Ulice Sunagakure no Sato

Sonozaki Ayu

Toulala jsem se ulicemi Suny, až jsem nakonec došla před vchod jednoho malého obchůdku. Chtěla jsem se podívat, jestli jsou mé vějíře už spravené, ale nějak se mi dovnitř nechtělo, protože jsem tušila, že dostanu vynadáno. Tak jo.. jdu tam...ty vějíře potřebuju. V tuto dobu měl obchod už zavřeno, ale já věděla, že tam bude. Zaklepala jsem možná až moc nahlas a čekala jsem přede dveřmi.
Ozvalo se rachocení klíče v zámku a dveře se otevřely.
Áá, to jsi ty. Usmál se na mě majitel obchodu. Pokud jde o ty vějíře, ze kterých jsi udělala hromadu šrotu, tak jsou hotové. Zašklebil se.
"Arigato gozaimasu, nečekala jsem, že to bude tak rychle." Odpověděla jsem nadčeně a radši jsem se nezmiňovala, proč ty zbraně takto dopadly. Čekala jsem u dveří, dokud mi je nepřinesl a znovu jsem poděkovala.
Dávej si na ně větší pozor...Jednou se ti to může vymstít. A ještě něco...Měly by být odolnější a ostřejší, jak sis přála. Řekl naposled a pak jsme se rozloučili. Byla jsem překvapená, že mi nevynadal, ale asi to bylo tím, že měl dobrou náladu.
Tak, a teď se můžu učit nějakou novou techniku. Zasmála jsem se a vějíře si připnula k pasu. Rozhodla jsem se zajít do knihovny pro svitek a taky jsem musela vrátit ten, co mám u sebe. (přesun)

Sonozaki Ayu

Došla jsem se Shirem k rozcestníku a upřímně...Nevěděla jsem, kudy dál.
"E...Etooo..." Rozhlížela jsem se a přemýšlela jsem kudy jít. Nakonec jsem se rozhodla pro jednu z cest, o které jsem si myslela, že by to mohla být ona. "Etooo..půjdem tudy." Ukázala jsem směr. Teda doufám, že je to správná cesta...

Ja som mieril za ňou .
"Tak ... nevadí keby tak ty budeš teraz bývať tam kam ideme ?"

Sonozaki Ayu

Šli jsme tedy cestou, kterou jsem jen tak instinktivně vybrala a nikam jsme nespěchali. Když na mě Shiro promluvil, podívala jsme se nejdřív na něj a pak jsem uhnula pohledem a pozorovala jsem večerní oblohu. "Nejspíš ano...Kazekage to sama nabídla a jelikož je to i můj sensei, nevidím v tom problém...Právě naopak, jsem ráda, že nemusím žít sama v tom pochmurném domě, které mi přináší spoustu nepříjemných vzpomínek..." Odmlčela jsem se. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na tu druhou jsem si vzpoměla na bratra a přepadl mě divný pocit, že opouštím to poslední, co mi po něm zbylo.

"Umm tak teraz keď si sama budeš mať keď tak aspoň nás a my už ťa nejako podporíme uvidíš ... "
Poviem a následujem ju dnes som akosi hovoril menej.

Sonozaki Ayu

"Já se vždycky spíš ostatních stranila...Málokoho jsem si připouštěla k sobě, ale pak jsem zjistila, že je to pro mě ještě horší...Když jsem si to uvědomila, snažila jsem se chovat jinak a ono to šlo celkem samo...Ale i přes to všechno stejně nemůžu říct, že by existoval člověk, kterýmu bych věřila na sto procent." Mluvila jsem s takovou divnou prázdnotou v hlase a pořád jsem pohledem hypnotizovala potemělou oblohu.
" Teď začala úplně nová etapa života...Dostala jsem tým...senseie...a poznala jsem pár nových lidí." Na chvíli jsme přivřela oči a pak jsem se otičila na Shira a usmála jsem se. Byl to úsměv, který vyjadřoval naději, že možná bude líp.
"Heh...gomenne...obvykle tohle lidem nepovídám." Můj podivný výraz se ve vteřině změnil zase na ten obvyklý a veselý.

"Nie to je v poriadku kľudne sa vyrozprávaj nieje dobré ak niečo také dusíš v sebe keď sa vyrozprávaš môže ti byť potom lepšie a nebude ťa to ťažiť a mne nevadí si ťa vypočuť ... ak je ešte niečo čo by si mi chcela povedať tak kľudne ."
Poviem popravde a pozerám k nej smerom do očí že to myslím naozaj vážne .

