Budova Raikage

„Máš pravdu, nejsi Shimi, jsi Chimi,“ ušklíbla jsem se a vyšla na chodbu. Cestou jsem se obrátila na Lizzi a poslala ji domů.
„No tak, netvař se tak,“ roztřapatila jsem Kenseiovi vlasy. „Příkaz shora. Nemůžu s tím nic dělat,“ smířlivě jsem se usmála.
Pustila jsem kočky dopředu a nakonec nás předběhla i kolébající se Shi.
Když jsem vše pozhasínala a pozamykala, také jsem se vydala na svičiště. (přesun)

Na okně kanceláře poskakoval drobný hnědý sokol.
Nesl zprávu pro Kage, identickou s tou, kterou jsem poslala do Listové.
Čekal jen, až mu někdo otevře, aby ji mohl předat.

VZKAZ:

Lizzi přiběhla do kanceláře a otevřela okno. Převzala vzkaz, pustila sokola a ihned utíkala zase pryč. Ve dveřích si zavolala nějakého genina, co právě procházel a i se vzkazem ho poslala na civčiště.

Opatrně jsem zuby stáhla jednoho škorpiona z tyčky a rozkousla ho. Zbyli mi už jenom dva. Vyskočila jsem na balkon jednoho domu, odrazila se a přeskočila na střechu dalšího. Dál jsem kráčela nad ulicemi. Dole bylo moc lidí a mě se nechtělo prodírat davem. Opatrně jsem našlapovala po střešních taškách a obcházela hromosvody. Bouřky přicházely a odcházely, ale domům se většinou nic nestalo. A to jen díky nim.
Dlouho jsem přemýšlela, kam zamířím dál, ale nakonec jsem se rozhodla být nějak prospěšná pro vesnici. Dojedla jsem svou svačinku a tyčku zapíchla do jednoho květináče cestou ze střechy.
Pomalu jsem započala výstup ke kanceláři raikage. V půlce schodiště jsem se zastavila, zhodnotila,jak vysoko ještě budu muset jít a opět stálým tempem vystoupala až na vrchol.
Zastavila jsem se před prvními dveřmi, lehce zaťukala a vklouzla dovnitř. Došla jsem až ke stolku sekretářky a mile se na ni usmála.
„Dobrý den,“ sklouzla jsem pohledem na kartičku s jejím jménem, „Lizzi.“
Pozdravili jsme se a po pár zdvořilostních frázích, které zahrnovaly i nabídku a odmítnutí nápoje, ze mě konečně vypadlo, proč jsem přišla. Misí Lizzi nijak moc neměla, ale zrovna se ojevila nějaká nová, kterou by mi byla ochotná dát. Začala se přehrabovat ve svém jistě perfektně uspořádaném šuplíku a nakonec vytáhla svitek. Byla to jen déčková mise, nic složitého, ale byla jsem ráda.
„Jde jen o přepočítávání knih a rovnání svitků v knihovně,“ trošku omluvným hlasem poznamenala Lizz.
Ujistila jsem ji, že je to naprosto v pořádku, vzala si svitek a rozloučila se.
Lizzi se zase vrátila ke své práci a já se vydala po dlouhých schodeh opět dolů a cestou si pročítala popis ve svitku. Nemělo by to být nijak problematické.
(Přesun)

Povzdechla jsem si a přestala psát.
Foukla jsem na vlasy, které mi pořád padaly do očí a ne a ne držet tam, kde mají. Zatřásla jsem hlavou, naneštěstí to nepomohlo. Spíše se to jenom zhoršilo. Sponky, které měly vlasy držet na správném místě se uvolnily a nakonec to dopadlo tak, jako bych se ráno vůbec nečesala. 'Skvělý...'
Někdo zaklepal a vzápětí se objevila Lizziina blonďatá hlava. „Mám pro vás vzkaz, Raikage-sama,“ řekla s úsměvem a když jsem přikývla, vstoupila dovnitř. Předala mi kus papíru a zase zmizela.
Po přečtení jsem se trochu pousmála. Vytáhla jsem kus papíru a něco napsala. Následovně jsem opět zavolala Lizzi a ta ho ,odběhla' poslat pomocí jednoho ze sokolů z Kumo.

