Ulice Sunagakure

"Co myslíš?" Usmál jsem se na ni. "Tak mě veď, pokud si dobře pamatuji, tak Ramen obchod stál.." Rozhlédl jsem se. "Napravo.." Prstem jsem ukázal několik metrů před nás.

Holubice zamířila na ulici, prolétla mezi vším tím davem lidí a neomylně zamířila k černovlásce, jejíž chakru tak dobře znala. Přistála jí na rozevřené dlani a rozpadla se na písek. Zůstala tam po ní jen malá bílá rulička.

Spoiler:

"Skoro!" ušklíbla jsem se a jeho ruku namířila na opačnou stranu. "Tam! A hele-" usmála jsem se na list a rozevřela jej. Poznala jsem neomylně rukopis své žačky. "Píše Yoko!" usmála jsem se a začala číst. Hned po přečtení jsem si přiložila ruce k ústům. "Můj bože... Tsunade-sama..." povzdechla jsem si. Bylo mi to velmi líto... "Moje drahá Yo..." zamumlala jsem si pro sebe a srolovala papírek. "Nestavil se náhodou v mé kanceláři muž jménem Futoshi Hyuuga?" podívala jsem se na Daikiho.

Sledoval jsem upřeně její pohyby. "Hmm Yoko? Píše? Což mi připomíná, kde ten prcek blonďatej vůbec vězí?" Ušklíbl jsem se a pak jsem se zamračil. "Dej mi chviličku. Říkáš Futoshi, hmm, hmm.. Ano, v kanceláři se stavoval nějaký fialovlasej kluk, říkal, že chce s tebou mluvit, ale když zjistil, že zde nejsi tak zmizel.." Dodal jsem a pak jsem zaprotestoval. "Tady?! Ramen byl vždycky na druhé straně.." Uraženě jsem založil ruce na prsou.

"A kam odešel, to nevíš?" vyzvídala jsem, mezitím jsem ho zatahala za rukáv a táhla ho na druhou stranou kde stál ramen bar. "Dvakrát extra porci!" usmála jsem se na číšníka a pohlédla na Daikiho, který si zrovna sedal. "A o čem jsi to chtěl se mnou mluvit?"

"Nevím.." Pokrčil jsem rameny. "Nezmiňoval se nějak.." Nechal jsem se potom táhnout a sednul jsem si na židličku. "Jéé, tohle mi taky scházelo!" Chtěl jsem nabrat první sousto do úst, ale pak jsem se zasekl. "Hai, máš pravdu. Já jen, stavovala se za mnou jedna kunoichi ze Tsuki. Prý má pro tebe nějaký vzkaz, ale nechtěla mi ho sdělit. Nikdy jsem si nevšiml, že by měla Suna s Tsuki dobré vztahy, co já se jetě nedozvím.." Zakroutil jsem hlavou a konečně donesl do úst první sousto. "Mmm! Výborné!" Příjemně mě to zahřálo a musel jsem se usmívat.

Tentokrát jsem hůlky s jídlem zastavila já. "Žena? Z Tsuki? Omyl, Suna nemá s Tsuki žádné vztahy!... kdo to byl, jak vypadala nevzpomeneš si?" položila jsem hůlky.

"Hmm.. Dlouhé hnědé vlasy, nepředstavovala se. Jen mi ukázala čelenku a řekla o tom vzkazu. Ale henge to nebylo, to vím stoprocentně. Podezříval jsem jí, to se neboj.." Ušklíbnul jsem se. "Hmm? Zajímalo by mě, co tak mohla chtít.." Zamyšleně jsem snědl misku a objednal jsem si další.

Zamyšleně jsem si promnula oči. "Nevím... poslední dobou jsou vesnice ve stálém ohrožení ze strany Akatsuki... možná se Tsuki a Akatsuki spojili... nevím... poslední dobou nezvládám vůbec nic..." povzdychla jsem si. "Ale to nevadí.. pověz mi něco o sobě, tolik let jsme tě neviděla, pověz mi všechno!" usmála jsem se a pustila se do jídla. Dobré!!

