Ulice Sunagakure

Procházela jsem se ulicí a snažila jsem se přijít na vhodné místo, kde by mě nikdo nerušil. Z přemýšlení mě až vytrhla vitrína jednoho z mnoha ochůdků. "Pááni.." Vzdychla jsem nad tou krásou a chvilku se kochala pohledem na to nádherné oblečení. "Asi bych potřebovala obměnit šatník.." Podoktla jsem, když jsem se podívala na své oblečení. Pak jsem s úsměvem do krámku vešla. Aspoń tak budu myslet na něco jiného...

Vyšla jsem z krámku ven a v rukou jsem držela dvě přeplněné tašky s oblečením. Usmívala jsem se i přesto, že jsem utratila víc peněz než jsem měla původně v plánu! Ale za jedno jsem byla ráda ještě víc. Konečně totiž vím, kde se mi bude nejlépe trénovat! (přesun hora Kaze-san)

Vešla jsem na ulïci, je tu klid, to není jako u nás, zrušila sem henge, nikdo mě tu nezná, takže jsem usoudila, že to není zapotřebí.
Proč si šla zrovna sem?
Ani nevím, mohla bych dořešit tu situace s kazekage.
Jakou situaci?
No uvidíš. Zkus jí najít.
Fajn, Nibi se soustředila na nesjilnější chakru ve vesnici a to Pilichinu.

Vyšel jsem an ulici a dal si ruce do kapes, jdu ulicí a před sebou uvidím dívku, díval jsem se na ní. Nikoho tak okouzlujícího krom Kazekage jsem neviděl. Zdá se, že něco nebo někoho hledala. Přijdu až k ní.
"Ehm....ahoj, můžu ti s něčím pomoct?"

Podívám se na něj. Páni! Nemhola jsem se odtrhnout od jeh očí.
Prober se děvče na něco se tě ptal, je slušnost odpovědět.
"Já ... no jo hledám Kazekage. Nevíš kde je její kancelář?"

"No vím, chceš tam zavíst?" mírně se usměju.
"Jsem Dom, a ty?" vyrazíme směr Kazekage kancelář a po celou dobu ji nespouštím z očí.

Nibi, Nibi, co mám dělat, nesmím zčervenat.
Bóže, ty toho naděláš.
"Díky, jsem...." uvažovala jsem jestli mu mám říct, kdo jsem, ale stejně tady mě nikdo nezná.
"Jsem Reina." úsměv mu oplatím. Tím jak se na mě ale kouká mě uvádím do rozpaků, sakra vzpamatuj se, seš silná.

"Hm Reina? Neznamená to klenot?"

Podařilo se mu to, já zčervenala a to hodně rapidně.
"No jo, znamená zvuk klenotu." hlas se mi třásl, tohle jsem nikdy nezažila, dala jsem si pramínek vlasů ta ucho. POdívala jsem se na něj a naše pohledy se střetnuli. Okamžitě jsem uhnula, protože moje líce nabírali už víc jak rudou barvu.

Její reakce se mi líbila, zčervenala. Usmál jsem se a ukázal na budovu před námi.
"To je kancelář Kazekage."

Podívám se tím směrem. Přikývnu a po chvíli vejdeme do budovi. Procházíme chodbou.

"Kam máš teď namířeno?" zeptám se jí.

"No musím se vrátit zpátky do vesnice. Na trénink. Děkuju za pomoc, Dome. Ráda jsem tě poznala. Měj se." byla jsem už na odchodu.

chytil jsem jí rychle za ruku.
"Počkej, uvidíme se ještě někdy?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

Podívala jsem se na něj a tělem mi projel blesk,když se mě dotknul.
"Strašně ráda bych ti řekla, že bych byla ráda, ale tady od teď nebudu vítaná. Chodím ale občas trénovat k jezeru. Nebo jestli si troufneš poslat něco co mě najde." mrknu na něj a chci odejít, opět mě ale zarazí.

zadržel jsem jí než mi zcela uteče.
"Ty jsi hledaná, že jo?" zeptal jsem se jí, protože mi neušla ta velká koncetrace chakry v jejím těle a ta věta, co mi řekla.

Smutně jsem se na něj podívala.
"Nic s tím neuděláš. Zavřít se nenechám a hlavně ne od tebe. Je to můj styl života, je na tobě jak to přijmeš. Měj se." pustí mou ruku a já odcházím zpět do Tsukigakure.

Doufám, že se ještě uvidíme. pomyslím si smutně a jdu do tréninkové místnosti.

ještě se za ním podívám, jak odchází.
Ten byl úžasnej
máme dohodu ne, co se týče kluků
No kluka mi vybírat nebudeš na to zapomeň.
Ne to ne, ale nechci, aby jsi mi je vnucovala. Navíc je to nepřítel.
To možná jo, ale je krásnej.
To si o Uchihovi říkala taky.
Neříkala.
Neříkala, ale myslela sis to, slyšela jsem to.
Ještě že to nemůžeš nikomu říct. oddychla jsem si a přemístila se do Tsukigakure (přesun do Tsukigakure 15:13)

Procházela jsem ulicí, když jsem konečně zahlédla šedivý dům s cihličkami a muškáty v oknech xD. Usmála jsem se, chytila Neura za ruku a rozeběhla se k němu. "Tak honem!" usmála jsem se něj.

"Dělej, jsme doma!" zazubila jsem se a táhla ho ulicí. Konečně jsme stáli před domkem. Z kapsy jsem vylovila klíče a odemkla...

lehnul jsem si na lavičkua přemýšlel zase o svobodě jakou jsem měl dřív po chvíly jsem vstal a šel k budově Kazekage

Konečně jsme byli po cestě zase doma. "Promiň, ale pospíchám domů... měla bych na tebe prosbu... nebo tedy spíš misi!"