Sonozaki Ayu

"Arigato, Shiro...Ale to by bylo nadlouho...Navíc některé věci se opravdu moc dobře neposlouchají, a taky...Nechci v sobě vyvolat staré pocity, které by otevřely staré rány..." Zase mi přes tvář přejel ten podivný výraz, který jsem se snažila skrýt, jakmile jsem si to uvědomila.
Nemůžu se svěřovat lidem, který znám jen několik dní...Proč mi připadá, že ho znám dlouho... Honilo se mi hlavou.
"Gomenne, opravdu není lehké o tom mluvit..." Oplatila jsem mu pohled do očí, ale moc dlouho jsem to nevydržela a sklopila jsem zrak. Už tak jsem řekla moc... Povzdechla jsem si a šla jsem dál. Když jsem vzhlédla ze země, spatřila jsem vrcholek sídla, ke kterému jsme mířili.
"Hele, Shiro...Támhle to je." Ukázala jsem na rozlehlý dům, který byl už vidět.

Prechádzal som sa na ulici a sledoval okolie.
"Aspon niekde majú celý rok teplo"
Povedal som pre seba.

"Umm hej vidím to ... "
Smeroval som teda tam .
"Prepáč ... ale niekedy to je lepšie keď sa možno vyrozprávaš a nenesieš celé to bremeno na sebe ale zasa rozprávaj iba keď chceš nútiť ťa do toho nebudem.
Tak trocha viem aké to je preto mi nevadí keď o tom čo sa ti stalo hovoríš ... aj keď ja mám trocha iný problém "

Sonozaki Ayu

"To máš pravdu, ale nepřijde mi moudré svěřovat se někomu na potkání...Neber si to osobně, ale...znám tě jen pár dní, tak snad to chápeš...Mě celkem trvá, než někomu začnu věřit natolik, abych se svěřila. Navíc člověk se s tím naučí žít." Snažila jsem se o úsměv. Byli jsme skoro na místě a já měla divný pocit, že venku někdo je.

(Napíšem už asi k sídlu Kazekage, ne? ^^ )

"Hej ja to chápem predsa len dôveru si človek musí vybudovať ne ?
Na tom nieje nič zléé ."
Poviem a zamierim k sídlu .
/Presun
ps. prosím napíš tam prvá .

(presun)

Po několikati zdlouhavých pochůzkách jsem se procházel po vesnici. Byl jsem lehce unavený, ale tušil jsem že se v Suně budou dít velké věci.

Prechádzal som sa po uliciach Suny a oddychoval som. I keď som nemal nejak tvrdý tréning celkom som sa nudil.
Z Kazekage som mal rozhnevanú a jednoducho som vedel že tak skoro nezačne podnikať kroky na môj postup.
Všetko bolo ďaleko a teraz tak nedostiahnutelné a mizlo mi to niekde v diaľke.
Kráčal som tak z nohy na nohu a rozmýšľal aké budú moje ďalšie kroky.

Ako vždy som a všade som svoje východisko videl v tréningu a tvrdej práci. Takže som veľmi rýchlo zrušil svoju nie príliš dlhú prechádzku a mal som to namierené na jedno jediné miesto. (Presun)

Sonozaki Ayu

Procházela jsem se ulicemi a nijak jsem nikam nespěchala. Vlastně jsem ani neměla žádný určitý cíl cesty. Jen jsem chtěla ukázat Akiovi alespoň trochu vesnici, která je mým domovem. Po necelé půlhodině jsme dorazili do uličky, kde byly stánky s občerstvením, kde voněly různé druhy jídla, koření a ostatních věcí a já si v tu chvíli uvědomila, že mám hlad. "Akio? Nedal by sis něco na zub?" Usmála jsem se a zamířila jsem k jednomu ze stánků s dango knedlíčky. Koupila jsem dvě špejle s knedlíky bez polevy a pokračovala jsem dál. Rozdělila jsem se s Akiem rovným dílem a bylo vidět, že mu to celkem chutná a alespoň na chvíli to zahnalo kručení v břiše. Chvíli jsme šli mlčky a já si v tom tichu znovu vzpoměla na pár posledních událostí, které se staly těsně před tím, než jsem odešla do Kemono. Trochu jsme posmutněla, když jsem si vzpoměla na Fujina a přestala jsem vnímat okolí. Ztracená v myšlenkách jsem šla po cestičce a vůbec jsem neřešila, kam jdu.
"Děje se něco?" Zeptal se Akio, čímž mě z mých myšlenek na chvíli probral.
"Ne-e...To nic." Usmála jsem se a chvíli jsem přemýšlela, kde jsem. "Etooo...měla bych oznámit Kazekage, že jsem zpátky." Řekla jsem rychle, abych zakecala své divné chování a rozběhla jsem se i s Akiem na rameni k Aiko do kanceláře.
(přesun)

