First topic message reminder :

hlava udělala boing boing najednu stranu a části těla žuch a prásk na zem


(poznámka uživatelky: to si děláte prču ne? chudák Reinička jako )

Nějakou chvíli jsem už seděl na střeše a poslouchal je. Původně jsem chtěl jít za Roko, ale to, co jsem slyšel mě dosti dostalo. Proč...nevěděl jsem, že je takový...a jemu mám svěřit pečetění klanu Kazuki? Já sám byl nukenin a Kiri mě pomohla...pokud takhle uvažuje, tak to by měl správně zabít i mě...toto není sensei, kterému bych mohl důvěřovat... Jen jsem tam dál seděl a čekal, co bude.

Jen jsem ho nadále sledoval se stále připravenými pečetěmi.
Hm ... jak zajímavé .. snad ještě nezačne brečet .. vypadá zaraženej jak kdyby sežral konzervu fazolí .. a my mu blokujem cestu na záchod .. jak milé pousmál jsem se

po chvíli vypouštění chakry skončilo a já se skácel zpět na postel

Dívala jsem se na senseie a přemýšlela.
Sensei? Nepřipadá ti hloupé, že se kvůli tomu, že nenávidíš nukeniny staneš jedním z nich? Copak ty víš, jestli se z něj ten nukenin nakonec stane? Z Mizukage-sama se nukenin nestal, ne?

Teprve teď jsem skočil ze střechy a prosmíkl se do pokoje kolem Daisukeho. Došel jsem k němu a podepřel mu hlavu. Nevypadal nejlíp."Mohli by si prosím teď jít?..." Ani jsem se na něj neotočil a můj hlas byl takový neutrální. Nechtěl jsem, aby mu ještě něco udělal.

Klidně bych ho teď mohl zabít .. ale jak říkám .. už to není moje starost..
Zavřel jsem dveře do jeho pokoje a podíval se na Roku
"tak co ? jak se rozhodneš ?"

Trochu jsem ho víc vytáhl na postel a pod hlavu mu dal polštář. Dal jsem mu na čelo ruku. Měl teplotu. Rychle jsem skočil do koupelny, namočil kus látky a donesl mu ho. Dal jsem mu to na čelo. Potom jsem ho ještě zakryl, aby byl v teple. Nevěděl jsem, jestli vnímá nebo ne, ale to bylo jedno."Hlavně odpočívej..."

"nechci odpočívat" řeklj sem tak trochu nepřítomě

Zavřela jsem oči.
Dívej se na člověka, ne na celek, zamumlala jsem si pro sebe a otevřela jsem oči.
Jednu otázku sensei a pak to budu vědět. Mizukage má prokletou pečeť, zabil by jste jí kvůli tomu?

Usmál jsme se."Já vím...není to příjemné, ale aspoň chvíli počkej, než se to zase spraví. Vím, že pořád ležet je nuda..." Posadil jsem se k němu. Potřeboval se trochu rozptýlit nebo alespoň uklidnit."Já jsem Akihiro..." Řekl jsem a znovu se usmál.

"Kisuke" představil jsem se "Děkuji"

"Rád tě poznávám Kisuke a není vůbec zač. Úplně tě chápu...taky bych pro Lizz-chan udělal cokoliv a někteří lidé nechápou, co to obnáší být nukeninem." Povzdechl jsem si při myšlence na Lizz, ale hned ji radši zase zahnal.

Jelikož mě otázka celkem zaskočila, musel jsem se zamyslet
"kdyby ohrozila životy nevinných lidí a nebylo by jiné východisko .. udělal bych to, ale za každou cenu bych se snažil najít jiné řešení ... jestli tím narážíš na Kisukeho on životy nevinných lidí ohrozil, je jedno, že jsme ho zastavili, ale udělal to a může to udělat zas .. třeba zrovna teď Akihirovi .. ve chvíli kdy nebude nikdo kdo by ho zastavil"

"jsem rád že mě někdo chápe"

Pousmál jsem se."Ale taky si musíš dávat pozor, aby to neohrozilo životy jiných. Někdy je to těžké, to vím, ale vždycky na to musíš myslet." Na chvíli jsem se chytil za břicho. Už zase bolelo."Nepotřebuješ něco donést nebo tak? Pití, něco na jídlo? Jen si řekni..."

Zkoumavě jsem se na něj zadívala.
Když Mizukage dostala pečeť, nikdy jí neaktivovala?

"nikdy před lidma, které by mohla ohrozit .. jenom přede mnou a Daiem, zastavili jsme jí senbonem, stejně jako to udělala Kisukemu"

"mám trochu žízeň...díky"

"Hned to bude..." Postavil jsem se a zašel do kuchyně a nalil mu z ledničky chlazené pití. Hned jsem se vrátil a podal mu ho."Tady...a pomalu...je to studený..." Usmál jsem se.

posadil jsem se a napil se "vážně moc děkuju"

Povzdechla jsem si a zamyšleně se podrbala na hlavě.
Tak co teď? Daisukeho důvody jsou v pořádku. Stát se nukeninem,být se senseiem, mít volnost , ale nejistou budoucnost, protože mi většina lidí půjde po krku, nebo zůstat ve vesnici bez senseie?
Nakonec jsem se na něj otočila.
Promiň, ale ne, odejít můžu vždycky, vrátit se ne. Možná se ještě někdy potkáme, Daisuke-sensei, mírně jsem se uklonila.

Znovu jsem se jen usmál."V pohodě...od toho jsou přece shinobi, aby si snad navzájem pomáhaly...kdyby něco, tak se neboj říct..." Podíval jsem se ke dveřím. Byl jsem zvědavý, co se tam děje."Zůstaneš tu ještě? Teď bych ti ještě nedoporučoval odcházet...."

"nemusíš se omlouvat, je to tvé rozhodnutí, respektuji ho .. sbohem Roko .. a hodně štěstí na zkouškách, přijdu se na tebe podívat" odkráčel jsem ze sídla

Povzdechla jsem si a obrátila se ke dveřím. Vešla jsem dovnitř a usmála se na Kisukeho.
Tak co, je ti líp?

Lizzy jsem odnesla do sídla a odnesla do jejího pokoje.
,,Jsou tu Akihiro s Rokou. Řeknu jim, že jsi tu..Nikomu z nich se nevyhýbej, pak to bude ještě horší." pousmála jsem se a pocuchala ji ve vlasech. Vyťapkala jsem schody ke Kisukemu. Vypadá to, že je v pořádku, jak jsem se na něj tak dívala.
,,Je tu Lizzy. Nebuďte na ni tak hr hr. Potřebuje trochu prostoru i pro sebe. Pečeť ignorujte dál, jako jste to dělali do teď. Kdyby něco, šla jsem do kanceláře. Věřím, že to tu zvládnete." sebrala jsem ze země Daisukeho čelenku, stiskla ji v dlani a odešla.