Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


Sídlo klanu Hyuuga má dva vchody. Hlavním vchodem je velká brána, chráněná hlídkou, kterou se lze dostat přímo na ulici. Vedlejší vchod znají jen členové klanu a Hokage.

Celé sídlo klanu je obehnáno zdí. Navíc je chráněno hlídkou, jedná se o dva členy klanu Hyuuga (chuunin - vedlejší větev).

Sídlo již není rozděleno na část pro členy hlavní a vedlejší větve. Obě rodiny tak mohou mít své domy v těsném sousedství.

Členové vedlejší rodiny se mohou učit veškeré techniky právě tak, jako členové rodiny hlavní.

Hlavou klanu je Hyuuga Naomi, právě tak jako velitelkou policie - Hyuuga klan.

S nepatrným úsměvem na tváři jsem vešel dovnitř a sedl si do křesla naproti Mikomi.
"Podobnou," zamumlal jsem, "kvůli jeho blbosti se to takhle všechno zvrhlo.."
Je to jeho vina.

"Zajímalo mě jen, jestli je to napořád, nebo se jednoho krásného dne také proměním na zrůdu." ušklíbla jsem se. Jak vidím, možné je všechno.
"I když by mě to nemuselo tolik trápit, vzhledem k tomu jaké plány se mnou má."

Odkašlal jsem si a opřel se do křesla.
"Je to jen a jen na tobě.." řekl jsem trochu nejistě, "plány?!"

Ne že by mě nezajímalo, co by se mnou ta pečeť provedla, kdyby se aktivovala ale...
"Pochopitelně že mám být jeho další tělo. Co jiného jsi čekal? Že mi to dal na okrasu?" zvedla jsem obočí, jako kdybych nechápala jak může být tak nechápavý.

"To si teda vybral," prohlédl jsem si ji, "jak by mě asi mohlo napadnout, že si vybere někoho jako tebe.."
Myslet to zrovna teď ze srandy není úplně boží tah.

Oči se mi zúžily v úzké bílé čárky.
"Chceš mi jako naznačit, že jsem něco podřadného?"

"Tak jsem to nemyslel, troubo.. dělal jsem si srandu. Neber mě vážně, blbými vtipy se akorát snažím dostat ze sebe nervozitu a celou tuhle situaci."
Ty její oči nahánějí hrůzu.

Sevřela jsem ruku v pěst a přistoupila k němu blíž. Stála jsem před ním a jelikož seděl v křesle, vypadal maličký.
"Tak troubo? Nějaké poslední přání?"

"Čert to vem!"
Rychle jsem se zvedl z křesla, chytil jí za ruce a přitiskl se k ní. Jemně jsem políbil její rty.

Wtf? Kdybych měla zorničky, asi by se mi zúžily tak, že by byly téměř neviditelné. Zrudla jsem a srdce mi bušilo snad až v krku. Stála jsem tam jak solný sloup a nechápala. Chvíli mi trvalo než jsem byla schopná nějak zareagovat.
"To... tímhle chceš naznačit co jako?"
Celou dobu se chová jak největší protiva pod sluncem a najednou tohle. Nechápu to. Je rozdvojená osobnost?

Je vidět, že se mi podařilo něco, co u ní už hodně dlouho ne.. zaskočit ji.
"Co tím naznačuju?" ušklíbl jsem se, "musím.."
Otočil jsem se a zamířil ke dveřím. "Zatím Mikomi," mávl jsem a zmizel ve dveřích.

.Přesun.

Beze slova jsem se svezla do křesla. Měla jsem vztek. Hrozný vztek na něj i na sebe. Dělá si ze mě legraci. Zaevidoval si mě pod číslem 486 nebo bůhví kolik. Zabiju ho za to. Já ho namouduši zabiju.
"Se mnou si nikdo zahrávat nebude. Nikdy..." zavrčela jsem do už ztichlé místnosti. Tohle znamená válku.

Vystřelila jsem ze sídla pryč. Potřebuju něco rozbít.... Potřebuju řádit!
Přesun.

Procházel jsem se po sídle a měl namířeno do knihovny našeho klanu. Chtěl jsem tam vrátit pár svitků, které jsem si vypůjčil. Spokojeně jsem se usmíval, jelikož svítilo sluníčko, ale jen malinko, neblikalo mi do ksichtu a foukal svěží vánek, takže mi nebylo ani horko.
"Jojo, tohle je skvělý den. Nikdo neotravuje, nikdo mi neleze do baráku, tak to může zůstat."