Když jsem s Yuusukem jen tak ze srandy probleskovávala ulicemi, napadlo mě jít trénovat. Zastavila jsem se někde u restaurace s ramenem. Už jsem měla vážně hlad a tak jsem si sedla za pult a objednala si jednu misku. V klidu jsem se do ní pustila a za krátkou chvilku jsem už byla plná. Poděkuji a zaplatím. Vyjdu zase ven a začnu přemýšlet. Tentokrát budu potřebovat někoho... kterému věřím... je to taková... no jak bych to mohla říct... zvláštní technika, která mi zabere víc času...každopádně budu věřit v to, že někoho najdu a že techniku brzy zvládnu. Možná by někdo mohl být na cvičišti.... Je pravda, že v podstatě věřím jenom Shirovi? Jestli jo.. tak ta důvěřivost podivně kolísala. Až si s ním promluvím tak se uvidí...Odhodlaně jsem na Yuusukeho kývla a už jsem byla zase někde jinde. (presun)

Sonozaki Ayu

Chvíli jsem stála před budovou Kazekage, rozhlížela jsem se a přemýšlela, kam to vlastně půjdeme. Můj pohled i rozhodnutí nakonec padlo na hlavní ulici, ze které jsme se mohli odpojit prakticky kamkoliv. Akio se na mém rameni začal trochu vrtět, až nakonec seskočil na zem, kde se zvětšil zpátky na svoji pravou velikost. Opět vypadal tak hrdě a majestátně, jako před tím, než jsme dorazili do Suny. "Aaaah, už jsem si připadal strašně ztuhle." Protáhl se a hned potom se otřepal. S malou dávkou obav jsem pohlédla na Miyu, jestli ji jeho přeměna nějak nevyděsila.
"Eh...tak tohle je Akio v jeho celé své kráse." Řekla jsem takovým uklidňujícím tónem a zasmála jsem se. Čeklala jsem, jak na něj Miya zareaguje. Akio si jí evidentně vůbec nevšímal a jen se rozhlížel kolem.

*Nějak takhle vypadá Akio *

Spoiler:

Isayama Miya

Pomalu jsem šla za Ayu, když gryf seskočil na zem a proměnil se.
Páni ty si krásný, neudržela jsme se.
Stála jsem a kochala se pohledem na něj .

Sonozaki Ayu

Ulevilo se mi, že ji Akio nijak nevyděsil a musela jsem se usmát, když ho začala obdivovat. Vzpoměla jsem si na své počínání, když jsem Akia spatřila poprvé a znovu jsem se zasmála.
"Co by jsi řekla na to, že se trochu proletíme nad vesnicí? Prohlídka tak bude mnohem záživnější." Usmála jsem se na Miyu a vzápětí jsem kývla na Akia. Ten nijak neprotestoval a přikývl. Jeho výraz přímo vyjadřoval radost z toho, že se konečně může proletět a pořádně si protáhnout křídla. Přiblížila jsem se k Akiově hlavě, pohladila jsem ho po ní a poděkovala, že dovolí Miye, aby se na něm proletěla. Akio jen spokojeně přikývl a já na něj v rychlosti naskočila. Pohlédla jsem z jeho hřbetu na Miyu a natáhla jsem k ní ruku.
"Tak pojď. Neboj se." Usmála jsem se na ni a čekala jsem.

Isayama Miya

Bát se? Tohle je super. Už se nemůžu dočkat.
Děkuji ti. Uklonila jsem se Akiovi.
Chytila jsem se Ayu za ruku a hravě se vyhoupla za ni na gryfův hřbet.

Sonozaki Ayu

Spokojeně jsem se usmála, když se Miya Akiovi uklonila a bylo mi jasné, že si tím i u něj udělala nějaké to plus. Přecijen gryfové si na to dost potrpěli. Vzápětí přijala moji pomocnou ruku a bez jakýchkoliv potíží se vyhoupla za mě.
"Raději se drž." Upozornila jsem s mírným zasmáním Miyu, když Akio roztáhl křídla. Párkrát máchnul, čímž se zvedl i písek ze země a já chvíli nic neviděla. Raději jsem totiž zavřela oči, než abych je měla zanesené prachem. Během pár vteřin jsme se vznesly do výše nad budovy Suny. Opět mě zaplavil ten příjemný pocit, který jsem z letu pokaždé měla. Nevyletěly jsme do žádných velkých výšek, ale byly jsme tak akorát, abych mohla Miye ukázat, kde co je. Zeměřila jsme s ena první dvě budovy, které byly nejlépe poznat a které už nejspíš znala.
"Tadyhle je budova Kazekage, to víš a kousek dál je vidět nemocnice." Ukázala jsem tím směrem a letěli jsme dál.

Isayama Miya

Vznesli jsem se do vzduchu. Byl to zvláštní pocit, ale příjemný. Ayu mi ukazovala budovy a říkala mi co jsou zač.