Písečná nemocnice

Vešla jsem do nemocnice a zamířila do pokoje, ve kterém ležela Amayo. Sedla jsem si na okraj postele a políbila ji na čelo. Tvrdě spala, byla mrtvolně bílá, jako křída... bolelo mě z toho u srdce. Do dveří vešla lékařka a podívala se na mě trochu bázlivým pohledem.
"Jak je dceři?" sklopila oči.
Lékařka:
"Stav vaší dcery je bohužel neměnný...je velmi slabá, často spí... myslím, že látka v její krvi zcela nezmizela.. bojím se o její zdraví Kazekage."
Sevřela jsem ruku v pěst.Musejí toho parchanta najít a pak ho budu třeba mučit, aby mi řekl, kde ten prohnilej dědek je... a až ho najdu, donutím ho, aby ji zachránil. Ruce mi volně klesly podél těla.
"Děkuji, můžete jít..." pokynula jsem jí. Poklonila se a vzdálila. Cítila jsem se sama.. popadla jsem papír ležící na stolku a zcela nevzhledně na něj naškrábala dopis, který jsem potom po písečné holubici poslala do Konohy.

Písečná holubice vyhledala Piličinu chakru a jakmile jí zachytila zamířila k ní. Oteveřeným oknem vpadla do pokoje a přistála na stolečku, kde se hned proměnila zpátky v písek. A na písku se vršil malý úhledně složený papírek.

Spoiler:

Zvedla jsem se od Amayiny postele a došla k dopisu. Četla jsem ty řádky a rty se mi nepatrně chvěli. Takové nutkání a touha ji vidět a obejmout! Dočetla jsme až do konce. Zarazila mě poslední věta. Podívala jsem se na Amayo a povzdychla jsem si. Políbila jsem ji na čelo, pořádně ji přikryla a dala instrukce sestřičkám. Pak jsem vzala své věci a rozešla se loudavým krokem ke své kanceláři, unesená vlastními myšlenkami...

Ležel jsem vedle Amayo a spal.

Přišla jsem do nemocnice s doprovodem. Na nástěnce jsem viděla, pokoj, ve kterém leží Amayo. Šla jsem k němu a opatrně otevřela dveře. Malá holčička ležela na posteli. Přišla jsem k ní blíž, a na nočním stolku ležel chorobopis.
"Hmm..To by měla spravit jedna technika." zabručela jsem.
"Allii, pomůžeš mi a pak tě naučím spojení s Katsuyu."

Pomalu jsem následoval Tsunade, pohled na tu malou bledou holčičku mně zrovna nehřál na srdci. Vážně nevypadala hezky.
"Hai, Tsunade-sama," pousmál jsem se nad tou poznámkou o technice s Katsuyu. "Kde mám začít?" znovu jsem se podíval na Amayo a prohlédl si ji.

"Natáhni ruce a aktivuj Shosen jutsu." pravou rukou jsem přejela tělo Amayo.
"Hm..je jako by ji mučili Tsukuyomi."natáhla jsem ruce a aktivovala jutsu."Přidej se Allii."

"Hai," přiložil jsem ruce k tělu. Z mých rukou pak začala vyzařovat záře.
Tsukuyomi?! Kdo by mohl použít na tohle malé děvče takovou techniku..
"Víte, jak nebo proč se jí to stalo, Tsunade-sama?"

"Byla prý zdrogovaná nějakou neznámou látkou Goemonem. Tohle by ji mělo vzpružit, dodat do těla požadovanou sílu, zburcovat buňky a bílé krvinky." Naše čakry s Alliim se spojili a začali jsme léčit Amayo.
"Ta droga, má zřejmě na ni podobné učinky jako Itachiho Tsukuyomi."

"Aha, já už myslel, že na ni bylo použito Tsukuyomi," oddychl jsem si.
Sledoval jsem tok chakry. "Vypadá to, že to bude fugovat." soustředil jsem se a dál pokračoval.

"Hai, přidej čakru. Se zbytkem si musí její tělo poradit samo. Uvidí se, co za účinky to nakonec bude mít." přivřela jsem oči a sledovala holčičku. Zamihotala se jí víčka, a vydechla.

Zkoncentroval jsem více chakry. Všiml jsem si, jak vydechla, "Ona si s tím poradí. Vypadá statečně, je to přece dcera Kazekage" na tváři se mi objevil úsměv.

"Hai." přestala jsem léčit.
"Tohle by mělo stačit." moje čakra pomalu vymizela.
"My ted půjdeme. Určitě nás najdete." pousmála jsem se a odešla.
"Pojď Allii."

"Hm.." vydal jsem se za Tsunade, směrem pryč z nemocnice.
Ještě naposledy jsem se podíval na tu holčičku a na chvíli se zamyslel.
.Přesun.

Větrná holubice prudce vletěla do nemocnice. Pak zmizela. Papírek se snesl k nohoum Kazekage a čekal, až si jej někdo přečte.
Na papírku stálo:

Spoiler:

Zvedla jsem oči a rozespale si je promnula. Nemocnice..? Co tu... ah jasně, Amayo! Rozbřesklo se mi. Přejela jsem pohledem po bílé peřině a zastavila se na modrém pohledu, který na mě upírala moje dcera. "Dobré ráno Ama- AMAYO?!" Vyletěla jsem ze židle a stoupla si k ní. "Beruško, probrala jsi se!" usmála jsem se šťastně a chakrou ji zkontrolovala. Neměla horečku, krev proudila normálně, byla hustá a téměř v pořádku. V očích jsme měla slzy. "Beruško moje..." vzhlédla ke mě s tázavým pohledem a zeptala se, proč pláču. Byla moc malá, aby něco takového chápala! Přitáhla jsi si ji i vedle sedícího Rukiho do náruče a s oběma v objetí jsem se jemně houpala. "Už je to v pořádku... už je to všechno pryč!" byla jsem najednou strašně šťastná!