Aniž bych si otce všimla, vklouzla jsem do domu a vytáhla z tašky recept od Hokageho.
Výborně... Pustím se do toho.
Pomalu s veškerou trpělivostí, které jsem byla schopná, jsem smíchávala jednotlivé přísady. Jemně jsem skousla spodní ret a sledovala, co vzniká. Jako léčivá mast to zatím nevypadalo, ale nebylo to snad ani tak špatné. Pokračovala jsem v přípravě ještě nějakou chvíli. Pak jsem se naklonila blíž a zhluboka se nadechla. Popis seděl, ale netušila jsem, jestli to bude i správně účinkovat. Zamyšleně jsem připravenou směs sledovala.

Ani jsem si nevšimla, kdy jsem usnula, nicméně teď jsem byla vzhůru a v překvapivě dobré náladě. Mast jsem strčila do tašky a vydala se s úsměvem na rtech ven.

(Přesun)

Vešla jsem do knihovny našeho klanu a hledala jednu osobu, která tu byla pečená, vařená. Ano, já mám taky ráda klid. Ale někdo se v tom tichu naprosto vyžívá. V tížívém, a dusném tichu.
"Tati?"

Lekl jsem se a tak mi krabice s nějakými svitky spadla na hlavu.
"Mikomi, dcero nezbedná, takhle mě děsit! Plížíš se za mnou jak zloděj, nebo ještě hůř vrah... nečekal jsem tě." zavrčel jsem a začal sbírat všechny svitky, co se válely okolo.
"Potřebuješ něco, nebo jsi si přišla z nebohého otce tropit šprťouchlata?"

Pousmála jsem se a začala mu pomáhat posbírat všechny ty rozsypané svitky.
"Ne tati, nejsem jako Shijin, nevtipkuju tolik. Jsem tu, protože něco potřebuju. A sice svitek s tajnou technikou." podala jsem tátovi krabici s již posbíranými svitky.
"Hyūga Sōke no Juinjutsu."

Co jí to popadlo?
"Vážně si myslíš, že je dobrý nápad učit se něco takového? Chápu že je ta technika potřebná, ale víš přece co všechno to už způsobilo." a kdybych mohl, naprosto ji vyhladím. Jenže je tu jeden důležitý fakt. A sice - že to nejde. Nebýt té pečetě, už dávno bylo tajemství byakuganu v rukou nepřátel. Přistoupil jsem k jinému regálu se svitky a začal se v něm přehrabovat.

"Vím to tati. A také vím, že moje sestra s touhle technikou nechce mít nic společného. Ale zároveň je důležité aby zůstala zachována." a navíc si v duchu přísahám, že toho nikdy nezneužiju.

"Je to složité. Všechno okolo téhle pečetě je zatraceně složité a problematické." mumlal jsem zahrabošený ve svitcích. Až jsem našel to, co jsme potřebovali.
"Tady to máš. Učíš se to proto, že se konečně chceš stát jednoho dne hlavou klanu, nebo protože chceš lépe pochopit na jakém principu pečetě fungují?" zvedl jsem obočí, jako jsem to dělal když byla malá a chtěl jsem z ní vytáhnout, kdo rozlil tu limonádu. Ano, narážel jsem na tu zvláštní věc, co má na rameni. Všiml jsem si. Nejsem slepý. Já určitě ne.

Vzala jsem si svitek a byla trochu zaražená z toho, nač se mě ptal.
"Nikdy mě to nelákalo stát se hlavou našeho klanu. A navíc si myslím, že u Naomi je ten titul v bezpečí." i když ji víc zajímá saké, ale nikdo není dokonalý.
"A to co mám na rameni je v podstatě neškodné. Teď už ano. Bude to v pořádku." pravila jsem a chystala se na odchod.
"Díky tati."

"Pořád stejná. Pořád si nechceš přiznat naléhavost některých záležitostí, neodkladnost jistých povinností a vážnost situace. Nebo možná plně chápeš důsledky toho či tamtoho, ale svým ignorantským přístupem se všechno snažíš zjednodušit. Bojíš se říct nahlas, že ani Naomi tu nebude napořád, a že ani to zapečetění nemusí být stoprocentní. Snažíš se být dokonalý shinobi. Nástroj bez emocí, ale něco ti řeknu. Sama dobře víš, že to není možné. I tebe čas od času něco rozesmutní, nebo naštve. Ale proč to vlastně říkám. Nevíš?" pousmál jsem se a zatřásl hlavou. Myslet do budoucna je někdy obtížné, je to nepříjemné, ale neodkladné. Ano, jsem opravdu skvělý rodič.

"Možná se jen chlubíš tím, jak mě máš prokouknutou." pravila jsem a zmizela z knihovny. Hned poté i ze sídla.
Přesun.