Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


Sídlo klanu Hyuuga má dva vchody. Hlavním vchodem je velká brána, chráněná hlídkou, kterou se lze dostat přímo na ulici. Vedlejší vchod znají jen členové klanu a Hokage.

Celé sídlo klanu je obehnáno zdí. Navíc je chráněno hlídkou, jedná se o dva členy klanu Hyuuga (chuunin - vedlejší větev).

Sídlo již není rozděleno na část pro členy hlavní a vedlejší větve. Obě rodiny tak mohou mít své domy v těsném sousedství.

Členové vedlejší rodiny se mohou učit veškeré techniky právě tak, jako členové rodiny hlavní.

Hlavou klanu je Hyuuga Naomi, právě tak jako velitelkou policie - Hyuuga klan.

Zamrkala jsem.
Probudila mne příjemná vůně. Znovu jsem ji vdechla a podívala se vedle své postele, přičemž se na mé tváři objevil mírný úsměv. Ještě trochu ospalý, ale za chvíli i rozzářený.
"Arigato." zamumlala jsem směrem k Nawakimu.
"A dobré ráno."

"Dobre ranko..."
Prišiel som k postle zo svojej strany a sadol so si .
"DObrú chuť"

Kývla jsem a prohrábla si vlasy.
"Ale až za pět minut." vstala jsem, upravila si pomačkané oblečení a s omluvným pohledem zmizela v koupelně. Chladná voda mne celkem probudila, za což díky bohu. Po chvíli jsem se vrátila za ním, zase jsem vypadala jako člověk.
"Tak... Co budeme dělat dnes?" rozesmála jsem se.
"Docela dlouho jsem se nebyla projít po Konoze."

"Tak sa pôjdeme prejsť po Konohe a niečo vymyslíme ešte"
Pousmial som sa a pobozkal som ju na líce.

"Hai." po snídani jsem se postavila a ještě se začala shánět po vybavení.
Nakonec jsem většinu našla a připevnila si tašku k pasu. Víc jsem nepotřebovala.
"Můžeme?" ve dveřích jsem se opřela o rám a čekala na něj.

"Môžeme"
Prešiel som ku dverám.
(presun)

Zamkla jsem za námi a vydala jsem se směrem do ulic.

(Přesun)

Právě jsem si nesla jakýsi podezřelý svitek z knihovny našeho klanu. Byla jsem opravdu zaujatá tím, co jsem četla.
"Hmmm, tohle domá máme, tohle si koupím po cestě, tamto v lékárničce... no nazdar jak toto dopadně..." mumlala jsem si pro sebe téměř neslyšně. Jakmile jsem dorazila domů, zavřela jsem za sebou dveře svého pokoje a tvářila se tajemně. Celou místností se za pár okamžiků nesly zvláštní vůně, jako v bylinkářství, nebo snad i chemické laboratoři. Nakonec jsem dokončila co jsem potřebovala. Spokojeně jsem se zadívala na výsledek své práce. Hotovou mastí jsem potřela nějaké menší ranky. Příjemně to chladilo. Krabičku jsem zavíčkovala a schovala ke zbylé výbavě.
"No a abychom šli doplnit nutné přísady." povzdechla jsem si a šla zase ven.
Přesun.

Prešiel som hlavnou bránou do sídla no zase som nikoho nikde nevidel Čo sa prepadli všetci Hyuugovia pod zem? zasmial sa sadol si a začal meditovať

niečo ma vyrušilo tak som vstal a šiel si zatrénovať z nádejou že tam stretnem Senseia

Došiel som do sídla cez hlavnú cestu a šiel som rovno k zvitkom z technikami vybral som si zvitok z Hakke Sanjūni Shō pousmial sa a odišiel trénovať Kde by som našiel nejaké kľudné miesto pre tento tréning?

(presun)

Vešla jsem do svého domu a naložila se do vany. Celou dobu jsem přemýšlela o tom, jak dopadne tým 1. Doufám že lépe než ten můj. Navíc mě znepokojovalo to, co jsem zahlédla cestou kolem Senju čtvrtě. Nebýt té pečetě... jak moc by se ty buňky rozšířily? Když jsem uléhala do postele, vířily mi hlavou mnoho myšlenek na toto téma. Usnula jsem neklidným spánkem.

Popíjela jsem kávu a přemýšlela nad tím, co mě asi čeká dnes. Možná konečně upadneme do toho kýženého stereotypu. Možná se nebude nic dít. Jen trénink, tu a tam nenáročná mise, žádné války, žádní nukenini... Ano, a pak se konečně z toho snu probudím. Sotva jsem umyla a uklidila svůj hrnek a trochu se učesala, vyšla jsem ven. Pohledem jsem se zastavila na náhrobku Sayuri.
"Co bys mi asi teď řekla?" špitla jsem si jen tak pro sebe a pak se praštila do čela. Jsem blázen, povídám si s mrtvolou. Když to právě ona mě naučila, že každá mince má dvě strany. Vyrazila jsem tedy na cestu a za chvíli byla mimo sídlo.
Přesun.