"Aha, tak ještě, že jsem tady!" Hrdinsky jsem se zašklebil. Nějak jsem jí chtěl zvednout náladu, nesnáším zamračené lidi a u ANBU mi ty pohledy bohatě stačili.
"Nemám ti toho moc, co povídat. Můj život je nezajímavý a nudný.." Pohrdavě jsem se zasmál, ale říkal jsem pravdu. "Poté, co jsme se s otcem odstěhovali jsem se dál zdokonaloval v Satetsu, ale po otcově smrti, jsem odešel k ANBU. Ani nevím proč. Možná..chtěl jsem tak zapomenout.." Zamyslel jsem se. Pak jsem se zase usmál. Nesnáším nabručené lidi, co? Jak jsem asi musel vypadat teď..
Ušklíbnul jsem se. "Nepovedlo se mi to. Nikdy. Nevím proč se ze mě nestal stroj bez citů určený k zabíjení. Nikdy jsem se nezbavil své povahy. Ani při tom tvrdém tréninku. Možná tak při boji, ale neustále jsem se musel jindy smát. Proto si na mě asi také velitel častokrát stěžoval. Už to tam nešlo vydržet. Každý den to samé. Tak jsem odešel a šel jsem sem. Zpátky do místa, které nejvíce miluji. Do své rodné vesnice.," Usmál jsem se a znovu jsem se s novou chutí pustil do jídla. "Co ty? Tvůj život určitě nebyl tak nudný, jako ten můj.." Podíval jsem se na ni.

"Víš.. ty jsi nikdy ANBU být nemohl... jsi na to přece jen moc velký pohodář a floutek!" usmála jsem se. "Tvého otce je mi líto, byl to skvělý muž..." posmutněla jsem. "Můj život... když zemřel Kazekage tvrdě jsem bojovala a nakonec se stala novým písečným vůdcem. Potom jsem se seznámila s Neurem, což byl v té době nukenin a dopadlo to tak hezky, že v doby, kdy byl nejhledanější jsem zjistila že jsem těhotná." kysele jsem se zašklebila. "Jenže on napadl Konohu a společně s Hokagem zemřel..." vzdychla jsem si. Pořád jsem cítila bolest... "Narodili se Ruki a Amayo, věnovala jsme se práci Kage a neměla čas řešit svoje zlomené srdce... jenže pak se rozpoutala válka... a Neura oživili... byl proti mě, neumíš si představit jaké to bylo... jenže naštěstí se Tsukiko, ta stará paní, jak jsem ji nesnášeli a ona nás obětovala, zabila Kabuta a všichni se vrátili zpět. No a od té doby to bylo relativně v pořádku, sem tam útok Akatsuki, či Shukaku, kterého jsem mimochodem musela zapečetit do Yoko.. celkem rutina!" ušklíbla jsem se a strčila si do úst nudle.

Snažil jsem se to všehcno nějak pobrat. "Tak to celkem fajn život.." Pronesl jsem ironicky. Dojedl jsem a podíval jsem se na ní. "Je mi všechno moc líto. Ale jsi silná, skvělá Kazekage! Lidé zde na tebe mohou být pyšní a já jsem také.. A moc!" Pousmál jsem se a stiskl jí povzbudivě rameno. "Tyhle soucitný řeči mi nikdy mocnešli, ale to ty víš, co?" Mrkl jsem na ní a znovu jsem se zasmál.

"Nešli!" potvrdila jsem. "Ale mě stačí, že jsi tu, usmíváš se a držíš mě!" usmála jsem se vděčně. "Co ty a holky? Našel sis u ANBu nějakou krásku?!" zvědavě jsem si ho prohlížela. Vždycky byl moc hezký, takový ten správný rebelský typ, a co jsem si pamatovala, vždy byl středem dívčího fan klubu... do které jsem jen tak mimochodem patřila!

Rámen jsem dojedl a na stoličce, jsem se otočil tak, abych na PiliKku dobře viděl. Ušklíbl jsem se a pak pokrčil rameny.
"Hmm, ne. Stejně tam toho moc k vidění nebylo. Stále nosili na obličejích masky, vlastně já také, ale stejně je fajn moct někomu jen tak ukázat svojí tvář a hlavně.. Vidět tu cizí. Možná tu pravou ponechám osudu. I když od kdy já věřím na osud? Ne, radši moudra přenechám jiným." Podíval jsem se na ní a ruzcuchal jí její černé vlasy. Věděl jsem, jak moc tohle gesto už odmalička nesnáší. "Ovšem na tu malou a děsně nesnesitelnou PiliKKu se zapomenout nikdy nedalo.." Vyplázl jsem na ní jazyk. Pak jsem ruku stáhnul. Vzpomněl jsem si na ty časy, kdy se mě jako malá snažila ve všem předhonit. Vždycky, když jsem přišel z Akademie, tak chtěla učit nové věci. Jak je tohle už dávno.

"Ksooo!" prskla jsem a začala jsem si pracně udělaný účes zase urovnat - nulový výsledek! "Kazíš mi image drsné Kazekage! A já že byla nesnesitelná jo? Já jo?! Csss..." smrtelně uraženě jsem natočila hlavu na stranu a ohrnula rtíky. "Zato tys byl king!" prskla jsem. "No jen se podívej, kam jsem to dotáhla já a kam ty!" popichovala jsem, ale pak jsem znážněla. "Ale popravdě.. být Kage je docela nuda.."