Holubice vlétla dovnitřotevřeným oknem, přistála na stolečku a rozpadla se na písek. Kromě hromádky písku tam zbyl i malý bílý papírek.

Spoiler:

Přečetla jsem si dopis a usmála se nad jeho obsahem. Dívala jsem se, jak se Amayo hádá s Rukim a hřálo mě u srdce, že je vše jako dřív. Vzala jsem papír a pero a začala psát vše, co jsem měla na srdci. Potom jsem složila pečetě a pomocí Suna no Kaze ho poslala do Konohy.

Zrovna jsem balila Amayiny věci do tašky, když jsem ucítila záchvěv chakry. Někdo tu byl!! To tu nemůže být klid ani minutu?! Zamračila jsem se a položila tašku na postel. "Ruki, vezmi Amayo a odveď ji domů! Musím něco vyřídit, koukej se o ni postarat jako správnej starší bráška a nikde se necourejte! Přijdu co nejdřív!" oba jsem políbila na tváře a zmizela ve dveřích pokoje.

ANBU 3
Objevil jsem se s Daikim v nemocnici a rychle přivolal veškerý personál a doktory. Daikiho hned vzali na operační sál, aby zastavili vnitřní krvácení.
Já mezitím zmizel do ANBU Velitelství sděliti průběh mise.

Po operaci jsem byl převezen na pokoj č. 613.
Stále jsem byl v bezvědomí.

Společně s Yoko jsme vběhli do vestibulu a obě doletěli k recepci, až sestřička nadskočila leknutím.
"Ka-kazekage-sama?" zírala na mě jako z jara.
"Daiki Yatoshi, kde je?!" vyhrkla jsem netrpělivě.
"Na pokoji 613, ale..." odvětila, ale já už ji neposlouchala. popadla jsem Yo za znovu za ruku a vyběhla pryč. "Teď tam nemůžete, jsou tam doktoři!!" křičela za námi ještě recepční, ale ani jedna jsme nevnímali. Dorazili jsme na patro a do pokoje vběhli jako velká voda.
"Kazekage-sama, Ayme-sama..." poklonil se lékař. Zhluboka jsem se nadechla, ale Yokoinu ruku pořád nespouštěla. Tím více, když jsem si všimla blonďáčka v posteli. Až te´d jsme si všimla všech těch přístrojů, co pípal jeden víc než druhý, dlouhých šńůr, končících v jeho těle, dýchací masky i tuny obvazů. Zalapala jsem po dechu. Je to vůbec možné?!
"Jak-jak je na tom?!" vyhrkla jsem, přesto že při pohledu na něj jsme měla strach se zeptat.
"Nebudu vám lhát Kazekage-sama... je to velmi vážné. Utrpěl těžké poranění vnitřních orgánu s velkou ztrátou krve, popáleniny druhého a třetího stupně, ztratil veškerou chakru, blíží se velké riziko septického šoku, objevují se poruchy dýchání... ale momentálně je mimo ohrožení života... ten kdo mu to udělal musel použít snad všechnu chakru na ovládnutí blesku... tahle síla by odpovídala asi síle vašeho Kirinu..." odmlčel se a díval se na nás. zamotala se mi hlava.
"Proboha..."

Vběhla jsem s PiliKKou do pokoje. Hleděla jsem na blonďáčka ležícího na lůžku.. Vypadal skoro jako mrtvý, jen pípající přístroje kolem dokazovali, že stále žije. Místo jeho obvyklého úsměvu, měl na tváři dýchací masku a nepřítomný až boletivý výraz.. Hrudník se nadzvedával až nepřirozeně pomalu a na tváři měl malé šrámy.
"Daiki? To snad ne.." Slova lékařů jsem skoro nevnímala. Jen pár vět ke mě dolehlo. Stiskla jsem Pilice silněji ruku a sesypala se na nejbližší židli.

"No... nechám vás tu, ale musím vás požádat, aby jste odešli brzy, potřebuje klid a hlavně odpočinek... následujících 24 hodin bude kritických.." upozornil nás doktor a zmizel. Sesypala jsem se vedle židle a složila tváře do dlaní.
"Můj bože... jak se to mohlo stát...?" mumlala jsem tiše, slzy na krajíčku. "Je to moje vina... jak jsme ho mohla poslat na takovou misi? Vždyť jsem nic nevěděla, co ho tam čeká, co se děje.. měla jsem si zjistit podmínky, poslat víc ANBU.. něco!" roztřásli se mi ruce.

"Pili-chii, není to tvoje vinae. Jen toho, kdo mu to udělal. Ale musel to být zatraceně silný soupeř... Nikdy jsem Daikiho v takovém stavu neviděla.." Zmkla jsem, protože se mi až nepřirozeně třásl hlas. Nemohla jsem se dál na Daikiho dívat. Bolelo mě vědomí, že pro něj momentálně nemůžu nic udělat.
"Daiki chtěl na tu misi jít sám. I kdyby jsi ho tam neposlala, našel by si záminku proč tam jít. Vždyť ho znáš. A nemohla jsi tušit co se stane. Netušil to nikdo z nás. Můžeme být rády, že je teď tady a z toho nejhoršího je aspoň prozatím venku. Žije a to je to hlavní. Netrap se. Určitě by to nechtěl.." Snažila jsem se PiliKKu nějak utišit, ale sama jsem měla co dělat s vlastními myšlenkami.