaneme..." porozhlédl jsem se po lidech, stojících v chodbičce před kanclem. Mávnutím jsem pozdravil Ik. "Počítej ale s tím, že na nic náročnějšího nejdu, nikam se mi nechce!" sednul jsem si na lavičku před dveře a uvelebil se tam, jak kdybych tam měl strávit zbývající roky do penze.

Je mi to jasne pusmial som sa a sadol si ku nemu

"Chovám se tak, jak uznám za vhodné" Odpověděl jsem mu. Přece se hned na něj nemůžu usmívat, jako kdybych chtěl propálit díru do ozónu, ne?
"Dobrá, tak zajít můžeme, ale nejdřív si, ale splním své povinnosti, s touhle frontou, co se mi podle zvuků shromáždila za dveřmi to bude na dlouho.." Podotkl jsem.
"No, jestli tu chceš čekat několik hodin, tak klidně, ale nemůžu jen tak nalepit na dveře ceduli zavřeno a odkráčet si.." I když bych to někdy s chutí udělal. Slova jako zábava, jsem hodně dlouho neslyšel.
"Ale pokud chceš můžeš čekat tam, kde jsem se bavil předtím, než jsem se dostal do téhle kanceláře, víš, že nepohrdnu alkoholem. Snad tam dnes dorazím, pokud ne, tak ne.." Pokrčil jsem rameny a pak trhl hlavou ke dveřím.
"Dále!" Vyzval jsem čekajícího.