Zasmál jsem se její reakci. Tohle se prostě nezměnilo.
"Moc si nevyskakuj drsná Kazekage! Stejně jsem už o hlavu větší než ty!"
Zasmál jsem se. Konečně jsem si mohl dobírat já ji. V dětství to bylo
přesně naopak. To jsem byl prcek já a ona se mi za to vždycky děsně
posmívala. Role se obrací..
"To už vím také. Proseděl jsem na tom křesle několik dní a věčně věků
nic zajímavého. I ten nudný život ANBU byl větší zábava. Ale lidé k tobě
vzhlížejí a to je důležité. Jsi jejich vzor, jejich ochránce. Dosáhla jsi svého snu, viď?" Usmál jsem se na ní.

"Jo, ale přeprat tě dokážu pořád stejně... jako když jsme byli děti!" ušklíbla jsem se. "Ach bože, změnilo se tolik věcí...! Už si nemůžeme hrát Daiki-chan! Už jsme dospělí..."

Trhla jsem sebou. Mé tělo cítilo změnu v mé kanceláři. Někdo, nebo něco tam bylo! Odložila jsem hůlky. "Daiki-chan, musím do kanceláře! Někdo tam je, takže tam musím... když tak přij´d za mnou!" pousmála jsem se na něj a zvedla se. Rozeběhla jsem se pryč. "Jo a díky za pozvání!!" halekala jsem ještě vesele, než jsem zmizela v další uličce.

Malá holubice chvilku poletovala nad městem, třepetala křidélky, až našla blonďáčka a přistála před ním.

Dopis:

Divil jsem se, tomu, jak rychle zmizela. Hee? A co jako..
"No výborně, a platit to budu já. Gentlemen trpící samomluvou. Baka!" Zanadával jsem sám sobě a hodil 20 ryo na stůl. Slušně jsem se rozloučil s prodavačem a vyšel ven ze stánku. Kam, teď asi půjdu? Eh?
Překvapeně jsem zamrkal a holubici, co mi přistála na ruce. Převzal jsem si od ní papírek a zamračeně ho četl.
Kritická situace? Hmm..
Dal jsem si pár věcí dohromady a.. Né! To už se zase musím vrátit do kanceláře? Ty si vážně klikař.. ušklíbl jsem se ironicky sám nad sebou, zakroutil jsem hlavou a zamířil pryč.
(Přesun)

Loudal jsem se ulicemi Suny s rukama opět zabořenýma v kapsách. Koukal jsem se do výloh obchodů a vnímal obvyklý ruch ulice. Ale nakonec jsem svůj pohled upřel jen k jednomu stánku s Dangem a došel k němu. Vešel jsem dovnitř a vyhlídl si prodavačku.
"Chci ty dva zelené a dva žluté.." Zazubil jsem se na ní a když jsem chtěl platit, něco jsem si uvědomil. "Tak a ještě mi přibalte sebou dva růžové a dva zelené.." Prodavačka všechno splnila, podala mi jednu špejli s Dangem a do druhé ruky jsem vzal malý balíček. Zaplatil jsem to všechno a s úsměvem vyšel z obchodu. Dojedl jsem své Dango a špejli hodil někam do nejbližšího koše. Nebo aspoň do něčeho, co mělo koš připomínat.
Tak a teď s tím pryč.. Od kdy já jsem tak starostlivý? Ušklíbl jsem se sám nad sebou a pokračoval v chůzi dál.

Procházela jsem ulicemi Suny a rozhlížela jsem se. Děti kolem nadšeně pobíhali, jejich maminky na ně něco volali a já je zamyšleně pozorovala.
Nic se tady nezměnilo..
Pousmála jsem se a dál procházela ulicemi. Slunce mi svítilo do očí, ale nevadilo mi to. Spíš naopak. Nastavila jsem tvář slunci a snažila se pochopit smysl všeho, co mi přilo na mysl. I když jsem moc dobře věděla, že pravou podstatu svých myšlenek nikdy nepochopím..
Zakroutila jsem nad sebou hlavou a v tu chvíli jsem potřebovala jít na místo, kam jsem jako malá s PiliKkou chodila tak ráda.
Do kanceláře půjdu později, teď si chci pár věcí urovnat v hlavě..
(Přesun)

Trochu jsem zpomalila a byla jsem pozadu.Zrazu jsem uviděla něco nebo spíš se mi zdálo že jsem něco viděla tak jsem se tam rozbehla.Potom jsem se vrátila zpět ale to jsem už neviděla Seijiho.ou Seiji? zakřičela jsem jestli mě bude slyšet

šel jsem po hlase za Ai až jsem jí našel "hlavně, že ti to řikam !"

Omlouváme ... slabě jsem zavadila rukou do hlavy na znak že jsem hloupá. Myslela jsem že vidím něco ale jen se mi to zdálo.