Z knihovny jsem šla pomalým krokem rovnou k budově raikage. No vlastně jsem to vzala menší oklikou přes cukrárnu, prodejnu oblečení a hospodu, ale jinak má cesta vedla úplně přímo.
Před schody jsem se zastavila. Tak tohle nemám kvůli těm pár ryo zapotřebí. Přecházela jsem sem a tam na náměstí před budovou. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli vyjít ty schody, nebo se prostě vypařit a na ohlášení ukončení mise se vykašlat.
Malao, který byl znudění mým chozením se prostě rozhodl a na moje dilema kašlal. Rychle se rozběhl nahoru po schodech. Po chvilce se zastavil a pokynul mi, ať se laskavě pohnu.
Jen jsem pokrčila rameny. Je fajn mít opici, která dělá složitá rozhodnutí za vás.
Začala jsem šlapat po schodech a za chvilku jsem už byla nahoře. Malao se mezitím stihl seznámit s Lizzi a teď strkal čumák do skleničky s vodou, kterou před něj postavila.
Pozdravila jsem a podala hlášku o splnění mise. Lizz byla pohotová, všechno si zapsala a předala mi odměnu. Ještě chvilku jsme se bavily o počasí, stavu květin na střeše budovy a spoustě dalších nedůležitých věcí. Vypila jsem další kafe a potom se s ní rozloučila a vyřídila pozdravy pro Raikage. Malaovi se konečně podařilo vypít všechnu vodu i ze dna skleničky a mohli jsme vyrazit zas o dům dál. Zamávala jsem a stoupla si na horní konec schodiště.
„Kuchiyose no jutsu,“ zamumlala jsem po poskládání pečetí a poranění se na prstě jsem přiložila ruku na horní schod.
V obláčku dýmu, který jemně zářil, se objevil hadilov. Pokýval hlavou a protáhl si křídla.
„Čauky,“ kráknul a já mu pozdrav s úsměvem opětovala.
„Poletíme?“ optala jsem se. Pokýval hlavou v souhlasu, vysedla jsem mu za krk, mezi křídla. Malao si naskočil za mě a křečovitě se držel.
„Jakpak se máš?“ optala jsem se Hanabiho.
„Báječně,“ roztáhl hadilov křídla a prudce se odrazil, než vzlétl vysoko nad vesnici.
(Přesun…)

Sokol z Iwy se vrátil.
Od prvního posla se lišil jen trochu tmavším zbarvením. A možná světlejšími drápky, ke kterým měl připevněné nové poselství.

VZKAZ:

Když jsem doma uklidil všechny věci a dal si sprchu. Rychle jsem se převlékl do nového oblečení a vyrazil za Ayame. Proto jsem nepoužíval normální cestu, ale rovnou jsem se objevil u ní v kanceláři. Přesněji v jejím rohu, kde jsem se opřel a ruce složil na prsa. Tak se hlásím do služby, milá Raikage. Řekl jsem klidný, lehce hravým tónem hlasu a dál už jen mlčel. Neměl jsem jí co říct a zároveň jsem jí nechtěl rušit při práci.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem ho bez zvednutí hlavy. Nakonec jsem odložila veškeré psací potřeby, zavřela kalamáře s inkoustem a opřela se do křesla.
Do náruče mi skočila Kinjiki. Něco jsem ji pošeptala do ucha a kočka okamžitě zamířila ke dveřím. Několikrát zaškrábala ostrými drápky a Lizzi jí z druhé strany otevřela a pustila ji i ze své kanceláře.
Poklepala jsem nehty na stůl, druhou rukou jsem si podložila bradu.

Už pár hodin jsem trávil mlčky v rohu místnosti a tak trochu si hrál s náramkem od Yuny, při tom jsem měl na tváři mírný úsměvem. Nic se nedělo a Ayame vypadala jaksi mimo. Takže jsem usoudil, že tu nebude má přítomnost nutná. Pokud dnes nic nepotřebuješ, tak se zatím vytratím. Stejně asi nehrozí, že by dnes vypukla další Velká válka ninjů. Dodal jsem mírně pobaveným hlasem a chystal se k odchodu...