..Došiel som do sídla a opäť som prešiel hlavnou bránou prišiel som k môjmu domčeku vybral som si ruksak z pod postele a začal si tam hádzať potrebné veci oblečenie zobral si tiež nejaké chipsy keďže normálne jedlo by nevydržalo zapol som si ho skontroloval som si čelenku a vyrazil k bráne
(presun)

Ve svém domě jsem se nejdřív zabouchla v koupelně a pak zkoumala, co to baka napadlo.
"Tak Azuma-kun, hai?" pustila jsem vodu a dala se do smývání té hrůzy.
"Jen počkej... " v očích mi blesklo. Byla jsem uražená, naštvaná a připravená mu z téhle psychické úchylky pomoci Juukenem.
Přimhouřila jsem oči a smyla obroučky. Šlo to těžko, ale šlo to. Naštěstí.
Když už jsem vypadala zase jako člověk ještě jsem si rozčesala vlasy a vydala se ho hledat.

(Přesun)

Ke svému domu jsem se plahočila z posledních sil. Sáhla jsem si na čelo a konstatovala, že mám teplotu. Měla bych si vzít prášek, nebo se ráno proberu ještě s horečkou. Možná jsem měla v té nemocnici vydržet trochu déle.

Příjemná vlažná sprcha mě osvěžila, nicméně svůj plán jsem dokončila. Spolkla jsem prášek a zalezla do postele s šálkem horké kávy. Zachumlaná v peřině jsem sledovala z okna, zda uvidím něco zajímavého. Neviděla jsem však nic. Asi o hodinku později jsem se zachumlala ještě víc a upadla do hlubokého spánku.

Spala jsem opravdu dlouho. Možná to bylo tím, že jsem se ještě necítila úplně při síle. Po snídani jsem na chvíli vyšla ven a užívala si čerstvého vzduchu. Posadila jsem se na naši střechu a pozorovala okolí. Byl to jeden z těch typických dní, kdy si říkáte, že se nemůže nic pokazit, ani stát něco zvláštního. Byl to jeden z dní, kdy si můžete být jistí, že to je pouze váš dojem a vy se opět šeredně spletete. Na rameni mi přistál můj ochočený havran a sledoval ruch v sídle našeho klanu spolu se mnou.
"Edgar-sama, čekají nás nepěkné časy. Užívejme si klid, dokud je to možné."

Havrana jsem nechala strážit střechu a seskočila jsem na zem. Pomalým krokem jsem zamířila pryč ze sídla. Je načase dokončit tu nepříjemnou povinnost. Letmo jsem se dotkla levého ramene, ale nic jsem necítila. Naštěstí.
Přesun.

Přišel jsem před sídlo a nevěřícně jsem zíral.
* Velký....hodně...velký! * pomyslel jsem si a vyskočil jsem na střechu domu , který byl naproti a sledoval jsem hlavní bránu do sídla.
* Doufám , že je už vážně v pořádku a že není tvrdohlavá a nešla domů jen tak *
pomyslel jsem si a čekal jsem.

Přestávalo mě bavit tam čekat.
* Začínám pochybovat že Shijin říkala pravdu...sedím tu asi 4 hodiny a Mikomi ani nevykročila z domu...blbost *
pomyslel jsem si a seskočil jsem zase dolů.
* Jak to tak vypadá...dlouho jí neuvidím *
dodal jsem trochu smutně.Pak jsem se vydal do ulic noční Konohy.

Přesun.

Volným krokem jsem procházela sídlem. Pořád jsem si nějak nemohla zvyknout na vědomí, že mám na rameni "něco navíc". Pomalu jsme se blížili k mému domu.

"Hmm.. tak jsme tu, už asi půjdu.." zadíval jsem se na nebe a potom zpět na Mikomi.
Doufám, že bude v pořádku. Tohle není ani trochu sranda.

Znovu jsem se pousmála i když trochu nejistě.
"Musíš? Zdá se mi že se tváříš nějak ustaraně." to už mě v duchu pohřbívá nebo jak?

"Nechci jít," stále jsem si ji prohlížel a pak se jí zadíval do očí.
Bojím se o tebe, i když to nedávám najevo. Ušklíbl jsem se nad představou její reakce, kdybych jí něco takového řekl.

Otočila jsem se a otevřela dveře.
"Pojď. Než se vyžvejkneš, to já tu zestárnu." pravila jsem a vešla do našeho domu. V obýváku jsem se usadila do křesla a odpočívala.
"Použil jsi stejnou pečeť jako tenkrát u Assasina?"