„Stůj. Na někoho čekáme,“ řekla jsem, stále zírající do stěny.
Shi na pohovce zazívala a změnila polohu, v jaké ležela. „Jo...máme pro vás zprávu,“ poznamenala před tím, než opět zazívala a zavřela oči.

Kinjiki mě dovedla až k budově raikage a vyběhla po schodech nahoru. Šlapala jsem za ní, ale kočka je samozřejmě daleko mrštnější tvor, než já, takže mi to taky trvalo o pár sekund déle. Za tu chvíli se mi stihla ztratit.
Vešla jsem tedy do kanceláře Lizzi a s úsměvem ji pozdravila. Pak jsem přešla ke dveřím vedoucím k Raikage a čtyřikrát zaťukala.

Hmm a proč to neřeknete hned. Mohli jste si ušetřit čas, místo té pózy tajemného hradu v Karpatech. Dodal jsem s ironickou nadsázkou a znovu se opřel o stěnu. Ruce jsem dal do kapes a na tváři mi zůstal nečitelný výraz. Přemýšlel jsem, co po mě asi bude chtít a kdo je ta osoba, která má dorazit. Z jejího chování to bylo něco důležitého. Co to však mohlo být jsem nevěděl.

„Dále!“ zavolala jsem a čekala, až osoba za dveřmi vejde.

Otevřela jsem a strčila do kanceláře nejdřív hlavu, než jsem vešla celá. Dveře jsem za sebou zavřela a chvilku zkoumala, jestli se v kanclu něco nezměnilo. Nic...
"Ahoj," usmála jsem se a zvedla ruku v zamávání. Pak jsem si všimla shinobiho v rohu a mávla i jemu.
"Dobrý večer," popošla jsem blíž.
"Copak se děje?" znovu jsem se obrátila k Ayame a pohledem pátrala po Kinjiki, která jí většinou sedí na klíně, ale teď byla stanovena mou průvodkyní.
Kočku jsem nenašla, zato jsem našla Malaa. Seděl na okně za Raikage a přes sklo se na mě zubil.

Když vešla do dveří nějaká dívka, lehce jsem se na ní usmál. I já ti přeji dobrý večer. Odvětil jsem klidným hlasem a potom si všiml opičáka za oknem. Na moment jsem si nebyl jistý zda se mi to jen nezdál, ale opravdu tam byl. Proto jsem to okno pootevřel a nechal ho skočit dovnitř. Sice jsem znal riziko svého konání, protože mohl způsobit pěkný binec. Přesto jsem do toho šel s vidinou, možného rozptýlení.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Mikk a opřela jsem se do křesla. Kinjiki vyskočila na stůl a schoulila se na svém polštářku.
„Zítra v devatenáct hodin se ve Vodopádové koná setkání Kage. Rozhodla jsem se, že vy dva půjdete se mnou,“ řekla jsem, zvedla oči a přejela je pohledem. „Pokud již nemáte něco na práci..?“ zvedla jsem obočí a bylo jasné, že jsem se zeptala jenom čístě z důvodu dobrého vychování.
Vzala jsem dva předem připravené svitky a hodila po každém jeden. „Tady jsou nějaké informace a pravidla, jak se na setkání chovat,“ doplnila jsem a nakonec oboum věnovala malý úsměv.
Pootočila jsem se a uviděla Malaa. Usmála jsem se a lehce zamávala.

Když nám oznámila co nás zítra čeká. Mohla si povšimnout jisté míry zklamaní. Jenom tohle? Podle tvého chování jsem čekal, minimálně návrat Madary. Tohle zní tak trochu jako... nuda? Dodal jsem nyní už s úsměvem. Protože jsem opravdu očekával nějakou krizi. Přitom se z toho stala jen přehlídka starců a dorostu. V kolik a kde se máme setkat? Zeptal jsem se nyní už vážně a bez legrácek.

A hle ji kočku...
Cože? Kam? Proč?... Já? Zachytila jsem svitek.
"Ne, nemám nic na práci," měla jsem sice v plánu zajít s Ginem na něco dobrého k pití, ale to nespěchá. Pokud se teda na setkání nerozpoutá válka.
Pravidla jak se chovat? Hmm... A sakra.

Malao využil svou šanci a vklouzl do místnosti. Jednou se opatrně rozhlédl, aby se ujistil, že všechny kočky jsou na svých místech a nehrozí mu akutní nebezpečí skonu. Pak se narovnal, natáhl ocas a přešel ladným krokem, napodobující kočičku až přede mě. Vydal jakýsi zvuk, asi to mělo být zamňoukání.
Nenapadlo mě nic lepšího, než po něm hodit jednu třešeň. S radostí jemu vlastní ji zachytil a spokojeně vyskočil Raikage na stůl, kde se usadil a zády se opřel o ležící Kinjiki.
Zubil se na raikage, spořádal třešeň a pecku vyplivl na toho shinobiho, co stál opodál. Uměl plivat daleko a přesně. Vděk za otevření okna?

„Je to v těch informacích, co jsem vám dala, ale pro tebe to řeknu na hlas,“ ušklíbla jsem se. „Zítra u brány v osmnáct hodin.“
Kinjiki podrážděně zaprskala, když se o ni opičák opřel a švihla ocasem, ale neuhnula mu. Jen doufala, že až se po něm Minato ožene, nestrefí ji.

Když po mě vyletěla ta pecka. udělal jsem ladně takřka taneční úkrok vzat a tak mě minula a narazila do stěny. Tam se odrazila a trefila Shi přímo do čenichu. Já jsem dělal suverénně, jako bych si ničeho nevšiml. Ooooo děkuji ti má dobrá vílo. Usmál jsem se čtverácky na Ayame. Potom jsem se podíval na tu neznámou. Já jsem Minato, těším mě. Jak pak říkají tobě divoženko? Usmál jsem se lehce provokativně a čekal jak se zachová.

Otočila jsem hlavu na Minata a mile se usmála.
"Jsem," chvilku jsem přemýšlela, které jméno použít," Dany," rozhodla jsem nakonec a strčila si svitek od raikage do jedné větší kapsy kabátu.
"A tu divože..." Pokusila jsem se říct něco na svou obhajobu, i když přezdívka to byla výstižná. Ovšem Malao se zvedl ze stolu, přeskočil půl kanceláře a zavěsil se mi na vlasy, takže jsem větu ukončila zaječením. Popadla jsem opičáka a hodila ho... někam pryč.
V klidu dopadl před Minata se švestkou v ruce, kterou mi stihl někdy v tom zmatku ukrást, vyskočil mu na rameno, rozpůlil ji a s rozšklebeným úsměvem mu jednu polovinu ovoce podával.

„Nemáš zač, ó choti,“ ušklíbla jsem se a jednou rukou začala Kinjiki hladit po měkkém kožíšku.
Shi se díky pecce probrala. Vztekle odfrkla, zvedla hlavu a zmateně se rozhlížela sem a tam, čemuž jsem se nemohla neusmát.

Sice jsem vycítil notnou míru budoucího podrazu, ale přesto jsem si od Malaa polovinu švestky vzal. Tak tady díky. Řekl jsem s klidem a švestku si zmrazil. Tím se z ní stala skvělá vodová zmrzlina. I když jsem nedal nic znát, měl jsem se hodně na pozoru, přeci jen mě instinkty nikdy nezklamali. Hmm takže Dany. No budu se těšit na naší budoucí spolupráci. Dodal jsem nakonec a věnoval jí lehký úsměv.

Malao chvilku sledoval Minatovo počínání. Pak se smutně podíval na svoji část švestky. Přelezl tedy Minatovi na druhé rameno a rychlým pohybem mu vytrhl zmrzlou půlku ovoce z ruky a olízl ji. Vrátil mu do natažené ruky tu nezmraženou část a usmál se. Vypadal trochu jako obchodník po uzavření výhodného kontraktu.

"Jo, já taky. Zítra u brány, čau," zamávala jsem všem v kanceláři a pomalým krokem odešla. Není kam spěchat. Dveře jsem nechala otevřené. Předpokládala jsem, že Malao půjde za mnou. Mylně.
Rozloučila jsem se s Lizzi, zvláštní, že je tu tak pozdě a začala pomalu sestupovat po schodech. Hmm... Dokonce i hvězdy je vidět...